Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jak se blíží osmá hodina, jsem stále nervóznější. V hlavě se mi všechno mele. Na jednu stranu bych chtěla zůstat u Honzy doma. Jeho maminka je bezvadná a chová se ke mně jako k vlastní. Maruško sem, Maruško tam... a já si uvědomuju, jak mi tohle hrozně chybí. Bolí mě, že od vlastní maminky už to nikdy neuslyším.

Dostala jsem plný talíř šunkofleků a pak mi Honza ukazoval svůj pokoj. Na zdi má připíchnutý papír s namalovaným genealogickým stromem. Ten, o kterém mi vyprávěl při našem seznámení. U svého jmenovce má veliký černý otazník. Snad to všechno dneska vyřešíme a dozvíme se, co se vlastně děje. Proto na hřbitov půjdu, i když bych moc chtěla zůstat v tomhle bezpečném útočišti.

Honzův pokoj mi připadá spíš jako studentský než učitelský. Celá jedna stěna je vytvořená z polic. Všude jsou samé bloky s poznámkami, knížky a příručky. V rohu je veliký gauč, na něm kostkovaná deka a dva velké, měkoučké polštáře. Pod jedním jsem našla i tajemství věčného kluka – malého plyšového medvídka. Je tu teplo a útulno.

Honza odešel pro čaj a já jsem se natáhla na gauč. Koukám do stropu, kde se míchá teplé světlo z lampičky na stolku a světlo z pouliční lampy. Občas strop olízne pruh světla reflektorů projíždějícího auta a stín, který vrhá strom před okny, prosvěcovaný lampou. Nejraději bych se stulila do koutku na polštář a spala. Jenže mozek rozjitřený dnešními událostmi mi to nedovolí, a tak když vkročí Honza se dvěma hrnečky, dívám se na něj zpod víček a spát se mi vůbec nechce. Honza úplně samozřejmě odloží čaj na noční stolek, vrátí se ke dveřím a otočí klíčem. Pak si lehne vedle mne, pohybem, starým jako sám svět, mě obejme a začne líbat. A co já?

Oplácím mu polibky se stejnou vřelostí a samozřejmostí, která mě sice udivuje, ale přitom je všechno tak dokonale jasné. V tuhle chvíli jsme na celém světě jen my dva a noc, ve které se něžně milujeme. Jako by to nebylo poprvé, ale naposled. Když otvírám oči, Honza se nade mnou sklání a něžně mě líbá na víčka. „Vstávej, beruško, už je čas!“ A tak se oblékáme a dopíjíme vystydlý čaj. Na hodinách, které jsou slyšet z obýváku, právě odbíjí desátá. Honza mi půjčil svou péřovku a čepici a vyrazili jsme.

Venku je opravdu nevlídno. Poprchává, padá hustá mlha, místo lamp jsou vidět jen světlé kruhy a ze stromů padají s listím i velké kapky. Počasí znásobuje už tak nepříjemné pocity z dnešní noci. Přitisknu se k Honzovi blíž a jdeme ruku v ruce ke hřbitovním vratům. Vynoří se z mlhy, jako by je před nás někdo postavil. Když vstoupíme, je na hřbitově úplné ticho. Sem tam ze tmy problikne světélko ze svíčky na hrobě, ale jinak je všude tma. Honza má v kapse baterku, ale radši ji nerozsvěcí, aby nám něco důležitého neuniklo. Když přicházíme k hrobce, udivuje nás bledé světlo, vycházející zevnitř.

Dveře dovnitř jsou totiž otevřené a uprostřed osvětlené plochy vidíme nezřetelnou postavu, která nám kyne, abychom vstoupili dovnitř... „Pojďte dál,“ zve nás známý chraptivý hlas. Vejdeme. Uprostřed hrobky svítí dvě velké svíce a ozařují celou místnost. Hned při vstupu na mě dýchne zatuchlý, studený vzduch. Po stěnách stékají kapky a přes obličej mi přejede mokrá pavučina. Brrr.  

„Jsem tu proto, abych vám všechno řekl,“ zasípal kostelník. „Před osmdesáti lety, zrovna na tomto místě, spáchal sebevraždu tvůj prastrýc...“ otočil se na Honzu. Ledová ruka mi sevřela žaludek, ale Honza zatím vypadal klidně. „Víte, jak to chodilo před lety. Je to jako z románu. Marie byla z chaloupky pod lesem a Jan z největšího statku ve vsi. Když se jeho rodiče dozvěděli, že se s Marií schází, byl oheň na střeše. Ti dva se ale scházeli dál a jednoho dne se Jan dozvěděl, že je Marie těhotná. Hned to řekl doma a prohlásil, že se s Marií ožení stůj co stůj, i kdyby ho měl otec vydědit. Dodnes nikdo neví, co se vlastně přihodilo. Ale toho dne, kdy se sedlák Novotný vypravil do chalupy za Marií, ji večer našli utopenou ve studni. Jan byl bez sebe bolestí, když mu to řekli. A druhý den ráno našli Jeníka zastřeleného tady v hrobce. Pohřeb měli oba ve stejný den a tehdy to všechno začalo...“