Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když poznám, že jsem neměla pravdu tak se omluvím.

nikdy sa neospavedlňuj, je to prejav slabosti (gibbsove pravidlá)

Pentlička: ježiš, to si dělal celou dobu poznámky ne?

Mně nedělá problém se omluvit. Smůla je, že můj ex sice moje omluvy jakože přijal, ale ve skutečnosti si moc dobře pamatoval kdy a jak jsem na něho křičela a když se se mnou po 27 letech rozcházel, tak mi každý můj "výbuch", třeba 27 let starý, omlátil o hlavu. Ono není jen se omluvit, ale ten druhý musí taky tu omluvu přijmout.

umím

u mě záleží na situaci. Když něco zkazím, nebo někoho neprávěm z něčeho osočím (např že to zkazil on), tak se omluvit umím. Ale od tý doby co mam syna, tak občas vyletím zbytečně nad něčím co se dalo přejít nebo vyřešit jinak a s omlouváním mám velký problém (v takových situacíh. Pokud i jeho z něčeho obviním a zjistím že neprávem, tam mi omluva problémy nedělá)

Almega: Tak to je tedy drsné s tou Vaší výchovou v dětství.
Tak já se musím přiznat, že mi docela dělá problém přiznat chybu, popř. se omluvit. Když můžu chybu zatlouct, tak ji raději zatluču, pokud to jde. Mám pocit, že pořád dělám nějaké boty, tak bych asi z těch přiznání asi nevyšla, tak se snažím to minimalizovat, jak chyby, tak i doznání. A co se týká omluv, tak občas se omluvím, ale dost mi to nejde přes rty a často připojím něco jako "promiň, ale ty taky..." apod., tak to ani vlastně pořádně omlouva není. Ale snažím se. Na druhou stranu nejsem cholerik, co jen tak vybouchne nebo se úplně vytočí, že řve v afektu. To už bych se spíš rozbrečela a tomu se snažím se vyhnout. Takže když už se hádám a útočím, tak jen promyšleně, ovládám se a mám pocit, že mám důvod. To mů protějšek se někdy dovede omluvit uprotřed hádky nebo prostě na tom problému nebo na mě najít nějaké neuvěřitelné pozitivum, že občas zůstanu úplně štajfl. Dřív mě to dokázalo úplně odzbojit, ale teď občas přemýšlím, že je to nějaké divné obrácení se, jestli on ze sebe neudělá toho hodnějšího či velkorysejšího a já se pak cítím jako ta největší fůrie. No, ale taky už je víc neústupný než dřív a pak je veselo. No jo no, roky soužití, co chcete...

Doma jsme byli vedeni se umět omluvit,a omluvu přijmout od druhého dokáži

Linda: Jo taky to mám tak, že si radši svoje slova rozmyslim, a tím pádem se pak nemusím omlouvat.

Já se umím omluvit, za to když jsem na někoho hnusná bez práva. Pokud někoho pošlu do řiti právem, stojím si za tím.

Hezky napsaný článek
Snažím se chovat tak, abych svého chování nelitovala a nemusela si sypat popel na hlavu. Takže na lidi nekřičím a neurážím je, stalo se mi to jen jednou a vrcholem mého útoku na druhou osobu bylo, že jsem mu řekla: "Z nás dvou asi nebude jeden nejchytřejší" Jinak za něco zvoraného se omluvím, ale upřímně se za to stydím, takže už mi pár lidí řeklo, že jsem hnidopich (a rozhodně to nemysleli jako lichotku) ale mě se to zatím vyplatilo.
S lidmi se snažím vycházet po dobrém a nerada se hádám, to jen v poslední době s vlastní pubertální dcerou ale prý proto, že jsme obě stejné.

Meryl: Ta příhoda s botami je skvělá. S atkovými kolegyněmi je radost pracovat

Nemám problém s tím, abych se omluvila za něco, co jsem zpackala a co poškodilo někoho jiného. Za svá slova se omlouvat nemusím. Když se rozzuřím, tak se mi nedostává slov, a tak nekřičím, nenadávám, nehádám se. Zalezu o nory. Až vystydnu, tak se mi slova vrátí, ale to už mluvím klidně a snažím se být věcná, tudíž nikoho neurazím a nemusím se omlouvat.

Jsem kliďas, manža taky, takže ani ty dvě naše puberťačky nás nedokáží rozhodit, i když někdy je to teda Neříkám, že se nikdy na nikoho nevytočím, ale jsem zvyklá to vydýchat, spolknout a dát si půlhodinku - to mám po mámě. Půl hodiny po tom naštvání se zamyslím, jestli to stálo za to a jestli tomu člověku chci pořád ještě něco říct. Někdy jo, někdy ne, ale po té půlhodince už je to vždycky o hodně rozumnější a klidnější, takže místo hádky je rozhovor... Můj brácha, cholerik až na půdu, byl u nás doma týden a málem ho kleplo Ale jak píše Linda - život je moc krátkej na rozčilování a má pleť příliš hezká na dělání nových vrásek kvůli kravinám

Jo v dětství jsem bývala nucená mámou tzv. "odprosit" za to,že jsem údajně zlobila!!! Ale raději jsem klečela na hrachu,rýžáku i jen na kolenou,byla zamčená celé odpoledne na záchodě potmě,byla bita --ale nikdy jsem se neponížila odprosením!!!