Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Autoři: Roman Cílek, Miloslav Moulis 

„Na vlastní oči jsme v Osvětimi viděli přípravy k zavraždění milionů maďarských Židů, proto jsme cítili jako povinnost uprchnout a informovat o tom svět,“ sdělili po válce slovenští mladí muži. Za nesmírně dramatických okolností se jim útěk zdařil a jejich zpráva o osvětimské vyhlazovací mašinerii se dostala až k předním státníkům svobodného světa. Unikátním svědectvím přispěl i muž, který přežil vzpouru ve vyhlazovacím táboře Treblinka a následný útěk napříč Evropou. Jiní utíkali z německého zajateckého tábora podzemní šachtou, tajně kopanou po dlouhé týdny, protože se za každou cenu chtěli vrátit ke svým bojovým jednotkám ve Velké Británii. A byli i další… Dějem nabitou mozaiku několika těchto unikátních příběhů zpracovali do dramatické a čtivé podoby autoři, kteří se touto tematikou zabývají již po celá desetiletí.

Miloslav Moulis (1921–2010)

V roce 1940 byl zatčen gestapem a vězněn v káznicích a koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Po osvobození pracoval jako novinář, ve Vojenském historickém archivu, v Kanceláři prezidenta republiky a v Čs. svazu bojovníků za svobodu, působil také ve vedení Klubu autorů literatury faktu. Vydal řadu knih věnovaných problematice odboje a druhé světové válce, např.: To byl Buchenwald, Neviditelná fronta, Život plný nenávisti (s Dušanem Tomáškem), Sto dní na vrcholu moci, Vlaky do neznáma, Dokonáno jest… (s Romanem Cílkem). Prvního vydání knihy Útěky z pekla se však již nedožil.

Roman Cílek (*1937)

Patří k nejzkušenějším autorům v žánru objevné a tvůrčím způsobem pojaté literatury faktu. Rodák z Českých Budějovic, od školních let žije v Praze. Vydal několik desítek knih nejen literatury faktu, ale i dramaticky laděné beletrie, řada z nich získala významná ocenění, například Cenu Egona Ervína Kische, Cenu Miroslava Ivanova a Cenu Jiřího Marka. Některá jeho díla vyšla také v zahraničí, nebo posloužila jako předloha k filmovému zpracování.

Roman Cílek je spoluzakladatelem a členem vedení dvou spisovatelských organizací: Klubu autorů literatury faktu a České sekce AIEP – mezinárodního sdružení autorů detektivního a dobrodružného žánru.

 

Úryvek z kapitoly „Svět se o tom musí dozvědět…! Str. 16–18)

V předem dohodnutou denní dobu se každý zvlášť přesunuli na určenémísto, vylezli nahoru a pak seskočili do předem připraveného prostoru.Poláci nad jejich hlavami přirazili k sobě prkna. Ocitli se ve tmě,do níž jen úzkými škvírami probleskovalo trochu světla. Zahálet všaknemohli a okamžitě začali rozdrobený ruský tabák, nasyceným benzinem,cpát do všech dostupných mezer. Příliš pohodlí si tu ovšem dopřátnemohli: jejich úkryt nebyl dostatečně vysoký, nemohli se v něm anipostavit.

Co na tom však záleželo!

Podstatné bylo cosi jiného: od těchto chvil již nebylo cesty k návratua během několika nejbližších dnů budou buďto prchajícími, ale přecejen do určité míry svobodnými lidmi – anebo zcela mrtvými lidmi. Neodvažovalise spolu mluvit, aby je nějaká hlasová ozvěna neprozradila,ale šum z tábora stále slyšeli, dokonce i tu táborovou kapelu, která doprovázelakomanda vracející se z práce. Zatím je nikdo nepostrádal. Ažpo šesté hodině odpolední se ozvala zlověstná siréna a rozběhlo se zacílenépátrání. Nyní už tedy esesáci znají jejich jména a vězeňská čísla,jinými slovy řečeno: nyní už šlo vskutku do tuhého. Vnímali zvenčí řevpovelů, dusot hlídek, hluk automobilových motorů.

Čas zoufale pomalu ubíhal.

