Je to ten pravý? Dilema ve vztahu.
.jpg)
Ahoj. Mám teď blbé období a potřebuju se zeptat na Váš názor. S přítelem jsme spolu už od mých 16-tilet (první opravdový vztah) - nyní to je už 7 let. Příteli teď bylo 30 let, přede mnou měl jeden asi 3letý vztah. Myslela jsem si, že spolu budeme už napořád. Plánovali jsme stavbu domku, svatbu, děti za pár let, oba si rozumíme s našimi rodiči, atd. Bydlíme spolu něco málo přes rok a myslím si, že se to asi tím bydlením všechno začalo kazit.
Začaly problémy se vším možným, nevydařený spolupronájem, stěhování, ztráta zaměstnání atd. atd. Však to znáte. Občas jsme se pohádali a pak to bylo zase (dle mého) dobrý. Ale přítel měl opačný názor. V srpnu byl čím dál divnější (občas má takový stavy, že je nemluvný atd.) ale vyvrcholilo to tím, že se se mnou rozešel s tím, že nejsem asi ta pravá, že bychom se jinak nehádali, že to prostě neklape, že asi někde máme někoho jiného osudového (takhle nikdy nemluvil)... no, prostě to bylo hrozné... ještě jsme byli na oslavě jeho táty a dělali jakoby nic no a pak jsme se teda domluvili, že se odstěhuje za další měsíc, že si něco zatím najde.
Já prožívala hrozné stavy, hlavně první dny. První den jsem ho i prosila a zesměšňovala se, nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že má jinou, i když přísahal, že ne. Prostě děs a hrůza. V práci, kde jsem byla jak mimo sebe, jsem se jen pár dní po tom rozchodu seznámila s jedním klukem, který se mi i líbil, byl úplně jiný než přítel. Ale přítele jsem samozřejmě pořád milovala, tak jsem chvíli odolávala, ale nakonec, když mě furt zval ven, tak jsem si říkala proč ne, půjdeme jako kamarádi, mám sedět doma a trápit se? Jiný dny po rozchodu jsem chodila ven se sestřenkou, abych to vůbec přežila...
No ale chválabohu přítel si ani ne do 14 dnů uvědomil, že to byla chyba (myslím si hlavně, že začal žárlit, protože jsem nebyla furt doma jako před tím), říkal, že ho to mrzí a omlouval se mi, že co když jsem já ta pravá... no a já se k němu zase vrátila.. všichni (rodiče, v práci, kamarádky..) mi říkali, že jsem blbá, že to udělá zase, že mě nemůže milovat a já samozřejmě taktéž pochybovala.. no a vlastně pochybuju dodnes.
A jsme u jádra problému. Je fakt, že se teď oba snažíme, aby to bylo dobrý, ale stejně mám furt pocit, že je někde chyba. Občas něco tak plácne, že to vyzní úplně jako neúcta, že si říkám, jestli mě fakt miluje? Hodně má odkoukáno od rodičů, jelikož jeho táta se k jeho mámě chová hrozně a myslím si, že to je hlavní vina, proč se takhle sám chová. Není vůbec láskyplný, když kolikrát vidím, jak se chová manžel ke kamarádce (letmo pusinka na krk, na ucho…atd.), tak mě je to hrozně líto. Přijde mi i takový nedospělý. V posteli jsem si myslela, že to klape, ale poslední měsíce si taky říkám, jestli by to nemělo být jinak, víc láskyplné, vášnivé…
Nejhorší je, že nemám srovnání, neměla jsem jiného partnera a nemohu tudíž absolutně posoudit, jestli je tohle už špatně nebo jenom naprosto normální stereotyp. Všechno teď od toho rozchodu vidím jasněji a říkám si, jestli fakt neměl pravdu a nemáme spolu být? Do toho se mě drží ještě ten kamarád z práce, se kterým se teď už nevídám ani v práci, venku jsme spolu byli dvakrát a v podstatě jsme se bavili o mém vztahu.
Mám hrozné výčitky, jak pořád teď pochybuji a o čem přemýšlím. Dost se mi ten kamarád líbí a představa mít s ním něco víc mě hrozně láká, ale mít s ním kvalitní vztah je jako sázka do loterie. Je úplně jiný než můj přítel – má spoustu koníčků a zcela určitě jiné plány do budoucna než já (sice chce jednou děti, ale třeba až za 7 let a to už mi bude po třicítce), takže nepochybně by to znamenalo celkovou změnu plánů a životního stylu (na jednu stranu by mě trocha té zábavy zas tak nevadila – třeba ráda chodím tančit, přítel nikoli), ale nakolik by mi to vyhovovalo vůbec teď nevím.
