Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rakovina je nemoc, která děsí snad každého z nás. Svou osobní zkušenost s touto zákeřnou chorobou má i zpěvačka Naďa Urbánková. A právě ona se stala patronkou internetových stránek www.poslipribeh.cz, kde si lidé vzájemně sdělují své příběhy na téma „můj boj s rakovinou“...

Blanka Davidová a její boj s rakovinou

Jako nejužší rodina jsme celá desetiletí až do září 2009 prožívali radostné i smutné události ve čtyřech. Rodiče se dvěma dcerami. I když jsme se sestrou časem zapustily kořeny v Praze, časté návštěvy rodného Vsetína, telefonáty i dopisování s rodiči nás stále udržovaly v nejbližších vztazích.  Původ této nepříliš časté konstelace by se dal zřejmě vysledovat z dob našeho dětství. Tatínek se stal po úrazu v pyrochemické laboratoři ve Zbrojovce Vsetín plně invalidním a zcela odkázaným na maminčinu celodenní péči. To se stalo v roce 1964 a v 70. letech se složitá rodinná situace dále zkomplikovala vyloučením tatínka z KSČ a rozhodnutím místního vedení strany, že to tomu Davidovi a jeho rodině jen tak neprojde. Následovalo další drastické snížení rodinných příjmů a vyhrůžky, že dětem vychovávaným v rodině takového otce nebudou umožněna další studia, režim v nich nemá potřebnou oporu. I když jsme se sestrou vlastním přičiněním i shodou okolností své zvolené školy vystudovaly, nespolehlivými pro socialistické zřízení jsme se v důsledku těchto osobních zkušeností skutečně staly.

Vnímám to tak, že společně prožité tragické okolnosti našeho dětství a dospívání vedly k mimořádné soudržnosti mezi rodiči a jejich časem dospělými dcerami. Na vytvoření trvalejších vztahů s novými partnery jako by nebyl další prostor.

Jednoho krásného letního dne, bylo to v srpnu 2008, mne sestra pozvala na kávu. Na terase paláce Adria mně zprvu pragmaticky, později už s očima i tváří plnými slz oznámila potvrzený zhoubný nádor prsu a operaci plánovanou na podzim 2008. Díky péči primáře Pechy na onkologickém pracovišti v Praze 4 operaci předcházelo vyšetření prostřednictvím PET (pozitronový emisní tomograf) v nemocnici na Homolce. Výsledek vyšetření rozhodl o postupu léčby – operace, následná chemoterapie, ozařování a hormonální léčba.

 V této krajní životní situace jsme se se sestrou poznaly jako dvě nejbližší ženy s jediným společným cílem – projít celým obdobím léčby ruku v ruce, krok za krokem a s vírou, že si někdy v budoucnu budeme zase každá naplňovat své vlastní životní představy.

 Následovalo to, co ženy postižené rakovinou dobře znají. Nákup paruky, ostříhání dohola, drobné i větší komplikace v průběhu dvanáctiměsíční léčby.

  Teprve před příjezdem na vánoce 2008 Petra maminku upozornila, že absolvovala menší operaci a objeví se v paruce. Naši stateční rodiče poskytli jako v posledních letech vždy veškerou lásku a péči oběma svým dcerám.

Krátce před velikonocemi 2009 mně maminka telefonicky oznámila, že se chystá na transfúzi krve. Zajistily jsme mamince kontrolní vyšetření v Brně-Bohunicích, zajímaly se o možnosti léčby v ÚVN v Praze, kde jsme byly donedávna pravidelnými dárkyněmi krve. Odpovědi všech odborníků včetně maminčina vsetínského hematologa byly jednoznačné. Myelodisplastický syndrom je v maminčině věku neléčitelná nemoc a potřeba transfúze nastává v její závěrečné fázi. I když jsme o tom se sestrou dlouho nemluvily, obáváme se, že maminčino trápení a obavy o život dcery přispěly k jejímu úmrtí v září 2009. Své zbytky sil věnovala maminka do posledních dní svému invalidnímu manželovi, ani jeden z nich nevěděl, že konec je neodvratný a blízký.

V témže měsíci nastoupila Petra do práce, takže si vzala na maminčin pohřeb a všechno s tím související volno. Hluboký zármutek nad ztrátou maminky a hledání vhodného zázemí pro postiženého tatínka jsme samozřejmě prožívaly a realizovaly opět společně.

   Starostí bylo tolik, že jsem si nestačila uvědomit vlastní vyčerpanost. Dolehla na mne s veškerou tíhou koncem zimy 2010. To už jsem vybavena plným mocemi od tatínka i sestry prováděla po ukončeném dědickém řízení poslední nutná opatření. Toužila jsem už jen po odpočinku, ovšem stav výrazné psychické i fyzické nepohody a značné snížení hmotnosti mně pocit odpočinku neumožnily.

  A opět se, pro mne zpočátku nepozorovaně, začal měnit v novém rodinném uspořádání poměr sil. Tím hlavním příjemcem lásky, pozornosti a péče jsem se stala já, především ze strany sestry, která tvrdí, že mně má co vracet. Brzy se přidal tatínek, který se rozhodl pro návrat z ústavu pro seniory do našeho vsetínského bytu. Je mnohem samostatnější, než byl kdykoli v minulosti, protože pečovatel přichází jen třikrát denně. Vedle toho je tu ovšem několik sousedů téže generace, dobrovolník a ozývají se další známí a příbuzní. Po příjezdu na Vsetín máme připraveno všechno tak, jak to bývalo za maminky. Tatínek je mimořádně pozorným hostitelem svých dcer a snad každý den se zaobírá myšlenkami, co by pro naše větší blaho ještě mohl udělat.

 Dalším z následků tohoto složitého období je nezbytnost hledat si nové pracovní uplatnění, a to v případě mém i sestry.

  Můj oblíbený citát „Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den“ (J.W. Goethe), nabyl nyní hlubšího významu, než jak jsem ho původně chápala.