Mám podezření, že zeť bije mou dceru
Mám třicetiletou dceru, je vdaná, s manželem mají dvě děti. Já sama jsem již vdova a žiji sama. V posledních dvou letech mám čím dál větší podezření, že je má dcera fyzicky týrána svým manželem. Když jsem se jí na to zeptala, důrazně to popřela a odmítala se o tom bavit. Nevím, co mám dělat.
Manžel mé dcery je hodně temperamentní a nervní. A taky cholerik. Startuje tak zvaně na první našlápnutí. Vždycky mi to na něm vadilo, ta jeho neschopnost se ovládat. Jakmile není po jeho, okamžitě řve, tříská do stolu a vynucuje si prosazení svého názoru za každou cenu. Něco takového bych nesnesla, dcera to nějak zvládala a patrně stále zvládá.
Před dvěma roky jsem si všimla modřiny na její ruce. Nekomentovala jsem to, napadlo mne, že se uhodila. Po nějakém čase jsem viděla další modřiny, dokonce na krku. To už jsem se zeptala, ale dcera to zamluvila a mávla rukou.
Od té doby ji pečlivěji pozoruji a mé podezření, že je týraná, hraničí téměř s jistotou. Není možné, aby dospělá žena, která pracuje v kanceláři a nedělá žádný sport kromě občasného plavání, měla tak často na svém těle stopy po nějaké fyzické újmě. S postupujícím časem je to u ní čím dál častější, jednou měla dokonce i tmavé brýle a vymlouvala se na zánět spojivek.
Sedla jsem si s ní a zkusila promluvit na rovinu. Snažila jsem se jí říct, že jsem její máma a vždycky budu stát při ní, že přede mnou se nemusí stydět, ať mi všechno řekne. Nabídla jsem jí i možnost přestěhování i s dětmi ke mně, včetně finanční podpory. Všechno odmítla, prý slyším trávu růst, ona i děti jsou prý v naprostém pořádku. A vysloveně mi zakázala na toto téma hovořit, natož si promluvit s jejím manželem.
Na venek se tváří, jako že se nic neděje, ale já vím, že to u nich úplně v pořádku není. Trápí mne, že odmítá mou pomoc, že se ani mně, jako své mámě, nesvěří. Jsem z toho nešťastná a bezradná. Strašně bych ji chtěla nějak podpořit, jenže nevím jak. Proti její vůli nemůžu udělat vůbec nic, ještě by se to mohlo otočit proti mně. Mám o ni strach, i o vnoučata, která jsou ještě malá, obě chodí do školky.
18.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 75 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám podezření, že zeť bije mou dceru
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Markýza: máš pravdu, jiné řešení asi není
.jpg)
Petruša: 16:17 - jenže to samé v podstatě tvrdím celou dobu. Dokud nechce pomoct, je zbytečné ji do něčeho nutit - a strach je taky svým způsobem odmítání pomoci, až si uvědomí, že potřebuje pomoc, pak odloží i strach a o pomoc si řekne. Ladislavě holt nezbyde než čekat. Jinak dceru i vnoučata ztratí 
koukam že píšem s Vererou ve výsledku to samé ve stejnou dobu
dcera Ladislavy, dneska mi to psaní fakt jde 
Markýza: toje fakt
Na druhou stranu ty týrané ženy (což nevim jestli je dcery Ladislavy) to opravdu popírají, ne že by třeba pomoc nechtěly, ale bojí se
Jenže taky je spousta případů týrání které skončily tragicky, protože dotyčná o tom nechtěl mluvit a tvrdila, že je všechno v pořádku.
Sice pořád nechápu a asi nepochopím tenhle způsob uvažování , ale je to zřejmě dost rozšířené v těchto případech.
Takže se nedivím matce, že jí jednoduchá odpověď nestačí, když má strach o dceru a vnoučata.
Petruša: jj, zvlášť, když má zkušenosti a ví.....
a taky ví, že pomáhat tam, kde pomoct nechtějí je nejjistější cesta do pekel.
No to musí být hrozný pocit bezmoci, nemoci pomoct vlastnímu dítěti 
Markýza: jj, každej má vždycky jinej úhel pohledu...
Petruša: a co, ostatní taky prd vědí a hned by chlapa-tyrana věšely za koule do průvanu 
Riki: to jo, já chápu jak to myslíš. Spíš mě zarazila jak jste s Markýzou hned řešili jak je to matka samoživitelka/vdova a jak dceru "dusí" přehnanou péčí apod i když to tak vůbec nemusí být
Ty modřiny nejspíš nebyly vymyšlené..ale je fakt, že paní Ladislava nejspíš udělala všechno, co udělat mohla, teď už může jen čekat, jestli se to přežene nebo zhorší tak ,že to dcera začne sama řešit..
Já sama jsem matka lvice a jak mi někdo sáhne na mláďata, tak neznám bratra..
Petruša: všechny máme strach o své děti, to je normální jev u matek. Ale zas to ty děti nesmí dusit, a zasahovat jim do života. Je třeba se smířit s tím, že od určitého věku prostě matka přestane mít kontrolu nad tím, co se děje/neděje její robátku a že to zkrátka už nemůže ovlivnit. Může být připravena, kdyby něco - ale musí počkat, až to dítě samo přijde, a jestli vůbec přijde. Neřešit věci, které mohou existovat jen v jejích představách.
alexandras: 
Mám tři děti , z toho dvě dcery a za sebou Hodginův lymfom.. když dcera nechce matku informovat, má na to právo, ale ať teda modřiny zakryje nebo s něma k matce nechodí na oči,když mám trápení a nechci aby to nikdo věděl ,tak si to nějak zařídím, moje máma taky nevěděla , že jsem nemocná, a to je zdravotní sestra. Řekla jsem jí to až bylo všechno jasné, určený stupeň pokročilosti a stanovená léčba..
