Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Martin je někde v Německu. Jestli to v tamním provozu půjde rychle, vrátí se zítra. Doufám, že se mu do cesty nepřiplete nějaký zběsilý fotbalový fanoušek, který spěchá na zápas, nebo něco podobného. Taky bude muset přespat v kamionu, protože s ubytováním je to špatné.

Díky mistrovství světa ve fotbale si chce každý přijít na své, a tak noclehy příslušně podražily. Přibalila jsem mu spacák a polštářek. Ještě že má vzadu za kabinou lehátko a venku nemrzne.

Právě jsem se vrátila ze cvičení. S únavou je to čím dál tím lepší, jen zatím nepozoruju žádné úchvatné změny na postavě. Ale snad i to časem přijde. Dneska se vrátím ještě k té sobotní svatbě.

Zuzančina maminka je opravdu hvězda a velký organizátor. Když jsme dorazili do restaurace, nejdřív důkladně prohlédla stůl a okamžitě zjistila, že svatební tabule má jakési nedostatky. S plamenným zrakem odkráčela do kuchyně, kde pravděpodobně postavila do pozoru celý personál. Její jasný hlas doléhal až k nám. Tonda vypadal na dvě možnosti: buď studem zaleze pod stůl, nebo ho raní mrtvice.

Pan Hruška to naopak neprožíval vůbec a zdálo se, že takovéhle scény jsou u nich pravidelným sportem. Naopak ho asi těšilo, že není objektem kritiky on sám. Pošpitala jsem Martinovi, že bychom paní Hruškovou měli seznámit se sousedkou Kratochvílovou a mohly by založit klub semetrik.

Za chvíli přisupěl zrudlý vrchní, přinesl chybějící párátka a na odkládací stoleček vystavil velice umný poschoďový dort. Na jeho špičce čněli ženich s nevěstou v altánku ze závějí růžového a bílého krému. Kolem dokola „přízemí“ trůnily holubičky z marcipánu a v prvním patře spousta červených růžiček.

Paní Hrušková si vedle dortu stoupla jako další exponát hodný vystavení a vyzývavě na nás hleděla. Pan Hruška, vycepovaný léty manželství, hned věděl, která bije: „No maminko, ten je nádherný! To jsi opravdu vybrala dobře,“ pochleboval. Paní Hrušková se pyšně nadmula a zabodla svůj pohled do mne. „Hm, je úžasný!“ zamumlala jsem a zlomyslně žďuchla do Martina, který při takových vyjádřeních spolehlivě dostává osypky.

Martin vyvalil oči, něco nesrozumitelně zachrčel a pokýval hlavou. Ani to nestačilo. Paní Hrušková očima vyzývala další spolustolovníky k vyjádření. Michal, nedbaje mých varovných pohledů, prohlásil, že to je kýč. Sice si zachoval charakter, ale nám ostatním vysloužil přednášku o těžkostech výroby, shánění výrobce a úžasné schopnosti paní Hruškové ohledně sjednání ceny.

Pan Hruška zatím nenápadně zlikvidoval zbytek nalévaného aperitivu, který podle vyjádření plamenné řečnice „taťka nesmí, měl by z toho smrt!“. Já bych naopak řekla, že to „taťku“ povzbudilo k životu i k sebevědomí, protože laškovně uchopil řečnici kolem pasu a smířlivě jí cosi brumlal do ouška.

To ovšem neměl dělat. Vytříbený nosík paní Hruškové hbitě začenichal a ona s hrůzou v očích pravila: „Taťko, ty jsi pil!“ V obličeji měla výraz, jako by se jí dotýkal sériový vrah. Hbitě uchopila taťku Hrušku za rukáv a vláčela ho na chodbu. Po návratu jevil pan Hruška známky psychické i fyzické újmy, tak doufám, že mu nenaordinovala i klystýr, jako se to stalo Švejkovi.

Zuzanka vypadala dokonale nad věcí, Tonda byl zděšen a Martin zachoval chladnou tvář profesionálního hráče pokeru. Pod stolem mi šlápl na nohu a naznačil, že dělá nad Tondou křížek. To jsem ovšem nevydržela a vyprskla, bohužel ve chvíli, kdy jsme jedli knedlíčkovou polévku. A tak jsem porušila dekórum.

Začala jsem se těšit, až oběd skončí. Ve chvíli, kdy jsme pili kávu, dala paní Hrušková dort odnést „aby se neroztekl“. Nevypadalo to, že bychom měli dostat nějakou výslužku. Takže když jsme kávu dopili, zavolala jsem dvojčata a s úlevou jsme odjeli domů. Jen mi byly divné ty spiklenecké grimasy dvojčat a Jančino a Michalovo uchichtávání.

Všechno mi došlo, až když jsem doma nachytala Tomíka, jak v tlamičce nosí mandlovou růži paní Hruškové, a zaslechla špitání dvojčat o holubičkách, které odletěly do teplých krajin. No, myslím, že na podařenou veselku budeme vzpomínat my i Hruškovi.