Potratila jsem a nemůžu se z toho dostat
.jpg)
Potřebuju se asi jen vypsat z toho, co mne postihlo. Vím, že nejsem jediná, komu se něco takového stalo, možná tady mezi vámi bude některá, která prošla tím samým.
Je mi pětatřicet let a před dvěma měsíci jsem v šestnáctém týdnu potratila. Dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat. Bylo to mé první, vytoužené těhotenství, o miminko jsme se pokoušeli hodně dlouho, absolvovali jsme oba s manželem i různá vyšetření. Podle nich jsme oba v naprostém pořádku. Když se pak konečně podařilo, že jsem otěhotněla, byli jsme nesmírně šťastní.
Jenže naše radost netrvala dlouho, ve čtvrtém měsíci jsem o miminko přišla. Nikdo mi ani nebyl schopný říct, co bylo důvodem, z ničeho nic jsem začala krvácet a pak šlo všechno strašně rychle. Byl to pro mne doslova zlý sen, ze kterého se stále nemůžu dostat.
Jsem psychicky vyčerpaná, téměř neustále pláču nebo jen apaticky sedím a koukám do nikam. Nic mne nebaví, o jakékoli rozptýlení, o které se manžel i rodina pokouší, nemám zájem. Stále myslím jen na to děťátko a neskutečně se trápím tím, že už není, že nebude, že si ho nikdy nepochovám.
Manželovi i rodičům a sestře už se mnou dochází trpělivost a přestávají být ohleduplní a taktní. Asi si řekli, že je na čase, abych se vzpamatovala a začala žít dál a servítky si se mnou už neberou. Jenže jejich ráznější přístup je pro mne jen další ránou přímo do slabin. Měsíc po potratu jsem byla na neschopence, pak už jsem musela nastoupit do práce, ale nezvládala jsem to, jsem tedy opět doma a marodím. Všichni mi to vyčítají, prý se z toho takhle nikdy nedostanu a měla bych skoncovat s tou nekonečnou sebelítostí. Maminka mi dokonce řekla, že jestli se co nejrychleji nedám dohromady, násilím mě odvede na psychiatrii.
Je mi z toho všeho strašně úzko, připadám si sama. Nikdo mne nechápe, nikdo mi nechce porozumět. Nejsem už nejmladší, ztratila jsem své vytoužené děťátko a mám strach, že další těhotenství se nepovede. Bojím se, že zůstanu sama, že nikdy nepoznám jaké to je, stát se maminkou a mít vlastní dítě.
Prožila některá z vás něco podobného? Jak dlouho jste se s tím vyrovnávaly? Je opravdu nenormální, že ještě po dvou měsících truchlím po svém ztraceném miminku? A co vám pomohlo, abyste se z toho splínu dostaly?
17.2.2014 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 59 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Potratila jsem a nemůžu se z toho dostat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ahoj, taky se mi to stalo, potratila jsem miminko v druhem měsíci. Bolelo to hodně, ale čas to spravil. Hodně mi pomohlo, že jsme s manželem miminko pojmenovali(intuice) a udělali si takový malý pohřeb. Máme další dvě děti, i ty už věděli že čekáme mimi a když pak umřelo, museli jsme jim to říci. A tak vyrobili nějaké obrázky pro sestřičku, my s manželem jsme miminku napsali dopisy na rozloučenou, dali to do krásné krabičky a v lese se rozloučili. Bylo to slzavé, ale hodně mi to pomohlo udělat za vším čáru. Už je to dva roky a máme další zdravé mimi a to jsem o dost starší než ty. Tak hlavu vzhůru! A hodně mi pomohlo také to, že jsem věřící a vím, že se s ní setkám v nebi.
Kozoroh18: Nebylo to dítě v tom smyslu, že by bylo schopné se vyvinout natolik, aby mohlo samostatně existovat.
