Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nedá mi to na článek zareagovat,škoda,že jsem ho našla až ted.Mám 2,5 letého chlapečka,který má spoustu diagnoz,kromě jiného právě srdeční vadu jakou mají děti s DS. Vůbec není pravda,že by mu to sniživalo možnost kvalitního života a délku života.Tahle vada se už x desítek let běžně operuje s výbornejma výsledkama.Samo to není jednoduché,tyhle kardiaci do operace většinou špatně jedí,jsou pomalejší ,nesmí do kolektivu.Ale není to nic tak hrozného aby se to nedalo zvládnout,Když jsme leželi na kardiu,tak tam s náma byli dvě děti s DS a paradoxně obě byli ve vývoji o mnoho napřed než náš chlapeček,který DS nemá.
Milá Miluško,úplně s Vámi citím co asi teď prožívate.Jsem maminkou Marečka,které mu je 6 let a má downův syndrom.Víte spousta lidi v dnešní doěb se dívá na tuto situaci jinak než my ,já jsem se dozvěděla,že budeme mít postižené dítě až 8 hodin po porodu a věřím,že i kdyby mi to řekli něhem těhotenství malého máju jak mu doma říkáme, bychom si nechali,je to naše dítě jednou.Vím,že to všechno bylo ze začátku hodně složité a namáhame,ale když se člověk do toho opře rovnýma nohama a udělá v prvním startu po narození do jednoho roku pro své spotižené dítěmaximum věřte ,že Vám to vráti né ve dvojnásobném provedení ale minimálně v desetinásbnémPOkud budete chtět vědět více napište,nevím jak celá situace dopadla.Všem přejí úsměv na tváří a hodně hodně zdravíčka papa romča
.jpeg)
Asi nejsem sama,kdo by rád věděl jak to dopadlo. Je to vždy moc smutné, když je něco buď a nebo. Určitě by všechny tady potěšilo,kdyby to vše dopadlo dobře.
Ať je to jak chce,držím palce, život nekončí a člověk zjistí, že všechno se dá nakonec zvládnout.
.gif)
Nechtela jsem dlouho,ale nakonec pisu.Tady ve spanelsku je SD chapan velice zavazne a lide se mu venuji.Z meho prostredi znam jednu maminku,dcerka ma SD,samozrejme vypada tak.Myslim ta dcerka,typicky vyzor na cloveka s timto problemem.Jeji maminka je prezidentkou jakesi nadace pro ne urcene.Me osobne rekla,ze to nikdy nevzdala a dcerce davala vzdelani a formaci jako normalne.Rocio ma dnes 20 let a chodi s kamaradkama na veceri a bavit se,pouze ona ma SD.Bavi se dobre,reaguje vsechno akorat,ze v reci ma jakousi zpomalenost.
Nedavno tady taky vystudoval chlapec s DS. na pravnika vysokou skolu.Zacal se tim zivit,ukazovali to v telce,je to normalni clovek,ktery vi moc dobre co dela,akorat ma mensi zadrhel v reci.To zrejme provazi kazdy pripad.Ja nemam dite,ale kdybych ho mela mit a mela se rozhodnout jestli si ponechat DS,volila bych ne.Ale jak rikam,nemam a pokud bych ho mela v brisku,mozna bych se divila jak by se muj nazor obratil
.jpg)
Zkuste se podívat na dokument 13.komnata Kateřiny Kornové. Je to pro vás velmi těžké rozhodování, neumím si to představit. Zkuste třeba kineziologii, pomůže vám se dobře rozhodnout. Moc vám držím palce! 
Ahoj Miluško,nedalo mi to a píší ti také.všem lidem se to říká jnak ale já vím o čem mluvím.mám roční holčičku.mé těhotenství bylo bez chyb,všechny testy v pořádku,ultrazvuk 3d atd a ještě v den porodu mi dr.oznámil že mají podezření na DS dle vzhledu,jinak že je mimi zdravé.krátce po porodu jsme byli na krevních testech které se nezdařili a tak situaci hodili za hlavu.naše mimi se vyvíjí jak má,ve 4 měsících se otočila na bříško atd.nedávno jsme šli na testy znovu a DS potvrzen.ale nám to je to fuk,terka je moc šikovná a uvidíme co bude dál.chci jen říct,že nikdo neví jak co bude a jakou míru postižení by mimi mělo,nebo mít bude nebo třeba bude úplně zdravé.podívej u mě.přeji hodně sil.
TAky by me zajimalo, jak to cele dopadlo, pokud to byl clanek pravdivy.....
Celkem me tu ale zarazi ty usudky a silna slova, jako ze s DS pryc.
Z amniocentezy se prece zjistuje jen par genetickych postizeni, co kdyz se vam narodi dite mnohdy daleko vice postizene ?
Tak, ze na to zadne testy neexistuji ?
Obrna, autismus, mentalni retardace a ja nevim co jeste ?
