Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dneska mám výročí. Je to přesně osmnáct let, co jsem maturovala, dodnes to vidím přímo před očima. Přede mnou komise jako soudní porota a kromě mých znalostí hodnotí přísedící soudružky i mé zřetelné bříško.

Míša se má narodit už za tři měsíce, a tak to nelze tajit. Proto se mi zdálo, že na rozdíl od mužských členů, kteří se mnou měli soucit, kouká jedna z těch z přísedících na mé bříško s viditelným nesouhlasem. Zrovna z jejího předmětu mám štěstí na otázku. Takže i když mě důkladně proklepává, odcházím od stolečku vítězně.

Za rok bude před podobnou komisí sedět i můj Michal. Vlastně bude maturovat už podruhé. Napadla mě taky úžasná myšlenka: jestlipak si dítě v bříšku může něco z té doby pamatovat? Když je dokázáno, že vnímá hudbu nebo laskavou řeč, proč by si nemohlo pamatovat třeba otázku z češtiny, že jo?

Radši o tom přemýšlím jen pro sebe, Martin by si určitě ťukal na čelo, o matce nemluvě. Ta by při své přísné racionalitě už strašila doktorem Chocholouškem. Takové Hance bych to mohla říct úplně s klidem, a ještě by to se mnou probírala nahoru a dolů. Myslím, že kdyby naši nadřízení chvilku poslouchali, co z nás občas vypadne, určitě by nás shledali duševně nezpůsobilými k výkonu státní správy.

A propos Hanka! Dneska jsme zase byly v posilovně. Tentokrát mě to kupodivu tak nezdrchalo, i když Švarcenégr se teda snažil. Dokonce jsem dokázala při cvičení na lavici debatovat s Hankou o Alešovi.

Tento týden se jí zeptal, jestli by se za ním nechtěla i s Lukášem přistěhovat do Prahy. Hance se moc nechce. Je tu zvyklá, má tu byt a práci. Kdyby kývla a odstěhovala se, byla by na Alešovi závislá, dokud si nenajde nové místo. Vdávat se zatím nechce. Ani neví, jestli by si Aleše vzala, i kdyby byla těhotná.

Rozchod s jejím bývalým ji natolik poznamenal, že teď je na sebe hrdá, že je naprosto nezávislá, a nechce se jí na tom nic měnit. Chce naopak Alešovi navrhnout, jestli by se nepřistěhoval on k ní. Lukáš si na něj zvykl a taky se mu nechce do jiné školy, mezi cizí děti.

Probíraly jsme to tak důkladně, že cvičení uběhlo, ani nevím jak. Dokonce jsem si dala říct a zašly jsme pak ještě do kavárničky na rohu. Ke svému překvapení jsem ve společnosti vzadu u stolu poznala bývalého švagra. Byl tak zabraný do debaty s nějakými přáteli, že si mě naštěstí vůbec nevšiml.

Hned po příchodu domů jsem tedy chytla telefon a zavolala to Marušce. Aby byla připravená, kdyby ho náhodou napadlo ji otravovat. Maruška se taky divila a byla z toho docela vylekaná. Neví, co od něj po všech těch výhrůžkách může čekat. Řekla, že to hned zavolá Zdeňkovi. Za prvé proto, aby měla klid, a za druhé proto, že Radka už dva měsíce marně obsílají, aby se dostavil k výpovědi. Předvést se ho taky ještě nepovedlo. Stejně je to zajímavé. Někoho policie nemůže najít, i když všichni vědí, že nikam neutekl. Jen si prostě nevyzvedá obsílky. Mám sto chutí šmírovat u kavárny, jestli si náhodou pro Radka nepřijdou rovnou tam. Bylo by dobře, kdyby mu trochu zamrznul ten frajerský úsměv, co už zase nosí. Každopádně se zítra Marušky zeptám, co se děje.

Teď už jdu vyhnat děti od počítače, protože za chvíli začne v televizi pohádka, na kterou se všichni těšíme. Dokonce se s námi bude prý dívat i Michal, a to je co říct.

Těšící se