Odmilovat se na povel? Jde to?
Připadám si jako nějaká nevyzrálá puberťačka, v životě by mne nenapadlo, že se mi může něco takového stát. Je mi přesně čtyřicet let a naprosto bezhlavě jsem se platonicky zamilovala do kolegy. Tak, že mi to přerůstá přes hlavu.
S tím „platonickým“ zamilováním to tedy není asi tak úplně pravda. Myslím, že ani já jemu nejsem lhostejná, nicméně k ničemu bližšímu mezi námi nedošlo. Cítím, jak nás to k sobě vzájemně přitahuje, ale oba se držíme zpátky. Pravda, jak hluboké jsou jeho city ke mně, netuším, spíš se to podle jeho projevů domýšlím.
Já jsem vdaná, on ženatý. Oba máme děti školou povinné, a to je důvod, proč se bojíme naznačit tomu druhému něco víc. Kolega k nám do společnosti nastoupil před čtyřmi měsíci, a když jsem ho poprvé uviděla, byl to jako blesk z čistého nebe. Nikdy předtím jsem tak silně necítila, že by se, jak se říká, „ledy pohnuly“. Vzájemně jsme se představili, podali si ruce a já byla ztracená.
Prakticky okamžitě jsem ho měla plnou hlavu. Imponovalo mi na něm vše: vzhled, inteligence, rozhled, galantnost. Totálně jsem podlehla jeho kouzlu osobnosti a začala nenápadně vyhledávat jakoukoli záminku, abych se mohla alespoň na chvíli ocitnout v jeho blízkosti.
Po pár týdnech jsem si začala všímat, že je na tom patrně podobně jako já. Občas mi navrhl společný oběd v polední pauze, začal se mi svěřovat i s osobními záležitostmi. Nikdy, opravdu nikdy však nehovořil špatně o své ženě, vždy se o ní, pokud na ni přišla v nějaké souvislosti řeč, vyjadřoval s úctou a respektem. Stejně tak o dětech, které nade vše miluje.
Nevím, jak to prožívá vnitřně, neměla jsem odvahu se ho zeptat. Pokud je na tom podobně jako já, tak je to doslova peklo. Jak jsem psala v úvodu, připadám si jako puberťačka. Pořád na něj myslím, dokonce i když se miluji s manželem, tak si představuji, že je to on. Pokaždé, když ho vidím, rozbuší se mi srdce, když se mne náhodou letmo dotkne, je to jako by mnou projel elektrický proud. Takhle silnou zamilovanost jsem skutečně nikdy nezažila.
Na jednu stranu mne to zaplavuje jakýmsi druhem štěstí, kterého jsem plná, na druhou obavami, aby se mi to nějak nevymklo z rukou. Strašně moc bych s ním chtěla být a žít a vím, že to není možné. On je na tom možná podobně a v zájmu ochrany našich rodin se oba držíme hodně zpátky a i když je nám jasné, že je mezi námi něco víc než jen přátelství, zuby nehty nechce ani jeden z nás překročit tu nebezpečnou hranici, která by nám mohla totálně zbořit dosavadní životy. Uvědomujeme si, že bychom ublížili mnoha lidem, včetně našich dětí.
Asi vám nepřipadám úplně normální. Nezlobím se. Já si taky normální nepřipadám. V životě by mne nenapadlo, že se může něco takového stát. Kdyby to šlo, tak bych se nejradši odmilovala, ale nejde to. Mám v zásobě spoustu rozumových argumentů, které bezvýhradně respektuji. Přesto je ve mně pořádný kus té láskou zasažené části, která se nějak odmítá uzdravit.
Moc by mne zajímalo, jestli se s něčím podobným setkala některá z vás. Mám na mysli s tak obrovským přívalem citů k někomu jinému, že vás to doslova paralyzovalo a totálně ovládlo. A držte mi, prosím, palce, ať to ustojím. Opravdu nemám nejmenší úmysl ničit dětem rodinu a ublížit mému skvělému manželovi.
12.4.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 36 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Odmilovat se na povel? Jde to?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
jelítko: zrovna jsme to chtela rict. Motylky v birse ma i po 14 letech 
ale mozna , ze doby , kdy mynazelstvi byla pragmaticka za ucelem udrzeni majetku a pokaracovani rodu mela neco do sebe a nekterym lidem to vyhovuje i dne.. proc ne?
IqTyQ: Hele co je to ten "normální život" to by taky hodně zajímalo, fakt netuším, jak to vypadá. Znamená to, že spolu jezdíte na dovolené, chodíte na výlety, smějete se spolu, rádi se spolu bavíte? Fakt netuším, zda tohle je považováno za normální manželský život nebo zda normálním manželským životem je to, že bydlíte pod jednou střechou, tvoříte jednu ekonomickou jednotku, máte rozdělené práce a povinnosti, mluvíte jen o provozních věcech a o dětech..a jinak si jedete každý po svém.