Nebo treba ten DS bez pozitivniho testu ? ( nic neobvykleho )
Nebo dojde k postizeni behem zivota, dlouho pod vodou, prejede auto apod.....
Jeste posledni vec, at je Miluska skutecna nebo ne, a at se rozhodne jakkoli, jeji manzelstvi je stejne na konci, muz odejde pokud se dite narodi, anebo odejde ona, pokud ho potrati...
Asi už je pozdě,dle ostatních ohlasů,ale nedá mi to,abych taky něco k tomu dodala.Mám 4 dcery,již jsou dospělé,a zdravé,ale určitě bych šla na potrat,protože si nedovedu představit ten život s postiženým dítětem.Právě proto se chodí na testy,aby se předešlo tomu,řešit problém,kdy je ještě čas.Věřte,že nební život s postiženým dítětem žádný med,znám osobně 2 rodiny.Celá rodina je úplně naruby,někteří to nezvládnou,odejdou,ale ani se jim není co divit,každý jsme jiní.Ale je to trvalé,nemůžete si říct,za měsíc budu mít klid ! Nikdy klid nebude,a to dítě z toho života také nic nemá.A jak píšete,manžel je proti,synové taky,nedivím se jim,a určitě i mnoho jiných ne.Vždyť ještě můžete mít další,a třeba zdravé dítě.Hodně to zvažte,život je dost těžký a složitý,i tak.A nakonec zůstanete v této dost nestálé době sama.Hodně štěstí.
Dostala jsem se k tomuto článku už asi pozdě, ale přesto napíši svůj názor, podotýkám, že mám dvě zdravé děti, čekala jsem třetí, ale byla jsem krátce po operaci, tak mi těhotenství lékařka rozmluvila, je to těžké, chápu Milušku, že se dítěte nechce vzdát, ale já bych si dítě s DS nenechala, bývalá spolupracovnice má chlapce, kterému je již 17 let s tímto postižením, a je to opravdu "záhul" a to má dvě babičky, sama nechodí celé roky do práce a manžel se také stará...
Miluško,napiš jak ses rozhodla.Můj manžel by se mnou nebyl kdybych měla postižýené dítě.Známí mají jedno a tak vím,jak moc je to těžké.Já bych se rozhodla pro ukončení.Vím.že to rozhodnutí je bohužel hrozně bolestné.Já ti přeju aby tvé rozjhodnutí bylo správné.Nevím,zda už máš všechny testy které to můžou potvrdit.... Přeju moře štěští
Miluško, jak to nakonec dopadlo?
Ahoj Miluško, určitě lépe se starat o mimi, které není ideální, ale je tvoje, než své dětátko zabít, protože takové prostě nechci. Myslím, že potrat dokáže ženě zničit život velmi spolehlivě, svědomí se špatně obelhává a vědomí, že jsi své miminko nechala zaživa roztrhat, místo abys je chránila, zůstane navždy.
Je něco, co už nikdy nevrátíš, i kdybys moc chtěla
.
Doufám,že se dozvíme,jak se Miluška rozhodla.....
Miluško,
přečti si knihu Naia se smí narodit od Mitchela Zuckhoffa. Možná vám oběma pomůže se rozhodnout.
Když jsem čekala dvojčátka, vyšly mi testy také špatně, měla jsem velké riziko, že jedno dítě bude mít Downův syndrom. Šli jsme na genetiku, kde mi řekli, že musím podstoupit odběr plodové vody. Řekla jsem, že se rozhodnu až po genetickém ultrazvuku, děti s DS mají většinou i jiné vady, které ultrazvuk odhalí. Na uzv jsem měla jít za týden a za tu dobu jsem se s manželem bavila o tom, co dělat, kdyby bylo dítě postižené. Manžel mi řekl, že se na výchovu takového dítěte necítí a já jsem zase věděla, že nedokážu nechat zabít jedno z dětí. Nehledě na to, že usmrcení jednoho dvojčete, je velkým rizikem i pro druhé dvojče. V tu dobu už jsem cítila jemně jejich pohyby a prostě jsem věděla, že to nedokážu. Naštěstí vše dopadlo dobře a obě děti jsou zdravé. Ale když potom začal kolotoč kolem dvojčat, tak jsem si říkala, co bych dělala, kdyby jedno bylo postižené a vyžadovalo ještě větší péči než zdravé dvojče. Asi bych to nezvládala.
Vím před čím stojíte a nedokážu zodpovědně poradit. Rozum radí, aby se dítě nenarodilo, ale srdce radí opak. Zjistila bych si vše, co je možné zjistit o dětech s DS a pak bych se rozhodla. Také by hodně záleželo na celkovém stavu holčičky, pokud by měla další vrozené vady (např.srdíčka), asi bych se rozhodla pro ukončení. Takové dítě by hodně trpělo, muselo by podstoupit operace a přesto je u takových dětí prognóza dost nejistá. Asi bych ho nechtěla vidět trpět a bát se, zda mi neumře.
