Práce v pohřební službě. Zvládly byste ji?
.jpg)
Už hodně dlouhou dobu hledám práci. Marně. Je mi 55 a jsem snad začarovaná, nikde mne nechtějí. O tu minulou jsem přišla před dvěma lety, kdy firma, u které jsem roky pracovala, krachla. Od té doby jsem na pracáku. Naštěstí nás manžel uživí, už jsem jen sami dva, ale žádná sláva to není. A hlavně, je to taky nejistota, být závislí jenom na jednom příjmu, protože nikdy nevíme, co se může stát. Přijde nemoc, nebo výpověď a budeme oba nahraní. A to nezmiňuju fakt, že být doma mi opravdu nevyhovuje.
Z marného hledání práce už jsem se propadla skoro do deprese, kdo nezažil, asi jen těžko dokáže pochopit, čím takhle „nezaměstnatelný“ člověk prochází. Teď se mi naskytla možnost. Dostala jsem pracovní nabídku, takovým trošku rozsáhlejším kolečkem „od známého přes známé“.
Stručně řečeno – jedná se o práci v Pohřební službě. Konkrétní náplň je sjednávání pohřbů a veškerá organizace a administrativa s tím spojená. Tedy zajišťování převozu zesnulých, jednání s pozůstalými… Paní, která tam do teď pracovala, odchází do důchodu a majitel za ni hledá náhradu. Vysloveně má představu nějaké zralé, životem zkušené ženy, která by zvládla vše jak administrativně a organizačně, ale zároveň i „psychologicky“ při jednání s lidmi.
Z té administrativy obavy nemám, ale co mne děsí je ten kontakt s pozůstalými. A vlastně celkově celá ta práce, kdy se všechno točí jenom kolem umírání a smrti. Stokrát si můžu říkat, že je to vlastně přirozená součást života, ale mám obavu. Bojím se, abych to psychicky ustála, všechny ty plačící lidi, vydávat ze sebe maximum empatie a tak. Jsem dost cíťa.
Tak nevím. Je to konečně práce, čekám na ni už dva roky, asi bych se teď neměla vybírat. Přesto váhám. Mám se rozhodnout v průběhu dubna, od června bych pak mohla nastoupit.
Co myslíte? Vzaly byste takovou práci v mé situaci? Dokážete si představit, že byste ji zvládaly? Možná by mi pomohly i rady o těch, které dělají v nějakém náročnějším zaměstnání, třeba na onkologii apod., jak se dá zvládnout ten nápor a hlavně, jak se naučit nenosit si tu práci s sebou domů. Manžel na to kouká nedůvěřivě, obává se, aby mě to nějak nesemlelo.
27.3.2015 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 63 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Práce v pohřební službě. Zvládly byste ji?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
To bych nemohla dělat.
orinka: Uprimnou soustrast. Vis aspon maminku uz nic neboli. Pro vas to bude tezke, ale bude s vami zit ve vasich srdcich naporad. 
.jpg)
orinka: je mi to líto. Drž se
Jarča*: děkuju, nikdo nečekal, že to půjde tak rychle.
orinka: upřímnou soustrast
Mám čerstvou vlastní zkušenost. Dnes, o Velikonoční neděli, jsem byla spolu se synem vyřizovat pohřeb. Paní kvůli nám dojela taxíkem a v kanceláři Pohřební služby s námi přes hodinu projednávala celý obřad. Byla velmi příjemná, trpělivá, vysoce profesionální a všechno citlivě a do detailu vysvětlila. Svou práci má ráda, to nám i řekla, když jsem jí děkovala za to, jak se nám věnovala, navíc v takový den. Myslím si tedy, že je to práce pro člověka pečlivého, empatického, vyrovnaného a organizačně schopného. Prostředí nijak zničující. A - jak nám řekla: narození člověka se dá ovlivnit, případně se mu dá i zabránit. Ale smrt čeká na každého.
naděje: ale no tak...
.jpg)
Práci bych vzala všema deseti.
Jestli jsi cíťa, bylo by ti líp někde ve fabrice, kde se s tebou nikdo sr...t nebude a dostaneš všechno sežrat? Nebo by ti bylo líp v nějakém supermarketu?
