Chce se vrtat v mém soukromí a považuje to za normální
Moc by mne zajímal váš názor na chování mého přítele. Jsem z něj totiž docela vyvedená z míry, protože mi nepřipadá normální.
Nedávno jsme se po půlročním chození sestěhovali do jednoho společného bytu. Respektive já jsem se přistěhovala k němu, bydlela jsem v pronajaté maličké garsonce. On bydlí také v pronájmu, ale větším, takže kde budeme bydlet společně bylo celkem jasné.
Neznáme se dlouho, ale rozuměli jsme si a chtěli si vyzkoušet, jak nám to půjde dohromady. A já jsem hned krátce po stěhování docela narazila. V podstatě hned od počátku máme tichou domácnost a visí mezi námi konflikt. Oba dva si myslíme, že máme pravdu a nejsme schopni se dohodnout.
Když jsem si totiž začala vybalovat kufry a tašky a uspořádávali jsme úložné prostory, přítel mi vydatně pomáhal. Narazil na krabici, v níž mám uložené takové ty památeční věci. Fotky, sešitky z dětství, ale i milostné dopisy od první lásky. Chtěl si to prohlédnout, a mně se to nelíbilo. Požádala jsem ho, aby tu krabici neotvíral, že si ji uložím sama. Urazil se.
Nechápal, jak před ním můžu mít nějaké tajemství, když jsme partneři, on přede mnou prý také nic neskrývá. To je asi pravda, ale on jako kluk vlastně ani žádné takovéhle památeční věci nemá. Teda nějaké fotky ano, ale soukromé dopisy ne.
Já jsem na jeho naléhání pak částečně ustoupila a ukázala mu staré školní fotky apod., ale to ho neuspokojilo. Velice ho zajímaly právě ty dopisy, které v krabici viděl a na rovinu přiznal, že by si je rád přečetl, prý na tom nic 
není, jsou to už dávno zapomenuté věci.
Nedovolila jsem to a on je z toho úplně vedle. Považuje to za nedůvěru, a když prý nevěřím já jemu, tak jak má věřit on mně a co vlastně v těch dopisech je tak závadného, že mám problém mu je ukázat. V podstatě mu to posloužilo jako vyprovokování naprosto nesmyslné žárlivé scény. Alespoň mně to tak připadá.
Už jsme spolu v jednom bytě dva týdny a ty zpropadené dopisy mezi námi pořád visí. Jsem z toho otrávená a pomalu lituji, že jsem se s tím stěhováním tak unáhlila. Garsonka, kde mi bylo fajn, je fuč, tam už se vrátit nemůžu, je tam nový nájemník.
Vím, že je to na první pohled hloupost, konflikt kvůli něčemu takovému, asi vám připadáme jako malé děti. Ale jsme už dospělí, je nám 24 a 26 let. Chtěla bych se vás zeptat na váš názor. Myslíte, že je opravdu normální, dát partnerovi všanc i svá nejintimnější zákoutí? Víte, v těch dopisech samozřejmě nic závadného není, patrně by se vůbec nic nestalo, kdyby si je přečetl, ale mně ta představa přesto všechno není vůbec příjemná. Jsou to přece moje dopisy, proč by je měl číst kdokoli jiný, byť by to byl můj partner? Zamkla jsem je do šuplíku v psacím stole a jeho to vytáčí do nepříčetnosti.
17.4.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 101 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chce se vrtat v mém soukromí a považuje to za normální
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já jsem se všech hmozných důkazů o svých minulých láskách zbavila krátce po jejich ukončení. Jsem prostě ten typ. Až na jednu věc a o té manžel ví a nechává bez komentáře. On má svou "tajnou krabici",má v ní dopisy od první lásky a moje, první botičky našich dětí,jejich první zub a všechny dárky, které mu vytvořily svýma rukama. Navzájem si respektujeme soukromí,nečteme si poštu,nekontrolujeme mobil.
Lauře byh poradila,aby příteli řekla na rovinu, že respektování soukromí je jedna z podmínek vztahu. Že těch pár drobností je její nejhlubší nitro a není ještě připravené se s ním o to podělit. Že ani ty mu nebudeš kontrolovat poštu atd. Že každý člověk si musí uchovat část svého já. V zamilovanosti si člověk myslí, že tomu druhému musí sdělovat i to, co se mu zrovna honí hlavou.Po pár letech manželství si nakonec spoustu myšlenek nechá pro sebe,protože ten druhý by se nestačil divit.
ax: Třeba tu krabici neměla kam jinam dát. Ze svého předchozího bytu se stěhovala pryč, rodiče může mít klidně 200km daleko, v práci nemá každý zamykatelnou skříňku, kam by si mohl po libosti ukládat soukromé věci. A svěřovat něco takového nějaké kamarádce, byť sebelepší, by se mi asi taky moc nechtělo. Navíc je to její, tak proč by to mělo ležet kdesi u kohosi? Prostě se stěhovala s veškerým svým majetkem a tahle krabice k němu patří taky. 
