Rozvod v pětašedesáti? Došla mi trpělivost.
Je mi pětašedesát, jsem vdaná, s manželem jsme oba v důchodu. Brali jsme se když nám bylo dvacet, máme čtyři děti a šest vnoučat. Postupně jsem se dostala do fáze, kdy mám pocit, že s mým mužem nevydržím už ani den a nevím, co mám dělat. Nejraději bych se rozvedla.
Částečně jsem si to zavinila asi sama. Po svatbě se nám postupně, jedno za druhým v rozmezí dvou let narodily všechny čtyři děti, já byla dlouho doma. Obstarávala jsem domácnost, muž chodil do práce. Když šel nejmladší syn do školy, nastoupila jsem konečně do práce. Jenže v rozdělení rolí se u nás nic nezměnilo. Zatímco muž přišel z práce a usednul na gauč k televizi s pivem v ruce, já nastoupila na druhou směnu. Děti, úkoly, domácnost, večeře. Pamatuju si, jak jsem bývala uštvaná, ale s ním to nehlo. Kolikrát jsme se kvůli tomu pohádali bych ani nespočítala. Postupně jsem na tento stav rezignovala, s ním nic nehnulo. A rozvést se a zůstat sama se čtyřmi dětmi jsem si opravdu netroufla.
Tak šly roky, děti rostly, postupně se osamostatňovaly a my zůstali s mužem sami. V první fázi se mi co se práce týká, dost ulevilo. Bylo míň prádla, vařila jsem míň jídla, i údržba bytu byla najednou nějaká jednodušší. A jak jsem byla zvyklá dělat všechno celý život sama, tak jsem v tom pokračovala. Muž taky zůstal stejný, ale nějak jsem to neřešila. Pravda je, že toho spolu moc nenamluvíme, nikam společně nejdeme, to jsme neprovozovali nikdy.
Teď už jsme pár let v důchodu, já tedy déle, než muž, ten nastoupil teprve nedávno. A já si najednou uvědomuju, jak mě soužití s ním vyčerpává. Jsme spolu celé dny, on vydrží dřepět u televize, maximálně luští křížovky. O nic nemá zájem, nemluví, nezeptá se na vnoučata, jako bych byla vzduch. Když se pokusím o nějaký rozhovor, vidím na něm, jak je otrávený a odpovídá mi doslova z donucení.
Já se zabavím kolem domácnosti, taky ráda vyšívám a pletu, občas jdu s kamarádkou posedět do kavárny nebo do divadla. Pak se vrátím domů a tam najdu nafučeného muže, otráveného, protivného. Sám si neohřeje jídlo, nenamaže rohlík, vyčítá mi, že je hladovej a kde jsem tak dlouho. Když se ohradím a řeknu mu, že se snad může obsloužit sám, je z toho vždycky hádka.
Nezajde se mnou na nákup, všechno tahám sama, včetně flašek piv, jednou jsem zkusila mu je nepřinést a bylo z toho takové dusno, že si to snad neumíte představit. Když mu řeknu, že je to na mě už moc, že už taky nejsem žádná mladice, ať si aspoň ty piva chodí kupovat sám, tak mi na to odpoví, že toho přece nemusím nosit moc naráz.
Jsem z něj totálně utahaná, vyšťavená. Kolikrát si představuju, jaké by to bylo, kdybych žila sama. Jaký bych měla klid. Mám po svých rodičích dvoupokojový byt, zatím je prázdný, přemýšlím, že bych se tam prostě odstěhovala. Říct mu, že to vzdávám, že už s ním být nechci. Jenže se k tomu nemůžu odhodlat. Připadá mi, že rozvádět se po tolika letech soužití v našem věku není správné.
Co byste dělaly na mém místě?
7.11.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rozvod v pětašedesáti? Došla mi trpělivost.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Moje kamarádka měla podobné manželství a já jsem se jí dlouho snažila pochopit, jak může žít s takovým mužem. Jednoho dne jí došla trpělivost a poprosila mě, abych jí pomohla najít nějakou právní pomoc. Našla jsem, přičemž jí pomohli zde https://www.cikr.cz/ s celým rozvodem i rozdělením majetku. Celá záležitost byla vyřízena během půl roku a moje kamarádka má zase úsměv na tváři.
