Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Snad každá významnější historická osobnost lákala dobové kronikáře i pozdější romanopisce k tomu, aby kolem ní vytvářeli legendy. Co na tom, že se leckdy pramálo zakládaly na skutečných faktech a pravdě. Lidé mají rádi pohádky a tajemné příběhy, a když jsou spojeny s někým skutečným, kdo opravdu žil, dostávají potom tato vyprávění jiný rozměr.

Ne všechny legendy jsou však pozitivní a oslavující hrdinské činy či nadpřirozené schopnosti. Své by o tom mohl (kdyby byl naživu) vyprávět i syn Karla IV. – Václav IV. Na jeho osobě se doboví kronikáři doslova vyřádili a dnes už těžko poznáme, co je založeno na pravdě a co je pouhý výmysl.

Faktem je, že Václav IV. nebyl zrovna oblíbeným králem. Za dobu svého panování si znepřátelil téměř všechny společenské vrstvy. Poštval proti sobě církev i šlechtu a popularitu mu nepřineslo ani jeho váhavé stanovisko v počátcích husitského hnutí. Dá se říci, že kam se podíval, tam měl nepřátele. A proto není divu, že jeho současníci z řad kronikářů si s Václavovým historickým obrazem příliš hlavu nelámali. Rozhodně jej nemínili vykreslit jako oblíbeného a mocného vladaře. Právě naopak.

A tak z jejich pera postupně vyrostl velmi deformovaný obraz krále, kterého popisovali jako nelítostného tyrana a lidskou zrůdu. Co se zakládá na pravdě a co je jen výsledkem příliš bujné fantazie, radši ponecháme stranou. V každém případě by se před středověkými kronikáři mohli stydět i současní bulvární novináři.

Podvržený královský synek

Nelichotivý obraz Václava IV. začíná již jeho narozením. Královně se prý narodila dcera, ale jelikož království potřebovalo syna – dědice, byla holčička vyměněna za ševcovského synka, který se narodil ve stejný den. Pro větší věrohodnost této informace uvádějí kronikáři dokonce i jméno onoho ševce – Stengl.

Podle dobových záznamů byl prý malý Václav nesnesitelný již jako dítě. Při křtu znesvětil svěcenou vodu tím, že do ní jednoduše načůral, a dokonce se prý pomočil i při své korunovaci na krále, která se uskutečnila v jeho dvou letech. Při tomto veledůležitém obřadu se prý ještě usedavě rozplakal a utišil se až ve chvíli, kdy mu jakýsi pekař dal sladký koláč.

V době svého dospívání byl prý k ničemu. Zajímal se jen o zábavu a samé nepodstatné věci. Neustále se jen toulal po lesích a pořádal hony. To se nezměnilo ani později. Když se ho jeho královská manželka Žofie pokoušela usměrnit, vyhrožoval jí, že ji zavře do nevěstince. Od jejího zpovědníka chtěl pak dokonce, aby vyzradil zpovědní tajemství a řekl mu, s jakými hříchy se mu jeho žena svěřila. Když to zpovědník odmítl, dal jej utopit. Špatně dopadla také jeho první manželka Johana. Ta zemřela opravdu hrozivou smrtí, když ji zakousla divoká fena jejího manžela.

Krvelačná bestie

V líčení Václavovy krvelačnosti šli doboví kronikáři ještě dál. Popisují, jak chodil po městě v doprovodu kata, jehož oslovoval „kmotře“, přátelil se s lidskou spodinou a doslova na potkání dával stínat vznešené pány a měšťany. Některé přímo na místě, jiné si nejdříve pozval k sobě na hrad na hostinu, po které je dal nemilosrdně popravit. Dokonce prý měl ve svých lázních zřízeno propadliště, odkud se pozvaní návštěvníci navždy ztráceli v říčním proudu.

Byl prý nemilosrdný i ke svým přátelům, kteří se ho dotkli nějakým neopatrným slovem. Byl schopen je sám uškrtit přímo při hostině. Kuchař, který špatně připravil jídlo, byl napíchnut na rožeň a pomalu opékán… To vše na příkaz krále.

Vše, co král kdy udělal a vykonal, bylo dobovými kronikáři překrouceno a upraveno tak, aby z toho Václav vyšel v co nejhorším světle.

Tyto historky o Václavu IV. se tradovaly dlouhá staletí, přehodnocení se jeho obraz dočkal až v době osvícenství, které vrhlo na úděsnou historii pronásledovaného krále nové světlo. Nebylo jednoduché se zorientovat v tom ohromném nánosu špíny, lží a polopravd, které vytvořily z Václava IV. krále – démona. A tak byl Václav IV. svým způsobem rehabilitován, i když některé nedostatky jeho povahy nebyly ani později zamlčovány.

František Palacký jej v závěru líčení jeho vlády charakterizuje těmito slovy: „To aspoň zajisté jest, že při vší ouhonosti duchovní i mravní, která nám kalí památku jeho na věky, vždy předce dosti prost byl hlavní vady lidské, totiž sobectví. Co dítě stal se byl králem, po dětsku kraloval pohříchu i v dospělém věku. Dobromyslně i spravedlivě, pokud náruživostí bezuzdnou do scestností veden nebyl, ale mužně, po pouhém rozmaru a svéhlavě, jako každý slaboch, který silným vidín býti chce…“

Zdroj: Karel Krejčí, Praha legend a skutečností