Letuška, servírka, sestřička...Čím jste chtěly být a čím skutečně jste?
V době, kdy se mladí lidé mají rozhodnout, jaký obor vystudují a jakému povolání se budou věnovat, to mají velmi těžké. Jsou ve věku, kdy ještě nedisponují žádnými zkušenostmi (logicky), a tak vybírají především na základě svých případných zájmů. Když ovšem mladý člověk nijak zvlášť vyhraněný není, je rozhodování o moc těžší. Nemalý podíl na možnostech samozřejmě má i konečný stav vysvědčení...
V každém případě si myslím, že v patáncti letech se málokdo dokázal rozhodnout tak, že se danému oboru věnuje třeba i v padesáti.
Volbu povolání ovlivňuje i většinou poněkud romantický pohled na věc. Já jsem třeba moc chtěla být zdravotní sestřička. Viděla jsem se, jak křepce pobíhám v naškrobené bílomodré uniformě po nemocničních chodbách, držím trpící pacienty za ruku a přikládám jim na čelo chladivé obklady. Když jsem se svěřila babičce, podívala se na mne svýma moudrýma očima a řekla: „Ano, to je opravdu důležitá a prospěšná práce. Ale uvědomuješ si, že při ní budeš muset dělat i věci, které nejsou zrovna příjemné?“ A barvitě mi vylíčila všechno, co taková sestřička dělá. Tím samozřejmě značně narušila mou romantickou představu...
Tak nic. Budu servírka. Bílou naškrobenou zástěru vyměním za miniaturní krajkovou zástěrku a budu poletovat v nějakém luxusním podniku, nalévat šampaňské a hovořit s hosty na úrovni. Byla to opět babička, kdo mne posadil zpátky na zem: „A co když se dostaneš do nějaké vesnické hospody, kam chodí chlapi rovnou z pole v montérkách, chlastají pivo, mastí karty a vedou oplzlé řeči?“ Ve svých dvanácti letech jsem jen zamžikala a rozhodla se, že výběr povolání odložím na dobu, kdy to bude nezbytně nutné.
Když ta doba nastala, dumala jsem a dumala. S výrazným matematickým handicapem jsem nemohla pomýšlet ani na gymnázium, ani na ekonomku, kde bylo účetnictví, a tudíž počítání... tam bych nepřežila ani první půlrok.
Pak to rozštípl můj brácha: „Hele, ségra, co jsi začala chodit do školy, neděláš nic jinýho, než že čteš. Tak zkus něco, kde budeš mezi knížkama, ne?“ sdělil mi z výše svých 16 let.
Bingo! Že mě to nenapadlo samotnou. A tak jsem se stala knihkupcem. A můžu říct, že jsem nikdy nelitovala. Škola mě bavila, práce také... A i když se jí teď nevěnuji, vím, že kdyby někdy bylo třeba, klidně se za knižní pult vrátím zpátky. A dokonce i ráda.
Jaká byla vaše anabáze volby povolání? Vybírali jste si na základě svých zájmů? Bavila vás škola nebo učňák, kam jste nastoupili? A věnujete se svému oboru stále, nebo vás čas už dávno zavál někam úplně jinam? Myslíte, že mají rodiče právo mluvit dětem do výběru povolání?
1.11.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 38 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Letuška, servírka, sestřička...Čím jste chtěly být a čím skutečně jste?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
spisovatelka :)
ted delam analyticku no :) tesne vedle
--
oblekame-andilky.cz
.gif)
Do 5.třídy jsem kvůli pěknému vysvědčení chtěla být učitelkou,pak jsme dostali jiné učitele a pohoršila jsem se,hlavně v matice,ještě že tak
dnes bych učit nechtěla ani náhodou
tak mně to vyšlo 
, ale jako dítě jsem netušila, že placené toto zaměstnání není jak by mělo, a pak naše zákony z nás dělají jen služky,dříve byla zdravotní sestřička ceněná, mně tedy strašně potěšilo, když mě pacient vzal za ruku a řekl, vy jste anděl, ale ted... podej ty krávo, za co ti platím tu 100 za den....., 
Já chtěla být taky nejdříve popelářka, ale to nevyšlo 
Pak jsem chtěla být veterinářka, ani v tom jsem nebyla podpořena, prý nebudu přeci chodit v holinách a léčit krávy a tak jsem skončila v kanclu v bance...nuda.....