Leda bych jako kompromis navrhla uložení krabice u rodičů, aby přítele nedráždila svou přítomností ve společném bytě, ale samozřejmě po dohodě s rodiči.
ja by som mu urcite listy neukazala...
aj ja mam odlozene listy, fotky, dennicky, ktore su len moje, nevidim dovod, aby o mojom intimnom, ale aj vnutornom zivote vedel niekto druhy...je to minulost, na ktoru mam peknu spomienku, mozem partnera oboznamit s tym, ze som mala niekoho pred nim, ale nevidim dovod zachadzat do detailov...ak by toto nevedel moj partner pochopit, tak by u mna nepochodil a to som dost otvorena osoba... ja by som nikoho neziadala aby mi ukazoval, zveroval sa s tym, co mu bolo kedysi mile, tak nema to preco ziadat odo mna...
asi by to bolo krute rozhodnutie, ak by to nevedel pochopit nedokazala by som s nim existovat, pre mna by to bolo obmedzenie mojej osoby... ak si takto narokuje na moju minulost, ako si bude na mna narokovat v sucastnosti a ako v buducnosti? nema problem s vlastnoym sebavedomim, so ziarlivostou? len neisty clovek sa moze takto spravat...zvedavy by sa pokusil zistit co tam mas, ale nevzniklo by dusne ovzdusie... asi by som patrala po tom, co ho vedie k tomu, ze takto tuzi spoznat tvoju minulost.
ax: Třeba to nemá kam jinam dát a připadalo jí to natolik nezávadné, že dokud se on o tom nezmínil, nenapadlo ji, že s tím bude jakýkoli problém. Asi je zvyklá, že když někomu řekne, prosím nedívej se tam, to je soukromé, tak ten to odloží a přestane se zajímat.
Možná že to, že to vzala s sebou je mnohem větší důkaz důvěry než kdyby to někam schovávala.
Verera: Já toto neberu jako dělat někomu něco za zády. Jsou spolu půl roku, to mu musí o sobě všecko hned vykvokat, aby to nebylo zatajování? Prostě mám svoji minulost (v tomto případě úplně běžnou, nic takového, co by partner musel znát před společným soužitím) a pokud si nepřeju, aby ty dopisy četl, tak si je tam prostě nepřinesu.
Já si taky myslím, že partner je blb, když ho naštve, že mu slečna nechce předčítat milostné dopisy od bývalých, ale prostě nedokážu pochopit, proč to tam HNED nosila. A zas tak málo toho asi nebylo, když potřebovala krabici, pár dopisů by šupla i do složky a strčila do kabelky.
Po půl roce a teprve na začátku společného soužití přece nikoho neznám natolik, abych mohla očekávat, že na krabici nalepím štítek "tajné" a nikdo ji nikdy neotevře.
Já pro to asi nemám pochopení, protože sama nemám potřebu schovávat si deníčky a dopisy. Deníky jsem si také kdysi psávala, postupně jsem je spálila. Dárečků jsem se některých pozbavovala, část jsem nechala u rodičů a úplné minimum mám u sebe, ale žádnému partnerovi nevykládám od koho jsou (proč taky?). Vzpomínky mám v sobě (ty pěkné i bolestivé) a nikomu do toho nic není.
.gif)
pokud zatím řešíte jen tenhle problém tak je dobře....
Verera: Souhlasím 
ax: No, pokud mám něco, co vím, že druhému vadí a schovávám to tak, aby to nenašel, tak mi to k němu moc upřímné nepřijde. Je to podobné, jako kdybych utratila nějakou výnamější částku za oblečení a pak tvrdila, že to už přece mám dlouho. Nebo kdyby on si bez domluvy koupil nějakou dražší zbytečnost na auto, kdyby si někdo plánoval víkend be ohledu na potřeby rodiny apod.
Prostě nemám ráda, když někdo dělá něco druhému za zády.
Pokud si chci něco schovat, vím proč,považuju to za nezávadné, budu to dělat otevřeně , pokud se patrner přesto urazí, jeho problém, s tím se už musí vypořádat sám.
ja nevim, mam taky spomienkovy sanon a aj vela fotiek ... a ked sa ma dnes uz manzel spytal co tam je tak som mu povedala a on ze fajn. Tak som sa spytala, ci si chce nieco pozriet 
a chcel vidiet len fotky ... lebo je to sucast mojho zivota. Nikdy som nic nemusela schovavat, je to roky na tom istom mieste a vyzera to ze nemal potrebu to citat. Ale keby aj, tak by mi to bolo jedno...dnes sa na vsetky tie dopisove lasky divam s blahosklonnym usmevom, ved sme boli este deti. A to so mnou dnes nema vobec nic spolocne. Ale my si do posty, okrem vyslovneho suhlasu toho druheho, nelezieme .....
