Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když se mi narodila první a posléze druhá dcera, ani jsem si neuvědomovala, jaká změna nastala ve mně samotné. Obě mé děti byly chtěné, od prvního okamžiku milované a připadalo mi tehdy normální a přirozené, že péči o ně podřídím celý svůj další život.

A tak, aniž bych si to uvědomovala, jsem se stala především matkou. A můj manžel otcem. Náš partnerský život se omezil na vše, co souviselo s dětmi, a na nás dva jako bychom zapomněli. Vše se točilo kolem našich holčiček, které jsme milovali nade vše: zabezpečit je, vymyslet jim program, zábavu... Náš dříve vydatný společenský a kulturní život se smrsknul na občasnou návštěvu divadla, když se podařilo přemluvit babičku k hlídání. Kdysi dlouhé rozhovory, při nichž jsme s radostí poslouchali jeden druhého a diskutovali o různých věcech, se z devadesáti procent točily v podstatě jen kolem našeho rodinného života.

Nepřipadalo mi to divné, a jak už jsem řekla, ani jsem si to neuvědomovala. Necítila jsem to jako újmu. Byla to přirozená součást našeho života, do kterého vstoupily děti.

Až po letech mi došlo, že taková cesta není správná. Že ani po příchodu dětí by neměli partneři zapomínat sami na sebe, rozvíjet svůj vztah, vzájemné pouto, porozumění... A to nejen proto, že už nejsou „jen“ partneři, ale především rodiči. Rodičovství je v podstatě další fáze partnerství, která je s tím spojena. Vychovat své děti, poskytnout jim pocit bezpečí a lásky, to je samozřejmé a asi všichni rodiče se o to snaží.

Není však na škodu – naopak, je velice potřebné – alespoň občas zapomenout na to, že jsme máma a táta, a věnovat se jen sami sobě. Ani v nejmenším to není sobectví. Mnohdy stačí i málo, chvilka, kdy jste jen spolu, jeden pro druhého... a hlavně: Mluvíte o všem možném, ale hlavně ne o dětech.

Moc se mi líbí postoj paní Gabriely, která poslala k nám do redakce svůj příběh a inspirovala mě k napsání tohoto čánku:

„Máme čtyřletou dceru, která je naším sluníčkem. Večery nebo víkendy se snažíme všichni tři maximálně užít čas trávený spolu, takže hrajeme hry, stavíme hrady, vystřihujeme, jedeme na výlet nebo jdeme na hřiště.

Ale co my dva jako partneři? Nejsme jen rodiče! Rádi trávíme čas spolu, což se nám poštěstí výjimečně, kdy si jedni či druzí prarodiče vezmou vnouče. Až jednou jsem byla pozvána na romantickou snídani. Překvapení. Dítě jsme odvedli, tentokrát společně a o něco dřív do školky, a zakotvili po cestě na metro v mekáči. Objednali jsme si toasty, míchaná vajíčka, čaj, horkou čokoládu a ... byli spolu, povídali si o všem možném a nehleděli na čas. Tohle je naše občasná všednodenní romantika a je pro mne obzvlášť důležitá. Po x letech manželství se to bere jinak než při horoucím vzplanutí srdce. Tyto partnerské chvilky si dopřáváme, jak je to jen možné, a můžu říct, že nám oběma velice prospívají.“

S tím nelze než souhlasit. Být spolu, jen ve dvou. A není k tomu nutná slavnostní návštěva luxusního podniku či významné kulturní akce. Někdy stačí procházka, držení za ruku, letmý polibek do vlasů... anebo klidně i ta snídaně v „mekáči“.

Jak jste na tom vy? Umíte si i přes všechny rodičovské starosti a radosti udělat čas jen sami na sebe?