Ahoj, milý, jsem Michael, ráda tě oslovím z tohoto webu, neváhej mě kontaktovat na svém e-mailu, protože nejsem vždycky, prosím, odpověz mi zpět, protože mám něco důležitého Budu rád, když budeme mluvit, Odpovězte, prosím, abych vám mohl také poskytnout můj obrázek Čekat na vaši odpověď E-mail: (michaelgeorge4800@gmail.com)
Nerozvadela bych se, ale odstehovala bych se.
Věro, na co si stěžujete? Kdo vás nutil, abyste měla s chlapem, co doma nehne prstem, čtyři děti? Samozřejmě si za to můžete sama. Ne částečně, ale plně. Chápu, že se čtyřmi dětmi nelze odejít. A připravte se,že pokud odejdete, ty děti Vás budou tlačit k návratu! Je zcestné si myslet, že Vás podpoří. A víte proč? Ony nebudou ochotny se o toho tátu starat! Co Vám ale brání, abyste doma aspoň teď přestala dělat služku? Je to Vaše nerozhodnost, Váš strach z dalšího konfliktu? Jste sami dva. Dva pokoje snad v bytě máte? Buďte v jednom pokoji, jeho nechte ve druhém, dejte na stůl půlku nájmu a inkasa a milostpán ať se stará. Na Vašem místě bych si našla PLACENOU BRIGÁDU - úklid v některé z bohatších rodin a odchod z domova bych spojila s návštěvou kamarádky. Tudíž bych nebyla doma celé dny. Venku bych se i najedla. Nechápu, proč vlastně vaříte? Za padesát, sedmdesát korun si můžete dojít na teplé jídlo, ve spoustě měst jsou levné jídelny. Pokud si pán nenamaže chleba, ať ho jí suchý. Je to jeho problém, ne Váš. A pokud bude mlít pantem, opakujte klidně a do omrzení: PŘIVYDĚLÁVÁM SI K DŮCHODU, CHODÍM TEDY DO PRÁCE, NESTIHLA JSEM NAKOUPIT ANI UKLIDIT, JDU SPÁT DOBROU NOC. Proč byste se měla nervovat a honit zadarmo, když spousta podnikatelů nemá čas na to, uklidit, uvařit? Ještě Vás zaplatí a ještě budou rádi. Proč se s Vámi muž hádá? Aby Vás dostal tam, kde Vás potřebuje mít. Nenechte se vyprovokovat k hádce. Odpovídejte klidně a věcně. Neměla jsem čas, jsem unavená, není mi dobře, dneska zůstávám ležet, zítra jsem v práci celý den, chápu tě, ale nedá se nic dělat, a dokola, do omrzení. Pokud se do sebe pustíte stylem, skáču kolem tebe celý život, už mě to nebaví, a POTOM STEJNĚ JDETE A UDĚLÁTE, CO PO VÁS CHCE, no to se nezlobte, kam to chcete s tímhle přístupem dotáhnout? To Vám i ty děti řeknou, prosím tě mami nešil, děláš to celý život a najednou vyskakuješ? Pokud chcete získat respekt, změňte přístup.
.gif)
Jeste bych ten clanek nedocetla a uz bych byla v tom prazdnem byte nastehovana
. Zazit poslednich par let jako clovek, by smazlo veskere eventuelni pochybnosti.
Není tam zmínka,co děti,jaký mají názor na otce.Připadá mi to jak z jiného světa,že by někdo takhle posluhoval někomu,jen proto,že je to manžel??!!Já osobně sice sama nakupuju a nosím nákupy,ale jen proto,že to chci dělat,posiluju svaly,dám do auta a odvezu,muž dělá zase jiné práce,co bych já neuměla a nakupuje v potravinách nerad.Dělba práce je základem,vařím nebo vaří manžel,podle toho,jak se domluvíme.Obstarávám např. vše okolo auta,neb muž nemá řidičák,a nepřijde mi to nějak divné.Zase jsem např. neházela omítky,nedělala štuky a jiné,co by mi nešlo.paní Věra ani neumožnila své "druhé polovičce",aby se do něčeho pouštěl,možná kdysi mu řekla,ať se neplete doma,že si to udělá sama rychleji a lépe,a nyní jen sklízí ty plody tehdejšího rozhodnutí.Samostatný život bude pro Věru snazší,to rozhodně,snad ji nebudou pronásledovat představy,jak manžel trpí ve špíně a o hladu.....
