Přišli jsme o syna i o vnoučata. Jak se s tím máme vyrovnat?
.jpg)
Je nám s manželem skoro šedesát let, máme jednoho syna. Víc dětí jsem bohužel mít nemohli. Syn nám dělal radost, vystudoval vysokou školu, oženil se a má dvě děti, tříletou holčičku a pětiletého chlapečka.
Vnoučata jsou pro nás s manželem vším. Nesmírně je milujeme. Bohužel, stalo se něco, co pořádně zamávalo životy nás všech. Syn se po narození dcerky asi zbláznil, protože si našel milenku. Snacha i my jsme se to dozvěděli až ve chvíli, kdy oznámil, že se chce rozvést a žít se svou novou přítelkyní. Pěkně to s námi zamávalo. Snažili jsme se snaše všemožně pomáhat, podržet ji i psychicky, ale ona se uzavřela do sebe, nakonec se po rozvodu odstěhovala i s dětmi tři sta kilometrů daleko, do města, kde se narodila a kde žijí její rodiče.
Chápali jsme to, v její situaci je pro ni blízkost rodiny asi hodně důležitá a potřebná. Bohužel, přišli jsme tímto rozhodnutím v podstatě o svá vnoučata, která téměř nevídáme. Syn nás zklamal úplně, ten své děti jede navštívit jen občas a pravděpodobně mu asi nechybějí, nebo o ně nemá zájem jeho nová přítelkyně, těžko říct. Viděli jsme ji jenom asi dvakrát v životě a nelíbí se nám, což je asi oboustranný pocit, my jsme ji určitě taky do oka nepadli. Syn se od své rodiny vlastně separoval, s námi je v kontaktu pouze občas telefonicky, s dětmi jednou za dva měsíce na odpoledne, když je jede navštívit.
Strašně moc jsem se kvůli tomu naplakala. Bolí mne, jak se syn zachoval vůči nám všem a snad ještě víc mne bolí, že jsme prakticky ztratili pravidelný kontakt s vnoučaty. Dřív, dokud bydleli ještě tady, vídali jsme se pravidelně každý týden, často jsem je i hlídala, což pro mne byla opravdová radost, i pro mého muže, který je rovněž zbožňuje. Jenže teď je všechno úplně jinak.
Snacha žije daleko, takže se s nimi vidíme taky maximálně jednou měsíčně (když chceme častěji, tak to snacha odmítá, že mají na víkend jiné plány), strávíme s nimi odpoledne a zase jedeme domů. Je to pro nás strašně málo, vidíme, jak se nám děti vzdalují, přece jen ty pauzy mezi návštěvami jsou dlouhé. Ptaly jsme se snachy, jestli by nemohly jet děti třeba na pár dní k nám, na víkend, vyzvedli bychom si je a zase je přivezli, ale ona o tom nechce ani slyšet. I když jsme s ní vždycky vycházeli dobře, teď máme pocit, že nám dává za vinu to, jak se náš syn zachoval a při poslední návštěvě minulý víkend nám dokonce řekla, že by jak pro ni tak pro děti asi bylo nejlepší, kdybychom ty vztahy úplně utnuli, že otec o děti v podstatě nejeví zájem a ona nevidí smysl v tom, udržovat něco při životě jenom proto, že je zde nějaké krevní pouto. Našla si prý teď přítele, chce mít opět svou normální fungující rodinu a na to, co bylo, zapomenout.
Jsme z toho pěkně opaření. Volali jsme synovi, aby nám řekl, jak to vidí on a jeho vyjádření nás úplně dodělalo. On totiž se svou bývalou ženou souhlasí! Děti jsou prý malé a čím dřív si zvyknou na někoho nového, tím líp pro ně, aspoň nebudou mít v životě zmatek. Nechápu, jak může takhle uvažovat, jedná se přece o jeho děti!
Jsme teď s manželem z toho všeho pěkně otřesení. Na syna máme neskutečný vztek, chová se jako největší sobec, myslí jenom na sebe a vůbec nepřemýšlí, jakou bolest tolika lidem způsobil. Snachu svým způsobem chápeme, je to hodná holka, vždycky byla skvělá a obětavá máma. Nicméně její myšlenka na úplné odříznutí dětí od nás, jako pokrevních prarodičů, nás ranila na tom nejcitlivějším místě. Už takhle trpíme tím omezeným kontaktem a teď snad o vnoučata přijdeme úplně.
Jsme na dně, přišli jsme vlastně o syna i o jeho děti. Vůbec nevíme, co máme dělat, jak se zachovat a jestli se v naší situaci něco dělat ještě dá. Jsme úplně bezmocní.
