Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Mami, já ho asi zabiju!“ Přesně tato slova jsem uslyšela místo pozdravu, když jsem zvedla telefon své čtyřiadvacetileté dceři. Jako chápavá matka jsem se zajímala, co její přítel, se kterým sdílí společnou domácnost, provedl tak strašného, že si zaslouží zahynout bídnou smrtí.

„Představ si. Včera slavili nějaké narozeniny, on přišel v noci v takovém tom podroušeném stavu. Nevím jak, ale podařilo se mu rozbít záchod. Já jsem spala, takže jsem nic netušila, a on si vůbec ničeho nevšiml. Ráno vstanu, všude mokro a záchod si vesele protékal dál...“ Pak následoval popis, kterak ho i s jeho kocovinou tahala z postele a volala k odpovědnosti, než jí došlo, že je to zbytečně vynaložená energie. Uzavřela tedy přívod vody, vytřela spoušť (ještěže pod nimi nikdo nebydlí) a zavolala instalatéra. Poté vrhla vražedný pohled na spícího provinilce a rozhodla se, že si vylije srdéčko u maminky.

Vyslechla jsem ji a snažila ji uklidnit. „No tak, Jani, to se stát může, třeba tam byla nějaká závada, možná je v tom úplně nevinně...“ Dál jsem se nedostala. Od rozpumpované dcery jsem to pěkně schytala. „No mami, ale chápeš to? Nemůžeš, prosím tě, na chvíli někam zahodit ten svůj nadhled? Zkus se vcítit do toho, že ti je tolik let jako mně a tohle ti ten tvůj udělá. Neříkej, že bys taky neviděla rudě.“

A tak jsem se zamyslela... a musela jsem jí dát za pravdu. Přesně tak. Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem taky měla pocit, že je spousta věcí zásadních a důležitých a že je třeba všechno náležitě obhájit a rvát se do posledního dechu za odstranění všech na mně spáchaných příkoří. Z přemýšlení mne vytrhla Jana: „No tak řekni, co bys dělala?“ Ovlivněna svými myšlenkami jsem bez váhání odpověděla: „Zabila bych ho.“ „Viď? Že jo?“ Dcerka viditelně pookřála a já jsem pochopila, že teď od mne opravdu nepotřebuje slyšet žádná „léty prověřená moudra“ o zbytečných scénách, po kterých následuje ještě zbytečnější partnerské dusno. Ona chtěla, abych ji pochopila, abych uznala, že na své spravedlivé rozhořčení má právo.

A tak jsem na její scénář přistoupila. A pěkně po žensku jsme ze svých srdéček vylily veškeré křivdy, kterých se nám dostalo od našich partnerů. Těch minulých i současných. Nit jsme na nich nenechaly suchou. Notovaly jsme si opravdu sehraně: zvednuté prkýnko na WC, špinavé ponožky na zemi v koupelně, nechuť k uklízení, prudění kvůli nesmyslům, jakým je třeba zubní pasta vymačkávaná zprostředka... Šlo nám to spolu opravdu náramně. Výsledkem rozhovoru bylo, že vražedné choutky mou dceru přešly a uklidněna tím, že „oni jsou vážně všichni stejní“, dokonce přišla i na některé nesporné klady, které její partner má a kvůli kterým ho miluje.

Náš rozhovor mě přinutil se zamyslet. Nad tím, jak se postupně měníme. Jak něco, co ve dvaceti vidíme jako nepřekonatelný problém, v pětačtyřiceti odbudeme mávnutím ruky a zabýváme si tím jen do té míry, do které je to nutné. Zajímalo by mne, jestli to cítíte podobně. Jste s postupujícím věkem smířlivější, tolerantnější a chápavější? Nebo na sobě žádnou takovou změnu nepociťujete a startujete, jak se říká, „na první našlápnutí“?