Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak si užívám týden bez dětí. Lucka s Ríšou jsou na tom táboře a Janka s Michalem jeli s dědou a s babičkou na chalupu. V těchhle vedrech je pobyt ve městě stejně za trest. Už jen sedět v kanceláři hned pod střechou, kde je stálá teplota skoro čtyřicet stupňů, bylo o život. A tak jásám, že mám dovolenou, i když bude vlastně pracovní.

Kde jsou ty doby, kdy po městě jezdil kropicí vůz a v pravidelných intervalech smáčel silnici, sem tam i chodníky s chodci. Pamatuju se, jak jsme jako děti schválně běhali před ním a nechali se v parném dni postříkat. Takhle jsou ulice rozpálené a já blahořečím Martinovi, že bazén zabudoval včas.

Už týden je pořád přes třicet stupňů a z oblohy ani kapka. Mám pocit, že kdybychom se s Martinem objali, tak se přilepíme. Ani se mi v tom vedru nechtělo po večerech psát, a tak si dneska udělám jen pár poznámek, co se událo minulý týden.

Michal chodil od Jarouše pravidelně kolem půlnoci. Když nešli do místního parku vyhlížet vhodné objekty k seznámení, byli určitě na nové u-rampě pod nadjezdem, kde je osvětlení a prkýnka můžou prohánět až do noci. Pro jistotu jsme to s Martinem obhlídli, ale naše špionáž, maskovaná záminkou večerní procházky, nepřinesla nic znepokojivého.

Kromě Michala, Jarouše a asi pěti kapucínů tam nikdo nebyl a skutečně jen drandili po rampě. V tom rachotu bych si mohla zpívat i operní árie a stejně by mě nikdo neslyšel. Jen jsem se ujistila, že se nikde nepovalují stříkačky nebo vajgly od marjánky. V dnešní době aby byl člověk jako ostříž a hlídal si potomstvo, aby se z blbosti do něčeho nenamočilo.

Stačila mi zkušenost kolegyně Dany, která má dneska už dvacetiletou dceru. Nejdřív to začalo pár cigaretami s marjánkou, potom na diskotéce nějaké prášky, a než se chudák máma vzpamatovala, už v tom holka lítala natvrdo. Nechala školu, z práce ji pro absence vyhodili a mockrát utekla a přivezla ji policie.

Kolikrát si Dana brala náhradní volno a sháněla holku po městě, až ji musela nechat zavřít do léčebny. Dneska jsou to víc než dva roky, dcera je doma, chodí do práce, ale školu už nedodělala. Dana za tu dobu zestárla o deset let. Pořád mám tenhle příběh před očima, a tak se radši preventivně přesvědčuju, že všechno je, jak má být.

Dneska celý den odpočívám a válím se u bazénu, ale ráno Martin odjíždí a já se chystám na generální útok na domácnost. Hodlám dohnat všechno, na co není ve všední dny čas. Taky musím zkontrolovat dětem oblečení a vyřadit malé věci. Ještě že je můžu odnést na místní sociálku, kde si je klientky rozeberou pro své děti.

Na večeři jsme si dojeli do místního motorestu, kde mají vyhlášenou kuchyni. Vždycky na Vánoce tam Martin zamluví celý stůl a vyrazíme i s dětmi. Každý si dá, na co má chuť. Jednou Michal snědl dvě večeře za sebou a dorazil to zmrzlinovým pohárem. Mně je celkem fuk, co budu jíst, hlavně když nemusím ten den vařit.

Tak už pro dnešek končím, protože Martin každou chvilku nakukuje a ptá se, jestli už mám všechno hotovo. A jdu si začít napouštět vanu, kam si hodlá Martin vlézt se mnou a užívat si, že jsme sami doma.

     Odpočívající