3.10.2014 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 40 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Přišli jsme o syna i o vnoučata. Jak se s tím máme vyrovnat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Pani Jarmilo, Vy jste o syna a vnoucata neprisla. Kdyz jsem si precetla nadpis domyslela jsem si nejakou dopravni nehodu, pri ktere vsichni zemreli. Nebo nejakou jinou nehodu nebo co ja vim. Ale to se vam nestalo!!!! Vy mate pouze syna, ktery má rozum v kalhotech a nedokáze ho v nich udrzet a snachu , ktera ma vsech 5 pohromade a nenecha si srát na hlavu. A vam holt ted nezbyva nez 1) dat snase prostor se s tim vsim vyrovnat a zacit znovu od nuly a postavit se znovu na nohy. A vy to MUSITE respektovat. Maximalne muzete snase zatelefonovat (pokud se s vami bude bavit) a nebo muzete ji napsat dopis /mail, jestli si ho precte netusim, ale muzete v nem vyjadrit svoje pocity (na ktery ona ted bude kaslat z vysoka) a nabidnout pomocnou ruku s detmi - kdo vi mozna jednou nekdy v budoucnosti vam da s vnoucaty druhou sanci
2) holt se smrte s tim , ze vase vnoucata ziji nekde jinde, daleko od vas, ale jsou stastne, zdrave, spokojene, ale holt ne s vami ale s nekym jinym!
.jpeg)
Je to velmi smutné, ale nedá se s tím nic dělat. Co takhle uvažovat o přestěhování, blíž k vnoučatům? Pokud jste se snachou dobře vycházeli, nevidím důvod, proč se zříct vnoučat úplně. 
Verera: Kadla: Kassy:
počítám, že vztahy byly rodiči podporované , prarodiče k vám nejezdili "na otočku" atd - uplně jiná situace.
Měla jsme prarodiče taky přes celou republiku, jezdili jsme k nim na prázdniny a Vánoce, sem tam někdy víkend mezi, ale ne moc často, protože nebyla dálnice a cesta trvala 7-8 hodin. Telefon jsme neměli, takže jsme volali občas z pošty a psali dopisy. Vztah s nimi jsme měli moc hezký, žádné odcizení. Vzdálenost není důležitá a četnost návštěv , pokud jsou v rozumné míře, taky ne. Nejdůležitější je, jak se s vámi děti cítí, co všechno zažijí a jaký vztah k vám má jejich matka , jak o vás mluví a k čemu děti vede.
.jpg)
My máme babičku a dědečka 400 kilometrů daleko a moje děti s nimi mají výborný vztah a milují je... Stejně tak je milují děti mého bratra (stejná vzdálenost). Říkat, že 300 km je na vztah daleko, je pěkná pitomost...
Mila Jarmila, mat takych byvalych svokrovcov ako ste vy, bola by som stastna 
to ze o deti nejavi zaujem otec, neznamena ze ejho rodicia sa nemaju s detmi stretavat tiez. Chce to cas. Porozpravat sa s nevestou, vysvetlit jej, ze k detom mate vstah, ze ich milujete a ze by vam velmi chybali, keby ste s nimi neboli v kontakte.
Verim, ez ej sklamana z vasho syna, verim, ez vam to dava za vinu (vedy vy ste ho vychovali, tak ensiete zodpovednost - toto jej urcite beha v hlave) ma na to plne pravo. ale nema pravo na to, aby okradala svoje deti o starach rodicov. a co ked ma noveho partnera? to neznamena, ez spolu budu do konca zivota a aj keby boli, mat troch starach rodicov, je predsa uazsne. nou stale lomcuje sklamanie, hnev, je zranena. vobec is neuvedomuje, ze rodicia jej noveho partnera, nemusia mat k jeje detom taky vztah ako mate vy.
skuste sa vyzbrojit trpezlivostou a laskavostou, mozno ju zlomite, pripadne sa skuste porozpravat s jej rodicmi, aby vas neoberala o vnucata. predsa len slova vlastneho rodica pocuvame skor a pozornejsie ako slova rodica byvaleho manzela.
ak by ste nepochodiloi takto, urcite existuje krajne riesenie. sud, aby upravil pravo stretavat sa s vnucatami, myslim si, ze neikde v zakone o rodinu ej to zakotvene, ale nie som si celkom ista. do tohto extremu by som ale isla nerada.
Drzim vam palce, fandim vam a bola by som rada, ekby som mala ex-svokrovcov, ktori by sa skutocne zaujimali o svoje vnuca. ti nasi sa ohlasia 3x do roka - Vianoce, meniny, narodeniny a este aj dostanem vycitku, ze sa im my neohlaasujeme a neprideme - nechapu, ze mame nabity program a pokial sa so mnou nedohodnu, tak si cas nenajdeme - hlavne ked dcera sa za nimi nepyta. nikdy za nou nechodili, nebola u nich ani na vikend, nikdy ju nestrazili... skuste to pouzit ako porovnanie s vami, ze vy sa o svoje vynucata naozaj zaujimate, elbo ich milujete 
Jak se to říká ?....malé děti nám šlapou po sukni, velké nám šlapou po srdci.
