Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Řadím se do skupiny lidí, kteří čtou návody k použití až ve chvíli, kdy všechna ostatní řešení selžou. Podobně to mám i s opravou přístrojů. Než definitivně zvednu sluchátko, abych začala obvolávat příslušné mistry svých oborů, vezmu do ruky šroubovák a přístroj rozeberu. Někdy hned objevím závadu a odstraním ji, jindy ji neobjevím, ale pouhým rozebráním a smontováním nazpátek se záhadně zprovozní. Nu a někdy nepřijdu na nic. Stejný postup praktikuje i spousta mých známých a mužská část naší rodiny. Až na jeden detail. „Tohle zbylo,“ vysypalo se mi do dlaně skoro pokaždé hrst různých součástek. „To nevím, kam patří,“ sledovala jsem jen omluvné pokrčení rameny na mé vyjeknutí: „Jak, zbylo?“. Naši chlapi jsou možná kouzelníci, protože i když zbyla nějaká zásadní součástka a ne jen šroubek nebo matička, přístroj pokaždé fungoval. Mě by ale jako inženýra na úsporu materiálu nezaměstnali. Mně nic nezbývá.

Nedávno jsem se ale rozhodla, že odbornému servisu svěřím svoji sekačku na trávu. Mám ji už pátým rokem a poslední dobou trávu spíš žvýká, než kosí. Bodejť by také ne, když jsem ji zpočátku díky zarostlému terénu používala také jako křovinořez, nůžky na živý plot nebo pluh. Ne, že bych se ji nejprve nepokusila seřídit sama, ale na šrouby pod lištou se dostávalo opravdu špatně. Holka, vždyť ty máš zdarma doživotní servis, tam tě seřídí a naostří a zas budeš sekat jako smrtka na Titaniku, poplácala jsem ji po víku a odvezla do značkové prodejny. Dodnes toho obě litujeme.

Nejprve jsem se dozvěděla, že žádný doživotní servis neexistuje. A to jsem si za něj připlatila. Nevadí, řekla jsem si, hlavně ji dejte do pořádku, a těšila se, že si dám kávu a za chvíli vyjede můj stroj po generální opravě. Oprava nakonec trvala jen dva týdny. Myslím tím ono utažení dvou šroubků. Nabroušení válce by prý stálo víc než koupě nového, tak mi sekačku jen seřídili tak, aby se válec o kovovou lištu ostřil sám. Vyjeli jsme k domovu a já se těšila na zdolání vzrostlého pažitu.

Teď se ti bude, holka, sekat, pohladila jsem ji po držadle a opřela se v naději, že se ozve křupavý šťavnatý zvuk krouhané zeleniny a za sekačkou zbude jen čistý a rovný sestřih. Eeeaaahhh, vydala jsem překvapený zvuk, když mi madlo sekačky vyklouzlo z rukou, zlomilo mi dvě žebra, vyrazilo dech a přátelsky mě poplácalo po solaru plexu. Chvíli jsem nechápala, co se stalo. Znovu jsem uchopila madlo, pevněji ho sevřela a znovu jsem vykročila vpřed. Tentokrát jsem si jen málem zlomila zápěstí a přepadla přes sekačku, která se nepohnula ani o kousek. Začala jsem do ní strkat ze všech stran, ale sekačka zarytě stála na jednom místě a odmítala se jakkoliv pohnout. Mohla jsem ji tlačit, jak jsem chtěla. Ona stála, mně podkluzovaly nohy jako na ledě, vyrývala jsem do trávníku hluboké brázdy, ale bez jakéhokoliv účinku. Vlastně ano, jeden byl. Sekačka se občas slitovala a popojela. Proklouzla jí kolečka, zanechala za sebou smykovou stopu, mně podjely nohy a o rukojeť jsem si vyrazila pár spodních zubů. Servisní technik zkrátka ty dva šrouby utáhnul tak pevně, že nešly jakkoliv povolit a kovová lišta nejenom nedovolila skoro žádný pohyb ostrým nožům otočného válce, ale tření kovu o kov způsobovalo velice hlučné zvukové efekty podobné řevu cirkulárky.

Nakonec se mi to podařilo. V nízkém podřepu, kdy jsem měla madlo zaklíněné pod žebry a rukama pevně svírala bočnice, jsem se opřela celou vahou svého těla a ha! Když to nebyl pohyb příliš prudký, sekačka opravdu popojela a usekla kus trávy! Bojovala jsem statečně několik hodin. Žací stroj střídavě sekal, stávkoval, popojížděl smykem nebo se i překotil a nepřetržitě u toho řval jako na odpolední směně v kovohutích. V potu tváře jsem tlačila plechovou obludu před sebou, každým krokem vydávala energii v hodnotě šest set padesát dva kilojouly a s láskou jsem vzpomínala na to, když jsem před několika lety tlačila domů nepojízdné auto. To jelo daleko lépe. Připadala jsem si jako burlaci na Volze, jen s tím rozdílem, že oni své lodě vláčeli, kdežto já ji tlačím. Jinak jsme na tom byli stejně. Těžká monotónní práce, u které rychlost pohybu závisela na síle protivětru.

Když nastala hodina nočního klidu a já musela skončit s prací, odplazila jsem se do postele a až do konce víkendu z ní nedokázala vstát. „Májo, tady máš od nás novou sekačku,“ uvítali mě příští sobotu za plotem sousedi, kteří nejspíš nebyli ochotni snést podobný cirkus ještě jeden víkend. Byla jsem šťastná a vděčná, a i když je to zánovní model, seká rychle, tiše a bez námahy.

Původní sekačka stojí od té doby v koutu altánu. Na podzim otevírám hubnoucí kurzy a kdo by měl zájem, za levný peníz s ní může posekat šest set metrů čtverečných! Úspěch zaručen! Škoda, že mám jen jednu.