.jpg)
Vzpomínkovou krabici nemám, ale dopisy a deníky ano. U rodičů, neměla jsem potřebu si to stěhovat. Alle i kdyby ano, dám to do té krabice a strčím někam do skříňky. Manžel by to asi nezjistil, protože kdyby na tu krabici někde náhodou narazil, tak by ho nenapadlo koukat co tam je, pokud by ho to zajímalo, tak by se mě zeptal, já bych řekla nějaký věci na památku a jeho by víc nezajímalo
Kdyby byl u toho vybalování a pomáhal mi, tak by asi byl "scénář" stejný, akorát by se zeptal hned a ne až kdyby jí někde náhodně viděl
Jestli má něco on někde u rodičů nevim, předpokládám že ne, ale nijak mě to nezajímá
K článku...přijde mi zvláštní říct že chci číst ty dopisy, možná chápu že se mu ta krabice nelíbila (hlavně teda asi ty dopisy), ale rozhodně by mě nenapadlo říct ať mi je dá přečíst. A tajně bych to rozhodně taky nedělala, nikomu do ničeho nelezu, jak tu někdo psal, ikdyž přijde dopis od hypotéky, tak ač se týká obou, je adresovanej na manžela, tak to neotvírám. Tuhle třeba přišlo něco od ČEZu, manžel byl dlouho v práci a čekala ho tam ještě noc, tak jsem mu prostě napsala SMSku jestli to můžu otevřít jestli to třeba neni důležitý a on volal že jo. Ale jiný dopisy, který se netýkají společné domácnosti...to by mě (nás) ani nenapadlo
Verera: Já jsem ta, co o tom, co ukazovat nechci, nemluví. Pokud už bych takovou krabici nutně potřebovala mít u sebe v podnájmu u partnera po půlroční známosti, sakra bych si ohlídala, aby se k ní nedostal hned při stěhování (pokud je někdo šťoura, tak to stejně jednou vyhrabe, ale to už je další věc) - např. bych si ji pár dnů nechala u rodičů, u kamarádky, v práci apod. a donesla si ji později. Netahala bych ji s sebou hned při stěhování, se kterým mi partner pomáhá a každá z krabic mu projde pod rukama. Neberu to jako zatajování, ale jako způsob zbytečně nedráždit.
Když se vžiju do jeho pozice, tak sice rozhodně bych nechtěla ty dopisy číst, soukromí druhého respektuju, ale minimálně by mě zarazilo, když by se ke mně někdo stěhoval s krabicí milostných dopisů od ex. Každý má svou minulost, neočekávám, že partner je nepolíbený panic, ale nevidím důvod, proč první, co si přinese do společného bydlení, má být krabice vzpomínek na minulé lásky.
Kassy: ale to vis, ze jo.... taky mam takovou krabicku, ale moc v ni toho neni, na dopaisovani jsem vlastne nidky nebyla. Ale par fortek, ususesnych kytek a tak. Inu... pokrok nezastavis.
Stanik: No právě že to podle mě není totéž. Na FB zůstanou uložené všechny vejšplechty, kterých se tam člověk dopustil, fotek na discích se válí stovky a stovky a sotva se k tomu někdo bude za deset nebo víc let vracet. Zatímco do takovéhle krabičky si člověk selektivně uloží jen to nejcennější, to co si opravdu chce schovat, protože to pro něj má nějakou citovou a vzpomínkovou hodnotu. Štusek milostných dopisů převázaný stuhou je přejenom něco jiného než složka v mailové schránce.
ax: Hm, co je lepší, mít něco, co nechci ukazovat a neříct o tom nebo to říct s prosbou, aby tam nelezl?
Mně připadá lepší to druhé. Nic před ním netajím, jen chci, aby respektoval mé právo na soukromí. Jde o princip. On může mít samozřejmě taky něco takového, a já se o to nebudu zajímat, když nechce.
On když takový šťoura náhodou najde někde utajenou krabici milostných dopisů, tak mu to taky nevysvětlí.
Ono to všechno může být taky tím, že půl roku je hrozně krátká doba, vpodstatě neustále poznávání, kdyby se znali pět let, tak se pán možná takové krabici jen usměje.
Kassy: aale bude.. vsechny svoje vejsplechty maj arichovany na facebooku 
takze si budem za par let cist "přítel si mě odmítá přidat do přátel na FB" 