a tak teď "na starý kolena" studuji dálkově Ekologické zemědělství, každé ráno nazouvám holiny a pádím do stodoly ke svým kozám, prasatům, slepicím, králíkům, psům a kočkám...a jsem neskonale šťastná, protože už vím, že veterinářka být nechci, protože takhle mám ke zvířatům a přírodě mnohem blíž a už asi nechci nikdy dělat nic jiného 
já chtěl být pančelkou...
bohužel
tak se dodnes učím a učím a učím
Já jsem chtěla být pilotem vojenských letadel. Odjakživa mě fascinovaly a fascinují dodnes. Jenže když jsem přišla před rodiče s tím, že si chci dát přihlášku na vojenskou školu, ječeli, jestli jsem se náhodou nezbláznila, přihlášku roztrhali, tak jsem nakonec nedobrovolně nastoupila na obchodní akademii, která mě vůůůůbec nebavila. Teď dělám referentku na úřadě, což mě taky vůůůůbec nebaví, ale jsem ráda, že nějakou práci mám. A láska k letectví mi zůstala.
ja chtela byt straaasne moc fotografkou - jenze v tech letech brali jen nejake s telesnou vadou ....
pamatuju si , ze u nas byla fotografka - co smatlala na jednu nohu .... kdyz jsme se chodili fotit na obcanku nebo pas
skoda - i ted by se mi libilo fotit svatby , krtiny a jine akce ....
ale foceni - amater - to mi zustalo ..mam u sebe fotak porad ...
Jako malá jsem chtěla být lidská doktorka, ale do rozhodné doby jsem stihla dostat rozum a tak jsem zvířecí doktorka 
A rodiče by dětem do volby povolání kecat neměli. Naši se mi tu moji volbu snažili nenápadně rozmluvit, protože si mysleli, že na to nebudu mít žaludek. I prd, velebnosti. Ty vlastní děti kolikrát člověk pořádně ani nezná, oni budou vědět sami,co pro ně je a co není.
LvicekLucik - 
Já jsem strašně obdivovala svojí dětskou doktorku a chtěla jsem být taky doktorka. Dokonce mám ze školky fotku, kde nás fotili, čím chceme být, a já jsem tam v bílém plášti s plastovým fonendoskopem a panenkou v náručí:)tuhłe fotku jsem si dala na promoční oznámení, když jsem skončila medicínu:)) u mně se v průběhu mých školních let měnil akorát obor, který bych chtěla dělat- od dětského lékařství přes psychiatrii a starání se o závislé lidi po ARO, kde jsem nakonec zakotvila. Má práce mě víc než baví:)) je mým posláním i koníčkem:))
.jpg)
caira: Makepeaceová jsem taky chtěla být
Monik: a popelář taky (ten teda ještě dřív než Makepeaceová 
)
teda...nemusí to být v nemocnici, ale prostě ve zdravotnictví
já si pořád přála být prodavačka. To se umocnilo ještě tím, že na prodavačku šly dvě sestřenice se kterýma jsem se hodně stýkala...no po dvou letech jsem školy nechala a šla na jinou a jsem ve svý podstatě administrativní pracovník jakých je 12 do tuctu.
Vysněná práce pro mě je recepce v nemocnici
.gif)
Monik: Proč myslíš? Máš to časoprostorově daleko?
Monik - 1.11.2013 11:48
jsi mladá pokud budeš mít možnost tak na tu veterinu jdi.