Podobalo se to nekonečnu: první noc, pak celý den, další den, dalšínoc…

Až třetího dne zareagovali na to, co tak nutně potřebovali a toužilislyšet: „Postenketteabziehen!“ Vnější okruh esesáckých stráží sepoté začal stahovat. Ještě nějaký čas počkali a až pak, 10. dubna 1944v devět hodin večer, přikročili Vrba a Wetzler k dalšímu bodu svéhoplánu, jímž bylo odstranění prkenného „stropu“, který jejich úkrytzakrýval. Nebylo to snadné a v jedné chvíli jim přišla na mysl nepěknápředstava, že skrýš se stane i jejich hrobem. Jednotlivé díly dřevase do sebe svou vahou pevně zaklínily, a hladem, zimou i několikadennímnedostatkem pohybu značně zesláblým vězňům chyběl dostateksil.

Že by vše, co až dosud vykonali, bylo zbytečné?!

Nevzdávali se.

Znovu a znovu se snažili „stropem“ pohnout, milimetr po milimetru,až konečně mezi dřevy vznikla úzká mezera, kam bylo možnovklínit prsty. Opět napnuli všechny síly a překážka náhle povolila.Pohlédli vzhůru a nad nimi se v plné kráse ukázala jarní obloha plnáhvězd. Bylo chladno, foukal ostrý studený vítr – a vpravo, nedalekood nich, se zvedal k nebi kouř z komínů obou krematorií. Další stovkyči tisíce lidských bytostí už tudíž měly za sebou svou poslední cestu.Zdálky zazněl pískot lokomotivy, která přivezla nový vlak s odsouzencibez soudu. Poté, co oba uprchlíci vylezli ze skrýše, z nadhledu tévysoké hromady prken je skoro až ohromil rozsah strašidelného prostředí,v němž byli až do těchto chvil nuceni žít a odkud se z vlastnívůle rozhodli stůj co stůj odejít. Tisíce elektrických lamp zářilo podélplotu z ostnatých drátů: bylo to, řečeno bez nadsázky, ostře nasvícenépeklo.

Ale nyní se nemohli oddávat pocitům.

Byly před nimi hmatatelnější záležitosti. Museli ze skrýše vynést všepotřebné k útěku a potom zasunout zpět k sobě dřevěné stavební dílcetak, aby nikdo nepoznal, že se s nimi hýbalo. Nikde nebyla ani stopapo sněhu, takže pro tento případ připravené bílé košile skryli do tlumoku.Pak se vydali na cestu. Nízko při zemi se plazili kolem skladištědřeva, odkud vystoupali na nevysoký svah, kde podlezli drátěný plot.Pokud to jen trochu šlo, smazávali za sebou v bahnitém terénu stopysvých novou. Poté museli skokem zdolat asi metr široký pruh, zapáchajícínějakým olejem.

Dotírala na ně únava, ale nesměli si ji připustit.

Osvětim byla ještě příliš blízko.

První okamžik oddechu a vyhládlého zakousnutí do krajíce chleba sidopřáli až ve chvíli, kdy z pravé strany zaslechli šum řeky Visly. Rudolf Vrba se podíval na hodinky se svítícím ciferníkem. Tři hodiny uplynulyod půlnoci. Uvědomovali si, co to znamená. Za hodinu, nanejvýš za dvězačne svítat a budou se tudíž muset někde schovat. Odvahu jim dodalokamžik, kdy minuli a zůstaly jim tedy za zády tabule s výhrůžným nápisem:

Pozor!

Koncentrační tábor Osvětim.

Vstup na toto území přísně zakázán.

Každý, kdo zde bude přistižen, bude bez varování zastřelen.

Velitel tábora.

Obloha začínala blednout.

Pokoušeli se odhadnout, jakou asi vzdálenost za noc ušli.

Že by dvanáct kilometrů?

Asi tak.

Už zcela vyčerpaní se dovlekli pod větve řídkého lesíka, kde se složilido zbytků staré a napůl zetlelé trávy.

 

Titul je možno zakoupit také jako E-knihu ve formátech e-pub, pdf a mobi na této adrese