Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dneska jsem opět vypravila Martina na cesty. Když všechno půjde tak, jak má, bude doma v sobotu odpoledne. Do té doby mám čas na rozmyšlenou.

Při poslední cestě totiž Martin dostal nabídku dva měsíce jezdit pro francouzskou firmu. Je to hodně lákavé, protože by to pro nás znamenalo velkou finanční úlevu. Dům dosud není splacený a takhle by za dva měsíce práce v cizině byla polovina dluhu hned pryč.

Jediné, co by Martin chtěl, je, abych na ty dva měsíce jela s ním. Když to nanesl u svých rodičů, babička Maruška se hned nabídla, že by se o děti postarala.

Dokonce bych mohla v práci dostat neplacené volno, protože se hlásí dvě absolventky na praxi, ale já pořád váhám.

Jsem zvyklá mít pořád rodinu kolem sebe a najednou bych je dva měsíce vůbec neviděla. Na druhé straně bych mohla být s Martinem sama, což se nám od narození Michala vlastně vůbec nestalo. Hanka do mě pořád hučí, abych jela, že to je jedinečná příležitost. Ovšem musela by si najít jiného svědka na svatbu, protože i druhý těhotenský test byl pozitivní a svatba se nedá odkládat. Konečně to řekla i Alešovi a ten je štěstím bez sebe.

Tak se potácím mezi pro a proti. Ve Francii jsem nikdy nebyla a taková příležitost se už třeba nenaskytne. Moje matka je ovšem rozhodně proti. Prý když jsem si pořídila tak velkou rodinu, je moje povinnost zůstat s ní, a Martin ať si jede sám. Nakonec mi fandí i babča Lída: nabídla se, že se v péči o děti a dům bude s babičkou Maruškou střídat.

Vypadá to, že podlehnu a Martinovi, v sobotu řeknu ano a přede mnou budou dny v překrásném městě nad Seinou, Eiffelovka, studentská čtvrť – prostě všechno, o čem jsem doteď jen četla a snila. Teď sedím v kuchyni, už bude skoro půlnoc a já pořád sedím u okna, všechno si tu zapisuju, před sebou hrneček s vystydlou kávou a nevím.

Taky bych možná měla zůstat kvůli Michalovi. Je v tom věku, kdy cokoliv citového bere hrozně vážně. Kdyby ten jeho podivný vztah s Kačenkou dopadl špatně, měla bych být po ruce. Budu si s ním o tom muset promluvit. Bude se sice kroutit jako had, ale já musím mít jistotu.

Navíc jestli pojedu, budu muset instruovat babču Lídu. Doufám, že k ní bude mít tolik důvěry, aby mu mohla nějakou tu bolístku pofoukat. Navenek se Míša tváří jako světák a mistr sportu, ale uvnitř je to pořád jen citlivý osmnáctiletý kluk.

Ach jo, tak si jdu ještě zapálit na balkón a popřemýšlet. Ještě že přestalo pršet.

Zamyšlená