Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ačkoli katovské řemeslo patřilo k těm výnosnějším, peníze svým majitelům ve skutečnosti nebývaly moc platné. Respekt si jimi rozhodně nevybudovali.

Kat totiž býval ve středověku terčem nejhlubšího opovržení. Mistři popravčí, jako lidé nejbezcitnější z bezcitných, byli postaveni mimo společnost, a dokonce museli i bydlet mimo obec. Nikdo s nimi zkrátka nechtěl mít nic společného. Ono tak trochu není divu, že se jich lidé stranili, ba se jich i štítili. Mezi povinnosti kata totiž patřilo také odklízení mrtvol sebevrahů, sbírání zdechlých zvířat, likvidace toulavých psů a v některých městech kati dokonce čistili záchody v jendotlivých domech. Asi tedy skutečně nevoněli.

Jak je však řečeno v úvodu – finančně kati rozhodně nestrádali. Jednotlivé úkony byly přesně ohodnoceny a sazby se zvedaly úměrně náročnosti prováděné práce. Jen na ukázku. Představení kata a jeho nástrojů stálo 1 kopu grošů. Za mučení s použitím ohně i bez již dostal kopy dvě a za nasezení palečnic pak obdržel 30 krejcarů. Docela slušně se kat napakoval za svůj výkon při popravě. Upálení, oběšení, zahrabání ženy zaživa nebo třeba čtvrcení kolem obohatilo jeho rodinný rozpočet o pět kop míšeňských grošů. Tato suma však mohla být ještě vyšší, byl-li odsouzenec na popraviště třeba vláčen za koněm, nebo mu byly řezány řezány řemeny kůže ze zad a podobně. Hrůza, co? Ale kati to tak asi neviděli. Zkrátka co je doma, to se počítá.

A představte si, že ani tohle mnoha katům nestačilo. Podle přísloví, že kdo má hodně, chce ještě víc, koukali, kde by si ještě přilepšili. A v tomto konání byli opravdu vynalézaví. Třeba jistý kat v Čáslavi, který za své pokoutné přivýdělky skončil až na popravišti. Byl totiž přistižen, jak posypává trávu na pastvinách otráveným práškem. Proč to dělal? Z velmi prostého důvodu: uhynulá zvířata se totiž stávala katovským majetkem a taková kůže z krávy se tehdy dala velmi dobře zpeněžit.

Otrlost katovské povahy dokládá i fakt, že za nemalý peníz prodávali třeba kusy oprátek ze šibenice nebo části odsouzencova těla. V tehdejší době plné pověr se jich využívalo k různým lektvarům atd.

Je ale fakt, že toto řemeslo navzdory své finanční výhodnosti nebylo zrovna atraktivní, a mnoho lidí se do jeho výkonu nehrnulo. A tak byla některá města bez kata. Na exekuční výkony si museli zvát kata odjinud a pořádně zaplatit. Takovému katovi pak bylo prominuto i jeho selhání při výkonu popravy.

Třeba v roce 1636 si bojkovičtí radní pozvali kata z Uherského Brodu, aby sťal Annu Krchňáčku. Chuděra malá, čeho se dopustila, nevíme, ale to, že v posledních chvílích života narazila na takového nelidu, si snad nezasloužila.

Když se před popravou chtěl přítomný rychtář ještě formálně zeptat odsouzené, zda už nechce nic přiznat, a umírá tedy na tom, co jí soud kladl za vinu, kat ani nevyčkal konce této obvyklé procedury, přinutil odsouzenou pokleknout a máchl mečem. Stětí hlavy se však první ranou nepodařilo a kat musel napřáhnout ještě dvakrát. Když ani poté nebyla hlava oddělena od trupu, vytáhl kat nůž a zbytek hrdla jednoduše přeřízl. „Až ohavno bylo se na to dívati,“ uvedli bojkovičtí radní v následné stížnosti. Nejvíce je však pobouřilo, že kat se po tomto debaklu ani nebtěžoval s nějakou omluvou. Uherskobrodská rada jim však odepsala, že kata trestat nebudou, protože jsou rádi, že vůbec nějakého mají. A i tohoto nešiku prý získali s velkými obtížemi.

Většinou se však kati snažili s vrchností vycházet co nejlépe, jak je patrno z jedné dochované žádosti o katovské vysvědčení, která byla adresována městu Velvary.

Urození a stateční vladykové!

Páni mně milostiví! Před Vaší milostí s poníženou žádostí utíkám. Prosím, by mi slavný magistrát tu milosrdnou lásku prokázati ráčil a na ty exekuce, které jsem zde při královském městě Velvařích vykonal, dobrou attestaci by mi uděliti ráčil. Co nejponíženěji prosím, by mně slavný magistrát milostivě odpustiti ráčil tento kasus, který se mně stal – já za to býti nemohu. Pročež tu naději mám, že oslyšán nebudu, nýbrž tato má žádost u slavného magistrátu místo míti bude, za kteroužto prokázanou lásku na svých nehodných modlitbách trvati chce slavného magistrátu

ponížený a pokorný Fr. Polák mistr ostrého meče při městě Slaném.

A proč byl chudák tak přehnaně servilní? Z prostého důvodu. Jednu popravu ve Velvarech totiž pokazil. Měl tehdy popravit jednu patnáctiletou chuděru, která ukradla šátek, a aby krádež zakryla, založila oheň, pod kterým pak lehl popelem celý statek. Ač byla tak mladinká, byla odsouzena k trestu smrti stětím. A kat Polák to trošku pokazil, protože se mu podařilo hlavinku useknout až na druhý pokus.

Někdy příště se podíváme na otřesnou popravu těhotné židovské ženy, na to, jak dopadli sedláci u Chlumce, a také na poslední veřejnou exekuci v Praze.

Zdroj: Vladimír Šindelář, Cesta na popraviště