Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem závislá na nakupování spodního prádla. Podprsenky, kalhotky, košilky, podvazky, noční košile, župánky… Nemůžu za to, je to silnější než já. Nedokážu projít kolem obchodu s prádlem, abych do něj nezašla a ve většině případů neodcházím s prázdnou. Podprsenek a kalhotek mám tolik, že kdybych si už teď žádný nový kousek nekoupila, bohatě bych se svou zásobou vystačila nejméně dvacet let.

Je mi sedmatřicet, jsem vdaná, máme dvě děti. A manželovi se má úchylka už pěkně zajídá, protože nám pořádně leze do peněz. Ani bych nespočítala, kolikrát jsme se kvůli tomu hádali, kolikrát mi vyhrožoval rozvodem. Má pravdu, je to z mé strany rozmařilost, nakupovat tolik nepotřebného prádla, ale já nevím, co to se mnou je. Připadám si jako kleptoman, který prostě musí něco šlohnout. Já sice nekradu, za vše poctivě platím, nicméně úchylka to asi je.

Jakž takž jsem se držela v době, kdy jsem byla s dětmi na mateřské, peněz nazbyt nebylo. Hned, jak jsem nastoupila do práce, vypuklo to na novo. Došlo to tak daleko, že mi manžel začal zabavovat mou výplatu a dával mi na příděl peníze na domácnost. K ničemu to nevedlo, klidně jsem je utratila za stopadesátou podprsenku a nový ranní župánek. Mám to jako rituál, každý nový kousek doma pečlivě vyperu, druhý den si ho vezmu na sebe a cítím se skvěle. Tím to končí, za pár dní mám opět neodolatelné puzení po dalším novém kousku.

Když nepomohlo zabavení peněz, rozhodl se manžel, že vezme rodinnou kasu tvrdě do svých rukou a nedával mi peníze ani na nákupy, jezdili jsme spolu. Bylo to pro mne strašné, moc jsme se tehdy hádali, takže z tohoto modelu brzy ustoupil. A mně začaly opět mé nákupní orgie.

Je to hrozné, silnější než já. Přitom vím, když si novou věc kupuji, že ty peníze budou na něco jiného chybět, že se zase pohádáme. Nic nepomůže. Ta vidina prvního praní a prvního obléknutí je pro mne neodolatelná.

Teď mi dal manžel nůž na krk. Prý mám navštívit psychiatra, protože to, co dělám, rozhodně není normální, nebo se se mnou rozvede a požádá o svěření dětí do své péče. Jenže já si nemyslím, že bych byla blázen, podle mne něčím podobným trpí většina žen. Třeba moje kolegyně je zase úchylná na boty, druhá na kabelky.   

Vím, že to asi přeháním, ráda bych se té závislosti zbavila. Psychiatr je pro mne ale až to poslední řešení. Bojovala nebo bojuje některá z vás s podobnou nákupní horečkou a neodolatelným puzením pořizovat si stále nové a nové věci, i když je vůbec nepotřebuje? Nebo jsem opravdu blázen?