Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V našem městě jsem pracovala v pobočce jedné velké firmy. Čas od času k nám přijel na pobočku z ústředí firmy Pavel, aby nám pomáhal řešit některé náročné pracovní úkoly.

Byl to pohledný muž, něco přes třicet let, ale svých spolupracovníků a spolupracovnic si valně nevšímal. Mně se velmi líbil, ovšem nebyla zatím příležitost se s ním blíže seznámit. Až jednou jsme se náhodou potkali na poněkud nezvyklém místě, v zoologické zahradě. Oba jsme byli překvapeni tímto nenadálým setkáním, slovo dalo slovo, a nakonec jsme zjistili, že oba máme krásný vztah k přírodě, k fauně i flóře. To nás velmi sblížilo a zanedlouho jsme byli milenci.

Pavel za mnou často jezdil, ale bylo mně divné, že mě nikdy nepozval k sobě domů, a taky hovorům o společné budoucnosti se důsledně vyhýbal. Tak jsem se rozhodla jej překvapit. Ve firmě nebyl problém zjistit jeho adresu, a tak jsem jednu neděli nasedla do auta a jela do jeho bydliště. Bydlel v pěkné vilce, a když jsem zazvonila, přišla mi otevřít mladá žena. V náruči držela dvouletou holčičku a od branky na mne zvědavě pokukoval pětiletý chlapec.

„Co si přejete slečno?“ otázala se ta mladá paní. „Chtěla bych mluvit s Pavlem,“ odvětila jsem. „A copak chcete mému manželovi, on není doma, mám mu něco vyřídit?“ řekla žena a mile se usmála.

Následovalo delší ticho, nejdříve jsem měla chuť všechno to ze sebe vykřičet, povědět, že její manžel se mnou už více než rok udržuje paralelní vztah, ale pak jsem si to rozmyslela. Proč působit zbytečnou bolest ženě, která za nic nemůže.

„Nejedná se o nic důležitého, jsem jeho spolupracovnice a náhodou tady projíždím, tak jsem s ním chtěla prohodit jen pár slov,“ zmohla jsem se na odpověď. „A nechcete zajít alespoň na kafe, manžel by měl přijít každou chvíli,“ navrhla. „Jste velmi laskavá, tak třeba někdy jindy,“ rozloučila jsem se s tou sympatickou mladou paní.

To kafe jsem fakt potřebovala, abych vůbec mohla dojet domů. V kavárně, v uličce za náměstím, bylo docela plno. Přisedla jsem si tedy ke stolku, u kterého seděl mladý muž, a dala si to kafe. Přemítala jsem o našem, již však minulém, vztahu s Pavlem.

„Slečno, dáme si něco k té kávě?“ oslovil mě ten mladík. „Ještě ty mně otravuj,“ vyhrklo ze mne. Mladík mlčel. Bylo mně ho líto, vždyť jsem přece slušně vychovaná a chovám se jako hulvát. „Promiňte mi ta slova, víte, nemám dnes dobrý den,“ pronesla jsem omluvně. „To znám, taky se mi to stává,“ upřel na mně ten mladík pomněnkové oči. A tak jsme se dali do řeči, a než jsem odjela, dala jsem mu své číslo na mobil.

Honza, to byl jiný formát, nevodil mě za nos. Plánoval se mnou společnou budoucnost a taky svůj slib splnil. Po svatbě jsme si v našem městě koupili starší domek, který Honza  docela sám pěkně opravil. Pak se zase pustil do zvelebení naši zahrady. To proto, abychom my a taky naše dvě děti žili v krásném prostředí. A tak si žijeme spokojeně v našem městě v údolí mezi čistými lesy.

Já vím, jsem teď šťastně vdaná, ale občas přemýšlím, zdali jsem přece jen neměla říci Pavlově manželce, že Pavel se mnou udržoval milenecký vztah. Pak si zase řeknu, že jsem byla hloupá, když jsem Pavlovi tak slepě věřila. Nebyl přece žádný problém, ověřit si jeho rodinný stav. Takže když jsem Pavlově manželce nic neřekla, jednala jsem správně. Nebo snad ne? Zajímaly by mě vaše názory.