Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak nám doma zavládla pohřební nálada. Ačkoliv Martin v sobotu nasliboval dětem ten aquapark, po fotbalové prohře s Ghanou se mu nakonec nikam nechtělo. Při zápasu s Michalem trpěli jako na mučidlech a nevnímali okolní svět. Hlasitě radili našim reprezentantům a na mou poznámku, že je do Německa stejně není slyšet, reagovali dotčeně. Jak by tomu taky ženská mohla rozumět.

Stejně je to legrace, jak chlapy taková prohra ve fotbale sebere. Martin s Michalem přišli od televize jako z funusu. Michal se zavřel ve svém pokoji, pustil si nějaké cédéčko a na uši narazil sluchátka. Když jsem mu tam přišla nabídnout palačinku, nepřítomně civěl do stropu a truchlil.

Martin zase prohlásil, že musí něco neodkladně seřídit na autě, zalezl pod něj a domů se vrátil až okolo desáté. Když se vrátil, ještě z něj ta prohra nevyprchala. Jak šel okolo mne, tvářil se, jako by mu hračky spadly do kanálu. Vysprchoval se a zalezl rovnou do ložnice, i když v pátek tvrdil, že se těší na ten film o Al Caponem.

Se mnou prohodil asi deset slov... Řekla jsem mu, že to vypadá, jako bych za tu prohru mohla já, a on jen blýskl očima. Ještě mi sdělil, že teda nechápe, proč jsem JÁ tak nepříjemná. Ale fakt jsem ty dva góly nepustila! Jó, tak to dopadá, když „muži mají své dny“.

A tak jsem si nachystané bublinky otevřela sama. Pustila jsem si scífko s Jodie Foster a strávila velice osamělý večer s vínem, oříšky a pletením. A to jsem ještě po půlnoci oknem ložnice slyšela tóny kytary a cítila vůni ohníčku od mladých sousedů. Asi měli nějakou návštěvu.

Vůbec mi to nevadilo, jen jsem tak ležela a poslouchala. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem ještě měla prázdniny a přes protesty rodičů jsme s bráškou Petrem jezdili na čundr. Chudák Petr, vždycky si musel vyslechnout sáhodlouhou přednášku naší matky, že i když je mladší, musí na svou nezodpovědnou sestru dávat pozor, aby se nespustila.

Pak jsme jezdili ve třech i s Martinem, ale pohříchu k mému obávanému spuštění nakonec nedošlo na nemravném čundru. Stačilo, aby naši odešli do divadla. Milému Péťovi jsme koupili lístek do kina a nám zůstal volný byt. No a teď se blíží doba, kdy budu sama přemýšlet o tom, co se doma děje, když tu nejsme. Ale mám dojem, že jestli něco takového bude chtít pořádat Michal, určitě si to rozmyslí. Lístky do kina od těch dob pořádně podražily a sourozence má rovnou tři. To aby si rovnou zařídil brigádu.

A tak jsem ležela vedle oddechujícího Martina a vzpomínala. Škoda že ten čas tak letí. Byly časy, kdy by fotbalový zápas klidně vyměnil za dobu strávenou se mnou.

Naštěstí už je venku nádherně, a tak jsme ho nechali truchlit doma, sbalili deku a celé nedělní odpoledne jsme strávili u vody. No a po večerním návratu už to zase byl skoro můj Martin. Dokonce mě na stole v kuchyni čekalo moje kafíčko a prádlo bylo sundané ze šňůry, aby nepřeschlo.

K večeři jsme si dali chleba s máslem, vajíčky a ředkvičkami a pak jsem se vrhla na to prádlo. V televizi nic nedávali. Martin každou chvíli nakoukl do mé „trucovny“ a v desetiminutových intervalech se mě ptal, kdy už budu mít hotovo. V půl desáté už mě to přestalo bavit, a tak jsem vypnula žehličku. Šla jsem do ložnice uzavřít mír až do dalšího zápasu naší reprezentace.

        Usmířená