Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nepatří to sice do mého vyprávění o Dánsku, ale myslím, že nejedné dobré duši zvednu náladu, přece jenom cizí problémy vždycky potěší.

Po všech mých problémech spojených s přestěhováním do Dánska. Po seznámení se s dánskou byrokracií. Po 3 letech s no problém, které vždycky skončily miliónem razítek a potvrzení, než jsem dostala povolení k trvalému pobytu, jsem se až dosud domnívala, že mě už nic nemůže překvapit. Hluboce jsem se mýlila. Australská byrokracie mě položila na lopatky!

Moje dánská švagrová se před 3,5 roky provdala do Austrálie. Dnes mají skoro dvouletou dceru a na přelomu února a března čekají další přírůstek do rodiny. Tchán před 3 týdny nastoupil do penze a naplánoval si, že Vánoce, lednové druhé narozeniny vnučky a narození nejmladšího vnoučete stráví v Melbourne. Až sem to byla super myšlenka.

V polovině srpna si koupil letenky, protože před Vánocemi je všechno vyprodané a protože do žádosti o vízum by měl napsat číslo letu. Poslední srpnový víkend se nastěhoval k nám, společně jsme přelustili pár desítek stránek na internetu o tom, jak, kdy a kam podat žádost, o jaký druh víza žádat – turistické vízum na 4 měsíce a navíc tchánovi bylo v červnu 70. Napoprvé se žádost nepodařila, ale i tak nás zkásli o 105 dolarů. Do týdne peníze vrátili a další víkend jsme žádali opět, tentokrát úspěšně. Ale protože tchán v červnu završil 7 desetiletí na této planetě, musel podstoupit takzvanou věkovou zdravotní zkoušku a na základě jejích výsledků mu povolí nebo nepovolí vstup na australský kontinent. Že má tchán cestovní pojištění pro případ hospitalizace, jakéhokoliv úrazu a následné přepravy do Dánska nikoho nezajímalo.

Doporučení obyčejného doktora nestačí k cestě na kontinent trestanců, takže jsem v Kodani sehnala doktorku, která byla schválena australskou vládou k tomuto úkonu. Sice ordinuje pouze 2 hodiny ve středu odpoledne, ale člověk musí být rád i za to. Paní doktorka zjistila tchánovi vysoký krevní tlak, s tím cestovat nemůže. Tchán má celoživotně vysoký tlak a to, že před 1,5 rokem byl se stejným krevním tlakem s námi v Austrálii a ve zdraví přežil, nikoho nezajímalo, teď by určité zemřel. Jo jo, minule mu bylo jenom 69, teď je mu 70 a k přežití potřebuje razítko. Takže nejdříve tchánovi doporučila hospitalizaci – týden byl v nemocnici – kde mu sledovali činnost srdce. Srdce fungovalo bezchybné, ale to paní doktorce nestačilo. Takže dalších 10 dní chodil s jakýmsi přístrojem, který ho každých 5 minut kontroloval a mezitím si několikrát za den měřil tlak. A pravidelně navštěvoval svého lékaře, protože dotyčná paní doktorka pouze dá či nedá razítko, nicméně nemůže předepsat léky nebo doporučit léčbu.

Trvalo skoro 2 měsíce, stálo to něco kolem 3.000 ddk a vykáceli jsme slušný kus lesa na všechna potvrzení a razítka, než paní doktorka usoudila, že srandy bylo dost. Smířila se s tchánovým vyšším tlakem a vydala razítko, že pravděpodobně cestu přežije. A v pondělí 2. listopadu odeslala všechnu zdravotní dokumentaci na australskou ambasádu do Berlína. Dne 14. listopadu přišel e-mail z Tasmánie, kde sídlí imigrační úřad, že se žádost o vízum zamítá, protože tchán nedodal potvrzení lékaře o svém zdravotním stavu. Letenka byla koupená na sobotu 21.listopadu! V rodině nastal poplach – co s vízem, co s letenkami, co s tchánem a kde sakra jsou ty pitomý papíry.

V pondělí 16. listopadu večer tchán přijel k nám, ať mu pomůžeme aspoň ukecat Thai airways o posun letenek a zařídit nějaké jiné vízum. Myšlenka je to hezká, ale je mu sedmdesát a k jakémukoliv vízu potřebuje onu zdravotní zkoušku. Leda tak počkat do středy odpoledne a zkusit nějakou domluvu s paní doktorkou, kam poslala všechny papíry, jestli má jejich kopie a na jejich základech žádat znovu. Prostě milión otázek a žádná odpověď.

A mezitím manžel seděl u počítače a pokoušel se najít nějaké řešení na stránkách ambasády, imigračního úřadu, australské lékařské komory, prostě cokoliv nás napadlo. Až najednou doslova zařval a na australskou vládu a imigrační úředníky vyplýtval celou zoologickou zahradu. Oni mezitím změnili zákon a od 9. listopadu posunuli věkovou hranici, odkdy se musí doložit zdravotní stav žadatale o vízum, ze 70 na 75 roků! Takže tchánova žádost byla zamítnuta, protože nedodal podklady, které vlastně nikdo nepotřebuje. Ať žije úřední šiml.

Ještě v pondělí večer jsme zažádali o obyčejné turistické vízum na 3 měsíce a k žádosti připojili vysvětlující dopis. Každá žádost je vázána na číslo pasu a datum narození, tak aby náhodou nějaký aktivní úředník opět na základě té první zamítnuté žádosti nezamítl i tu novou. Světe, div se, v noci ze středy na čtvrtek přišel e-mail z Tasmánie s omluvou a vízem. A v sobotu 21. listopadu jsme byli s manželem na letišti zamávat tchánovi. Teď už jenom zbývá prodloužit tchánovo vízum o měsíc, ale to počká po Vánocích. Nakonec švagrová taky vyrážela jenom s tříměsíčním turistickým vízem a už je u protinožců 3,5 roku.