Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Život Marie Stuartovny byl nejen plný zvratů, napětí a intrik, ale i zábavy a hýření. Byla to žena plná života, velmi vášnivá a odvážná.

Mnohými byla považována za právoplatnou dědičku anglické koruny, protože byla dcerou skotského krále Jindřicha V. a vnučkou Markéty, sestry Jindřicha VIII.

Když ale zemřela královna Marie, řečená Krvavá, usedla na trůn Alžběta, nevlastní sestra Marie Stuartovny.

Celoživotní boj těchto dvou žen nakonec vyvrcholil tím, že Alžběta podepsala souhlas s popravou Marie Stuartovny. Pravda však je, že Alžběta nebyla jediná, komu byla Marie nepohodlná. Skotští poddaní svou královnu Marii Stuartovnu zrovna v lásce neměli a na skotský trůn si brousil zuby její nevlastní bratr Moray. Marie se zapletla i do vraždy svého manžela, a když se to sečetlo jedno k druhému, navrch se připočítaly rozsáhlé intriky, lži a překrucování pravdy, nelze se snad ani divit, že nakonec skončila v cele, odsouzená k smrti.

Přesto pro Alžbětu nebylo jednoduché rozsudek podepsat. Ani tehdy, v roce 1587, se korunované hlavy nepopravovaly jako na běžícím páse. A Alžběta, ač se Marie zbavit chtěla, nějaké zábrany přeci jen měla. Vyřešila to šalamounsky: vypustila na veřejnost legendu, že rozsudek smrti podepsala omylem spolu s dalšími listinami, obvinila chudáka písaře, kterého dala dokonce popravit. Smrt nevinného člověka ji ale nijak netížila, důležitější bylo, že si zachovala tvář. A samozřejmě především to, že její úhlavní sokyně Marie Stuartovna ji už nebude ohrožovat svými nároky.

V době podepsání rozsudku byla již Marie Stuartovna vězněna na zámku Fotheringhay, kde se také dne 8. února 1587 poprava konala.

Všechny zprávy, které se z té doby dochovaly, zdůrazňují klid a odevzdání odsouzené. Své poslední chvíle strávila Marie v modlitbách, protože vždy byla upřímná katolička. V osm hodin ráno vstoupil do jejího pokoje velitel stráže a sdělil jí, že ji lordi očekávají. Lordi ovšem víc než ji očekávali vskutku nevšední a ojedinělou podívanou – popravu královny.

Marie Stuartovna vstoupila do haly, kde se poprava měla uskutečnit, hrdě a majestátně. S hlavou vztyčenou a oblečena do toho nejlepšího, co ještě měla.

Jelikož jejímu zpovědníkovi zakázali, aby opustil pokoj a doprovodil svou paní na poslední cestě, hrdě odmítla protestanského faráře Fletchera, který považoval za svou povinnost postarat se o poslední útěchu tak vznešené vězeňkyně. Místo zpovědi se Marie latinsky pomodlila, pak jasným a dobře slyšitelným hlasem odpustila svým nepřátelům a prosila Boha, aby jim dal poznat pravdu.

Poté před ni poklekli kat s pomocníkem a podle tehdejšího zvyku ji poprosili o odpuštění za to, co mají za chvíli vykonat. Na to jim Marie odpověděla: „Odpouštím vám z celého srdce, protože věřím, že moje smrt ukončí má muka.“

Když ji její komorné svlékly ze svrchního šatu, objala je, poklekla a položila hlavu na osudný špalek. Po celou dobu se chovala vznešeně a důstojně. Tak, jak je hodno královny.

Samotná poprava si ale nezadala s opravdu děsivým hororem.

Kat byl velmi rozrušen, neboť královnu ještě nepopravoval, a tak se mu nepodařilo její hlavu setnout jedním úderem. První rána dutě dopadla na její zátylek místo na hrdlo a odsouzená zasténala. Kat urychleně zvedl sekeru k další ráně. První nevydařený pokus ho však pochopitelně znejistil a jeho ruka ještě více ztratila na jistotě. Druhá rána sice hrdlo zasáhla, ale neoddělila hlavu od trupu, což mělo za následek, že krev stříkala do výšky. Teprve třetí ranou byla hlava od těla oddělena.

Podle zvyku pak kat zdvihl královninu hlavu do výšky, aby ji ukázal všem přítomným a dokázal tak, že poprava byla skutečně vykonána. K jeho velkému zděšení však hlava upadla na zem, zatímco kat třímal v ruce pouze paruku. Královnina hlava se zatím kutálela po zemi, a když se kat konečně probral ze svého zděšení a zdvihl ji, spatřili všichni přítomní hlavu stařeny s nakrátko sestříhanými a zcela bílými vlasy.

V celé hale bylo hrobové ticho, rušené ještě téměř čtvrt hodiny jen královninými pohybujícími se rty, pod kterými cvakaly její zuby.

Když už bylo konečně po všem a zakrvácený trup, dosud klečící u špalku, měl být odnesen, prožili přítomní ještě jeden šok. Zpod šatů mrtvé vyskočil náhle její malý, oblíbený psík, jenž svou paní neopustil ani v nejtěžší chvíli jejího života a zuřivě štěkal na ty velké, zlé lidi, kteří jí ublížili.

Mrtvola skotské královny pak byla pohřbena na hřbitově Petersborough, a jak doba plynula, postupně se na ni zapomínalo.

Po smrti královny Alžběty usedl na anglický trůn syn Marie Stuartovny Jakub VI. a spojil obě koruny – anglickou a skotskou. Pak dal převézt ostatky své matky do královské hrobky ve Westminsterském opatství a nechal vytesat její kamenný reliéf blízko podobného reliéfu královny Alžběty.

Tím skončil dlouhý spor mezi oběma ženami. Dvě zapřisáhlé nepřítelkyně nyní spí svůj věčný spánek v poklidu vedle sebe.

Zdroj: Vladimír Šindelář, Cesta na popraviště