Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Wang Lung se však nezdržoval. Šel přímo do místnosti, kde spával se ženou a mladším dítětem. Jelikož přicházel z prudkého slunce, připadalo mu, že je tam úplná tma, a krom světlého kužele, propouštěného otvorem, neviděl nic. Nasál však pach horké krve, který už dobře znal, a zvolal prudce: „Copak – přišla tvá těžká chvíle?“

Ženin hlas zazněl z postele malátněji, než ji kdy slyšel promluvit: „Už to mám zase jednou odbyto. Tentokrát je to jen otrokyně – nestojí ani za řeč.“

Wang Lung stanul jako přimrazen. Zmocnilo se ho neblahé tušení. Děvče! Děvče je příčinou strýcova trápení. A teď se i u něho doma narodilo děvče.“

Tak popisuje narození dcery autorka Pearl S. Bucková v knize Dobrá země. Děj knihy je zasazen na čínský venkov o více než 100 let zpátky a mnohé se od těch dob samozřejmě změnilo. Ve vztahu k dívkám je Čína ale stále v zajetí po generace zažitých tradic. Podle nich má syn povinnost postarat se o své rodiče, když na ně dolehne stáří a nemohoucnost, zatímco dcera se vdá a odchází do nové rodiny za svým manželem.

Tato tradice, přetrvávající v Číně po dlouhá staletí, ale v současné době získává nový, tragický rozměr. A to v souvislosti s vládní politikou „jednoho dítěte“. Čína je přelidněná země a toto opatření bylo v roce 1975 přijato proto, aby byla zajištěna kontrola porodnosti. V každé městské rodině může být pouze jedno dítě, na venkově jsou povoleny děti dvě, pokud se jako první narodila holčička.

Jestliže se rodina rozhodne mít více dětí a porušit tím vládní nařízení, je vystavena různým sankcím a finančnímu znevýhodnění. Proto převážná většina obyvatel tzv. politiku jednoho dítěte dodržuje, i když jen z donucení. Hodně manželských párů pak vzhledem k tradici upřednostňuje jako svého potomka syna.

Pro mnoho nenarozených, nebo již narozených děvčátek tak jejich život končí dříve, než měl šanci vůbec začít. Potraty a předčasné porody i ve vyšším stupni těhotenství nejsou ničím vzácným. Bohužel, dochází i k usmrcování již narozených holčiček, hlavně na venkově. V lepším případě jsou novorozené dívenky odkládány tak, aby byla šance, že je někdo nalezne a postará se o ně. Tyto děti pak končí v sirotčincích či v dětských domovech. Šanci na dětství prožité v milující rodině jsou v těchto případech téměř nulové. Jsou trestány za to, že se narodily jako dívky.

Děvčata ale nejsou jedinými oběťmi tohoto nařízení. Doplácejí na ně i privilegovaní a při svém narození tolik oslavovaní hoši. Jakmile dospějí do věku, kdy chtějí navazovat vztahy a pomýšlejí na ženitbu, narážejí na celkem zásadní problém: nejsou pro ně dívky, partnerky, nevěsty. Respektive je jich málo.

Politika jednoho dítěte tak ruku v ruce s tradicí o synovských povinnostech nese hodně trpké ovoce. Přináší utrpení nejen pro rodiče, ale především pro jejich děti. Těžko se dozvíme, kolik nevinných děvčátek bylo zabito, potraceno, odloženo. Kolik jich živoří v různých státních institucích, kolik jich marně čeká na trochu projevené lásky a na mámino pohlazení. Některé z nich ale mají přece jen štěstí, když se v útlém věku dostanou do adoptivní rodiny.

Brzy vám přineseme rozhovor s naší čtenářkou žijící v Americe. Poskytla svou mateřskou náruč jedné malé čínské holčičce, která byla nalezena jako několikadenní novorozeně v krabici v centru města.