Jsem v hrozném začarovaném kruhu. Jednou si říkám, přítel je ten nej a měla bych si ho víc vážit, a pak vidím někde ve městě někoho, kdo mi hrozně připomene toho kamaráda a já najednou zase pochybuji?
Jaký na to máte vy názor? Co bych podle Vás měla dělat? Už jsem přemýšlela i o kartářce, jelikož jsem slyšela, že kolikrát dobře navedla na správnou cestu, ale nevím… Prosím poraďte…
2.12.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 15 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je to ten pravý? Dilema ve vztahu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
tak kdyz nemas jasno tak to asi nebude ani jeden, protoze bys potrebovala neco jako smes tech dvou
***
oblekame-andilky.cz
A plně souhlasím zde s děvčaty, zejména s mam-čou 2.12. 9.30.
Karolíno, Vy se nemusíte vůbec upínat na tu svoji první známost. Jste mladá, pokud se Váš přítel nebo Vy rozhodnete žít jinak, dejte tomu volný průchod. Někdy si člověk na toho správného musí sakra počkat! Berte život, jak přijde, jste mladá, svobodná a nezávislá. Že jste s tím prvním sedm let chodila, neznamená, že se rodinou necháte nacpat do stavby společného domu, dětí, atd. Nic Vám neuteče. Váš porblém je, že nemáte srovnání. Co to je, jedna známost za život? Taky jsem si zamlada myslela, že když si mě nevezme ten první /kterému jsem se přizpůsobovala natolik, až už nebylo kam ustoupit/, zůstanu nadosmrti na ocet. To jsem se nasmála. Po rozvodu, kdy už jsem nebyla ani zdaleka mladá a štíhlá, bylo zájemců hned několik....A to aniž bych známost hledala. Uklidněte se, na nic netlačte, bavte se, choďte mezi lidi a vídejte se s těmi, s nimiž máte zájem se vídat. Určitě na tom nejste tak, abyste musela čekat, zda s Vámi půjde sestřenice ven. Vždyť si klidně můžete být doma. Jen tak, sama se sebou, že si chcete odpočinout u hezké knížky nebo filmu. Je to tak, že známost uměle udržovaná Vás nikam dopředu neposune a že ten dotyčný brzdí a brání svojí existencí známostem dalším. Které díky němu nepřijdou. Hodně štěstí!
Souhlasím s uživatelem mam-ča. Taky bych dodala, že si myslím, že vracet se k bývalému příteli byla chyba. On prostě začal žárlit, nic víc. Radši se k tobě vrátil, než by měl dopustit aby sis tak brzy našla náhradu... a možná mu nevyšla nějaká slečna na kterou měl zálusk. Kdoví? Řekla bych, že vracet se k někomu v době kdy už jsi se začala z rozchodu vzpamatovávat je hloupost. Kdybys byla na tom tak, že jeho návrat byl pro tebe vysvobozením z bolesti a smutku, budiž, V tomhle případě jsi ho měla poslat do ....., a začít žít. Dokonce ani na kolegu se upínat nemusíš. Na světě je tolik mužů a mnozí by tě určitě dokázali milovat tak jak by sis přála (viz manžel tvé kamarádky). Stačí si jenom určit sama v sobě co muži po tvém boku nesmí chybět a držet se toho třeba: měl by tě objímat před kamarády, měl by mít chuť s tebou trávit většinu večerů v týdnu, měl by ti být ochoten ve dvě ráno jít koupit tampony, když jsi dostala menstruaci a děsně tě bolí břicho (nikdy to mému příteli nezapomenu že šel) prostě cokoliv co tě napadne po čem toužíš. I kdyby to mělo být o opékání marshmallows :). Tvůj život, tvoje volba, tvoje touhy. Nevzdávej se jich.
Pust toho rozmazleneho "starce" k vode a uzivej zivota dokud to jde.
.JPG)
Ve 23 letech máš spoustu času na "změnu plánů"
Mně se nelíbí, že odkoukal od rodičů špatné chování otce k matce, považuje to za normální a sám to taky dělá, to je věc, kterou starého psa neodnaučíš. Vždycky je dobré poznat, jak funguje rodina partnera, velice pravděpodobně tě čeká totéž. Utekla bych od něj hlavně z tohoto důvodu.