.jpg)
a....: Bude se Ti to zdát možná nepochopitelné, ale manžela mám ráda a vedeme normální život. Nepodvádím ho v "postelovém" smyslu. A to, že trávím jeden večer v týdnu s mužem, se kterým si rozumím a je mi při tom fajn, místo abych šla někam s kamarádkou, není určitě důvod, manželovi ubližovat a začít žít s někým jiným. Před těmi 13 lety jsme o tom uvažovali oba, ale oba jsme se shodli, že své partnery máme rádi a to, že náš dlouhodobý vztah s nimi už trochu vyšeptal, určitě není důvod pro rozvod.
ja si myslim, ze "odmilovat se" na povel nejde. Aspon v mem pripade ne. Snazila jsem se uz o to nekolikrat (behem tri let). Misto toho jsem si urcila ty pevne hranice ( o kterych tu byla rec), ktere nechci prekrocit. Je ale fakt, ze mi v tom pomaha velka vzdalenost, ktera nas s dotycnym deli a vidime se tak max. dvakrat v roce. Je to moje asi nejvetsi zivotni laska (nevideli jsme se a nekontaktovali se vic nez deset let), ale uz tehdy byl nas vztah pouze na platonicke rovine. Manzel o tom vi a je hodne tolerantni (az mne to nekdy prekvapuje). Takze je to tak, ze miluji dva muze a nekdy si pripadam "nenormalni" a mam kvuli tomu i pocity viny. Jenze "srdci" clovek neporuci....aspon ja to tak vidim a citim!
Verera: ten tvuj posledni odstavec
, pekne jsi to shrnula
.jpeg)
Verera - 12.4.2012 16:58
Gorawen:
i já. o komplikace podobného druhu nestojím.
Michalap
pohled z druhé strany - to asi Báře a podobným chybí 
Michalap: Jenže v tvém případě je to něco jiného. Manžel tvrdí, že se odmilovává, ale ve skutečnosti to udělat nechce, z jeho strany to jsou jen řeči na uchlácholení.
Jsou věci, které člověk těžko ovlivní, to jsou ty pocity, které má Bára. Ale to jak s tím kdo naloží, je už čistě na rozhodnutí dotyčného, to už se na nějaké poblouznění a hormony schvalovat nedá. Prostě si stanovit pevné hranice a ty za žádných okolností nepřekročit. A obzvlášť v dočasném pominutí smyslů, kdy možná připadají jako moc striktní, na nich důsledně trvat, protože až člověka to pominutí přejde, nestačil by se jinak divit, kolik pitomostí nadělal a pak je pozdě brečet.
Pokud má člověk vyhovující vztah, tak hloupost ho měnit za něco, co může být stejně dobré a nebo si taky po nějaké době soužití polezou s novým partnerem na nervy, ale bohužel už to bude nevratné.
Ono pomůže být trochu skeptik, pokusit se udržet od toho okouzlení zdravý odstup a možná si toho zkusit pro sebe dělat legraci, rozhodně nelitovat toho, co by mohlo být. No co? Soužití s chlapem, občas hezké, občas k vzteku, hory prádla, jídla, sem tam výlet, divadlo, dovolená, možná děti, moje, jeho, naše, ty by se navzájem nesnášely, jeden víkend s cizma dětma, jeden se svýma, prostě normální rutinní život rozvedené a znovu vdané, žádná romantika.
Nevim, nevim ja kdyz neco takoveho citim ve vzduchu tak spise prcham, nevyhledavam, vyhybam se...
Pentlička: Já teda cítím motýlky v břiše i po delší době ve vztahu, občas se probudí i teď 
Tak tohle jsem zažila na gymplu, bylo mi 16 let. Šíleně jsem se zamilovala a kdyby kývl prstíčkem, už bych letěla a bylo by mi jedno kam. Jenže naštěstí (to si myslím dnes) to bylo jen z mé strany. on byl totiž vyhlášený krasavec, specializující se na dlouhonohé dlouhovlasé blondýnky a já byl šedá myška s brýlemi. Drželo mě to dlouho, ale nikdy jsem nikomu nic neřekla, jen mamince. Pak sešel z očí a tím i z mysli, já se zamilovala do svého budoucího muže a teprve s ním jsem poznala opravdickou lásku a ne jen zamilovanost. je v tom totiž nebetyčný rozdíl. Sice u téhle lásky člověk necítí motýlky v břiše, ale zato je pevná a už napořád.
Radím změnit práci, přestat se s ním stýkat a soustředit se na svého manžela a děti. Ono to přejde.Pokud ovšem chceš rozbít dvě rodiny a udělat x lidí napořád nešťastnými, tak hurá do toho!
a....: Moje kolegyně to takhle s manželem taky má. Bydlí spolu v jednom bytě jako spolubydlící a každej má svoje partnery mimo. No nevim, v současný době, kdy žiju ve šťastném vztahu to nechápu, ale třeba na tom něco je.
Michalap: co barák prodat a koupit dva nemší byty a tradá do pryč?
já vim, je to težší než to vypadá
IqTyQ: Fakt ti to připadá ok žít s někým, o jehož společnost už vlastně nestojíš? To by mě dost zajímalo, jak tahle manželství fungují. Jezdíte spolu s manželem třeba na dovolené? Chodíte spolu někam, do divadla, kina, na večeři, na výlet? A pokud ano, jaký z toho máš pocit? Nehoní se ti hlavou, že bys chtěla být raději s tím druhým?
Děti už máte z domu, tak nač ta křeč? A že nikomu neubližujete? Je to tak jisté? Podívej se co píše tady někdo jiný (Michalap)
PEGG, ona má byt, my spolu postavili dům a ani jednomu se nám z něj nechce. Já už ho k ní vyhodila několikrát.. On naslibuje, chvíli to klape a třeba po roce zas na něco přijdu. Vyměnit zámky nemůžu, páč je ten barák i jeho, že jo.