Popřemýšlej nad tím.
já se nyní v práci setkávám jen a poze s lidmi postiženými, nemocnými, starými nebo s dětmi co se nedožijí dalšího roku. A jsem cíťa. ale taky jsem člověk co potřebuje práci a na rovinu ti řeknu, buď se rozhodneš, že chceš práci a nebudeš si brát osudy jiných lidí a nebo dřep doma a fňukej nad sou citlivostí.
Odosobnit se so určité míry, stačí chtít.
Neříkám, že úplně, ale jde to.
Já bych tu práci nevzala. Nemám na to žaludek.
for derepa:
reagovala jsem na článek zda vzít práci v pohřebnictví nebo ne. A k tomu dodala svůj osobní úhel pohledu. Jedno české přísloví říká: kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Je mi jasné, že víra v NĚCO co člověka převyšuje je v dnešní většinové společnosti převážně odmítána.
Na tvou námitku: samozřejmě. Bibli psali lidé, ale ta myšlenka, múza nápad, či jak to říct, byla od Boha. Je to podobné, jako ředitel diktuje dopis sekretářce (nově kapiltalisticky - asistence) Také slečna neprezentuje své myšlenky, jen to naťuká do PC, vytiskne atd. Ale autorem je ředitel, majitel firmy atd.
zkus si CELÉ stránky www.jw.org prolistovat nejen
http://www.jw.org/cs/co-rika-bible/otazky/bozi-myslenky/ kde je odpověď že tvou námitku
Tu práci přinejmenším zkus. Je to moc potřebná činnost a je fajn, že požadují starší seriózní, zralou osobu. Kde jinde stojí o Tvoje zkušenosti v Tvém věku ?
Tady budeš mít možnost opravdu účinně pomáhat lidem, kteří v tu pohnutou chvíli nejsou sami schopni jednat racionálně.
Je to normální úředničina, ale taková delikátní. Klienti se nepřou a nenapadají, zbytečně neprudí a jsou za jakoukoli pomoc vděční.
Když budeš příjemná a vstřícná, klienti to ocení a Ty najdeš novou životní náplň, která by Tě neměla pohltit.
Na případné "krizovky", jako jsou zmíněné pohřby dětí, bych měla v šuplíku připravený Lexaurin nebo něco podobného na zklidnění.
Určitě takové pohřby nebudeš sjednávat každý den, aby se z Tebe stal závislák.
Naděje: Jehovisti už nestojí u metra? Děláte nábor po internetu? 
Jen tak bokem, už ti někdo řekl, že bibli psal člověk a ne bůh? 
Necetla jsem vsechny reakce, ale zkusila bych to.
Sallie ma pravdu, treba se domluvit s tim, ze to na par dnu zkusim, jestli to zvladnu, na zaucenou. A pak uvidite sama, ale nemyslim si, ze by to byla nejaka zla prace. Klidne bych ji vzala.
Casto jsem ve styku s pozustalymi (delam v domove duchodcu), a driv jsem delala v kvetinarstvi casto take kytice na pohrby. Dulezitejsi je nechat rodinu vypovidat se ze svych smutku, a snazit se jim poradit pri vyberu veci nutnych na pohreb.
Za sebe můžu říct, že bych to zvládla, to vím naprosto jistě, protože v kontaktu s pozůstalými jsem téměř denně, ačkoliv nepracuji v pohřební službě, ale v místě, kde se často umírá. Ostatně v pohřební službě to už není první kontakt s pozůstalými - ten si odbyli už jinde, např. v nemocnici. Ano, jsou zdrcení (cynicky musí napsat většinou) ale také chtějí co nejrychleji a co nejméně složitě vyřídit veškerou administrativu a neočekávají nějakou přehnanou účast nebo těšování. Obyčejný lidský přístup postačuje.
já bych se domluvila, jestli bych tam nemohla na jeden den přijít té paní (zadarmo) pomáhat.... klidně bych zaměstnavateli řekla, že chci vidět co a jak a zkusit, jestli bych to zvládla...