Klarchen: Ale jo, každý to prožívá jinak, někdo to potřebuje uzavřít jakoby pohřbem a rozloučením, mně třeba tenhle způsob připadá naprosto šílený, mnohem víc traumatizující než samotný potrat, připadá mi mnohem jednodušší se prostě smířit s tím, že příroda ví co dělá a zhruba do 5. měsíce se může stát ve vývoji cokoli a dítě zachránit nejde.
Ale v případě Martiny je podstatné, aby se to snažila nějakým způsobem řešit, ne se v tom babrat a stěžovat si, že ji okolí nechápe, takže všichni ostatní jsou špatní. Nejsou. I oni by byli rádi, aby měla v budoucnu zdravé dítě a vidí, že s jejím přístupem k celé věci bez jakékoli snahy o řešení se jí to nepovede.
.gif)
míša: šikulka.......
Ahoj, taky jsem potratila, ikdyž je to už hodně dávno ,napadnou mě občas myšlenky, jaký by to dnes byl člověk. Nic si nedělej z negativních reakcí, kdo to neprožil, nikdy to úplně nepochopí.A každá jsme jiná a prožíváme věci odlišně. Je to možná otřepaná fráze, ale chce to opravdu čas.A pokud nemáš dobré zázemí doma, klidně hledej odbornou radu, je to tvůj žal a tvoje zdraví.Držím prsty!
.jpg)
míša:
.gif)
velice se omlouvám, dítě se mi nekontrolovaně dostalo k PC
Kozoroh18: ano, např. moje spolužačka odležela všechny těhotenství u posledního ležela od 4m, a co? Věkem to nebylo. taky se mi nelíbí umělé odkládání mateřství, ale faktem je, že dle vlastní zkušenosti i zkušenosti kamarádek se děti rodí zdravé ženě bez potíží klidně i 40+ a pokud někdo potíže má, tak je má od mládí. Kupodivu. Třeba několik let problémy, pak výměna partnera a najednou to jde...a děti se rodí jak na obědnávku. Partneři musí být kompatibilní. Je to jako se psama.Chovnýma. Březí fena + plodný pes neznamená zdravé potomstvo.
Verera - 18.2.2014 10:30
,,,,Tohle nebylo dítě, není potřeba ho litovat, že se nenarodilo
Jak můžeš tvrdit, že by z toho děcka nic nebylo. Martina nikde nepíše, že bylo zjištěno nějaké postižení. Martina mohla udělat špatný pohyb, dnes je věda daleko, dá se zjistit co a jak o plodu. některé budoucí maminky musí velkou část těhotenství ležet.
takto vypadá 16 týdenní plod, já si netroufám říct, že to neni dítě..jpg)
a....: to je ale blbej argument..ona přece nepočala díky IVF..tak proč do toho plést přírodu?
Martino soucitím s tebou.
Potratila jsem nedávno a "jen" ve druhém měsíci a i tak to pro mě bylo "miminko", které jsem s nadějí očekávala. Nejvíc mě štvali řeči, že to ještě ani miminko nebylo apod., protože ta bolest je prostě veliká i tak.....mě hodně pomohlo, že jsme si s mužem udělali takový "pohřeb" - rozloučení s naším miminkem - do krabičky jsme dali některé moje fotky, kde s námi bylo + fotky z utz a poslali jsme jí po řece....pak jsme na hrobě naší rodiny zasadili kytku. Ten den byl hodně smutný a srdceryvný, ale mě to psychicky hodně pomohlo se s tou ztrátou vyrovnat.........doporučuju najít dobrého psychologa (pro tohle téma asi spíš ženu) a najít nějaký způsob pro tebe, jak se s tímhle miminkem rozloučit, jak se odrazit a jít dál-zvlášť pokud nemáš takové podpůrné osoby ve svém okolí(já jsem naštěstí měla), neváhala bych s psycholožkou ani minutu....držím palce! a pro povzbuzení - už jsem znovu těhotná...