Podle mě nejde nic dělat, než se s tím smířit. 
rychlonožka: podle mě nejspolehlivější způsob, jak ztratit poslední zbytky sympatií exxnachy a vnoučat.
kubikm: "no, já bych to asi vzdala ...300 km je moc daleko na nějaký slušný vztah" - tak s tímhle nesouhlasím. Já jsem vyrostla v Severních Čechách, oboje prarodiče jsem měla na Jižní Moravě - čili těch 300 km daleko. A rozhodně jsem k nim měla vztah, jezdili jsme je navštěvovat nebo oni nás, byli jsme v kontaktu po telefonu, měla jsem je ráda, dodnes si pamatuju spoustu zážitků z té doby. Teď to máme taky tak, já žiju s mužem v Brně, moji rodiče zůstali v Severních Čechách, čili opět 300 km. Navštěvujeme se, voláme si, chci, aby měli se svojí vnučkou vztah. Samozřejmě, když jsou prarodiče blízko, je to lepší, ale pokud je na obou stranách vůle vztah udržet, tak vzdálenost není překážka, zvlášť dneska v době mobilních telefonů s neomezenými tarify za pár korun, Skypu a jiných vymožeností.
Já bych snaše dala čas, potřebuje se vyrovnat s rozvodem a uspořádat si život, netlačila bych na častější návštěvy ani na "půjčování" dětí k nám, ale vysvětlila bych jí, že pro mě jsou vnoučata důležitá a snažila se ji přesvědčit, ať to nechá aspoň tak, jak je to teď, abyste se z jejich života neztratili úplně. Ona si asi myslí, že když udělá tlustou čáru za minulostí, tak ta minulost zmizí, ale tak to není. Naše minulost je navždycky naší součástí a děti se jednou začnou ptát. Pokud budou chtít, cestu si k vám najdou, až budou větší.
Jak píše Sharon, jedině se s tím smířit. Přes soudy a OSPOD bych do toho nešla ani náhodou, všechno by se jen zhoršilo, snacha vás začne nenávidět. Kdyby mě někdo začal tahat po soudech, notabene rodiče mého nezodpovědného blbého exmanžela, co na vlastní děti kašle, tak ho budu nesnášet taky. Lásku si nelze vynutit, jak už tady zaznělo, můžete vnoučatům psát, volat a tak podobně, a až budou větší, tak si k vám cestu najdou sami 
Osobně bych to vzdala už při tom odstěhování, na trmácení se 300 km tam a zpět v jeden den bych neměla nervy. Taková je holt dneska doba, manželství a rodina znamená pramálo, závazky jsou pro mnohé jenom legrace. Váš syn se ukázal takový, jaký doopravdy je, a byla bych z takového zjištění opravdu smutná. Ale je dospělý, takže s tím neuděláte nic. Zařiďte si životy pro sebe, podle svého, na ostatní nespoléhejte. Jsou lidi, kteří nemají vnoučata žádná, a taky s tím neudělají nic.
.gif)
vůbec nic s tím nenaděláš jen se s tím musíš smířit - bohužel....
tady se opět potvrzuje že můžeš sebelít vychovávat , vystuduje a stejně se pak všechno zvrtne....
je to škoda , je mi to líto s tebou a neumím si to představit ani v tom nejhorším snu.....držte se
Tady nejde o tu dálku. Jde o to, že ty děti mají rádi a jsou jejich! Ostatně...kdo by vlastní vnouče vyměnil za cizí? Já teda nikdy. Jim nejde o děti, s nimiž by trávili čas, jim jde o jejich vlastní vnuky...
no, já bych to asi vzdala ...300 km je moc daleko na nějaký slušný vztah
kdysi ve Vlastě měli rubriku, - něco v tom smyslu - hledáme babičku
a bylo dost lidí, co se dali "dohromady" a vztahy fungovaly...co to nějak řešit podobně?
není v okolí nějaká samoživitelka, osamocená? co by babičku uvítala?
To jsem citovala ze stránek internetu o těch soudně nařízených stycích s vnoučaty.
Ono stejně nejvíc bude záležet na tom, jak se k tomu postaví snacha a co dětem řekne. Ono je krásné nechat návštěvy soudně, ale matka dokáže děti ovlivnit tak, že o to nebudou stát a ještě můžou dělat problémy, protože budou mít pocit, že brání maminku. Sice tak matka dětem ubližuje, ale děje se to často.
Pokud se prarodiče chovají rozumně, tak pro děti není nejlepší přerušit styky, je to možná tak snazší pro snachu a pro syna taky, ale snazší neznamená správné.