Kozoroh18: No já nevím. Taky bych se nerozváděla, ale rozhodně bych odešla. Ztratit může co? Každý jediný den bez otročení se počítá, každý takový den bude pro Věru výhra.
Nač se hned rozvádět? I když mezi námi,vdovský důchod není žádný zázrak,navíc mi museli zkrátit můj důchod,abych vůbec něco dostala.
Ale myslím,že paní bude stejně jen naříkat a k ničemu se neodhodlá.Takových let ze sebe dělat služku
Jak si ho naučila,takového ho má,už ho nepředělá a sebe také ne.
Taky bych se hned nerozváděla, na to je času dost. Odstěhoval abych se do bytu po rodičích, ať se muž stará sám o sebe.
nevím co holky na to
pivo bych netahala ani náhodou, a snažila bych se překonat a dělat pro něj tolik, kolik on pro mne. Pokud by byly stále hádky, navrhla bych, že pokud to nejde tak se odstěhuješ. Jsi už unavená a potřebuješ také klid.
Rozvodem stratíš třeba víc než získáš.
.jpg)
Věro, vždyď se nemusíš hned rozvádět, stačí, kdy se od manžílka - lenocha odstěhuješ 
Haninka: Ano, asi tak. Moji rodiče žijí podobně jako v tomhle článku a já to prostě nepochopím, co budu živa. Nemůžu přijít na to, za co si žena může takového muže vážit, a ještě desítky let. Já mám pro ně jenom těžké opovržení... a opravdu bych nemohla žít s někým, kým opovrhuju. A ještě s ním spát, to je naprosto příšerná představa To bych radši byla v celoživotním celibátu, než něco takového.
Renee: jo, taky to znám. Nezapomenu na to, jak se tvářil můj otec, když "přistihl" mého muže, jak vytírá. V té době jsem byla na MD se dvěma dětmi a otec se ho ptal, proč to dělá, že snad jsem doma... 
Dneska je otci 72, máma ho už 50 let obskakuje, on by zemřel hlady nad plným talířem, protože mu nepodá lžíci... brr, ona už ví, že udělala chybu, ale teď už to nezmění.
Jinak tady zazněly samé dobré rady. Věro, odstěhuj se do toho volného bytu a rozvod nech na něm. Sama se v něm neangažuj.
Některá se tu divila, jak někdo takhle může v současné době ještě žít. Já se tomu nedivím - právě u párů téhle generace. Takhle to bylo obvyklé, žila tak většina rodin, žena makala, muž si nechal sloužit 
I já vyrůstala v takové rodině, byl to zažitý model mnoho generací zpátky. Dokonce jsem byla vychovávaná k tomu, že muž je "bůh", musím se mu klanět, sloužit mu a obskakovat ho jak to jen jde, jinak mi uteče za jinou, lepší, která pro něj udělá první poslední a ještě u toho bude krásná a vždy usměvavá. Tohle mi vtloukaly ženy v naší rodině do hlavy už od začátku základní školy, sotva jsem rozumu pobrala 
Naopak kluci (bratři, bratranci) byli vedeni k tomu, že nemusí nic, že jsou ti bozi, a že jediný jejich úkol je si najít submisivní dobře vychovanou dívenku, která jim bude sloužit a rodit děti. Nedělám si legraci, naše rodina je z malých vesnic, kde se takhle žilo.
Bohužel u mě s touto výchovou docílili pravého opaku. Už od puberty jsem věděla, že nikdy nechci žádného muže takového typu jako je můj otec, dědové a strýcové, že nikdy nebudu nikomu sloužit, nebudu submisivní a nikdy si nenechám určovat to, jak mám žít, žádným mužem na světě. Že si naopak najdu muže, který bude od těchto mužů pravý opak a bude podstrojovat on mně A za tím jsem si šla a dodržela to. Pro rodinu jsem se tím stala velkým zklamáním, ale to mi nevadí. Jejich životy bych nechtěla ani za nic.