.jpg)
hm, když to tak čtu, tak ti řeknu narovinu, že máš nejvyšší čas jít ,,o dům dál" Tedy pustit tohle trdlo k vodě a najít si někoho jiného nebo být s tím kdo se ti líbí.
Je to typický přechozený vztah. Věkový rozdíl 7 let, kdy s Tebou začal chodit jako s 16ti letou, hovoří o jeho nízkém sebevědomí. (Na děvčata svého věku si netroufal). I když teď je mu 30, je nezralý pro manželství, děti, společnou domácnost.
Měla bys trvat na tom, že jeho tvrzení „že nejsem asi ta pravá, že bychom se jinak nehádali, že to prostě neklape, že asi někde máme někoho jiného osudového“ je velmi pravdivé a vzít to jako jedinečnou možnost útěku z tohoto nefunkčního vztahu.
Na rodiče, známé a kamarády se neohlížej, oni nebudou žít Tvůj život.
Stejně tak se ale nevaž na toho „kamaráda z práce“. Má Ti nejspíš posloužit jako „převozník“.
Začni si užívat života, choď tančit, cvičit s kamarádkami, na výlety, za kulturou…prostě dělej všechno, co k Tvému věku patří.
On se časem nějaký „ten pravý“ objeví.
Když se teď cítíš takhle, jak to bude za pár let? Tohle mě přijde, že spolu opravdu zůstáváte ze setrvačnosti a ze strachu, že budete sami, případně určité pohodlnosti. Ve 23 je to ale trochu brzo.
Ten druhý- jestli má teď nějaké plány asi to je spíš představa, ne něco pevně daného, co se nemůže upravovat podle situace. A ve vztahu jsou dva, je potřeba spolu mluvit a slaďovat své představy. Osobně si myslím, že mít dítě ve 30 není nic až tak špatného. Do té doby si užiješ bez závazků, můžeš cestovat, v práci získáš zkušenosti a pak nemáš pocit, že kvůli dítěti se musíš něčeho vzdávat, nebo aspoň to uděláš mnohem ochotněji.
A nejsou na světě jen dva chlapi.
.jpg)
Hm, najkrajšie roky si strávila so "starým" chlapom, veď v 16tich si bola ešte dieťa. Teraz to škrípe, cítiš že to nie je také ako by to malo byť a ty sa bojíš od neho odpútať. Na tvojom mieste by som to čím skôr ukončila a ešte si užila. Práve preto aby si na ňom nebola taká závislá. Ak to neurobíš teraz potom to bude oveľa ťažšie.
.JPG){kind=avatar}
Mít kvalitní vztah je vždycky sázka do loterie. S kýmkoliv. Osudové lásky končívají špatně častěji než ty neosudové. Podle mě je třeba se s přítelem rozejít a být chvíli sama, s tím kolegou nanejvýš nezávazně randit, neuspěchat další vztah. Ve třiadvaceti je příliš brzy na rezignaci. Já si sice vzala svého prvního a jsme spolu už hodně dlouho, to ale vyjde málokomu a ani ze své zkušenosti to nemůžu doporučit. Kdybychom oba neměli odpor k úřadování, asi bychom už spolu nebyli (ještě že ten odpor máme 
)
.gif)
Milá Karolíno!
Ty už si měla být úplně jinde. Oba spolu evidentně zrácíte čas. Přítel o bohužel odhalil dřív.
to je přechozený vztah, už jste měli být dávno manželé s dětmi a připadlo by vám normální, že to není jako na začátku. Chlap, který neustále pochybuje, je ve vztahu narušujícím elementem a pokud k němu nejsou jiné závazky než tyhle společenské, vyhověla bych mu a dopřála mu onu osudovou lásku, o které pěje.
Hlavně si otevřít cestu a urvat se od koule na noze.
Pokud se chlap ve 30 chová jako rozmazlená slečinka a neví jestli ano nebo ne,tak nohy na ramena a pryč.......Není to chlap pro rodinu.
Podle mého názoru mít v životě jen 1 mužského a pak si ho vzít a nezkusit,jaké to je s jinými...Já tedy ne.Taky v 16-23 by se mělo užívat,ne se nalepit na prvního...Myslím,že by to stejně dopadlo později nějakou nevěrou.Ten 30 -letý partner mi též připadá nějaký divný,říká se,že po 7 letech se má buď vzít,nebo se rozejít.Já bych byla pro tu druhou možnost.
