Co je víc? Sourozenec, nebo život v nadstandardu?
.jpg)
Nemůžeme se s manželem shodnout v názoru na druhé dítě. Já bych chtěla, on je razantně proti. Máme dvouletého syna a mně popadla touha po druhém dítěti. Když jsem se svěřila manželovi, narazila jsem na jeho tvrdý odpor. Přitom rodinu s alespoň dvěma dětmi jsme plánovali.
Manžel argumentuje tím, že dvě děti jsou velká finanční zátěž a že si to nemůžeme dovolit. Samozřejmě, že po mém nástupu na mateřskou se nám trochu snížila životní úroveň, ale já to nevnímám nijak katastrofálně. Když jsme byli sami a oba dva jsme pracovali a slušně vydělávali, je jasné, že jsme si mohli žít naprosto bez finančních problémů. Kultura, sport, večeře v restauracích několikrát do měsíce, v zimě hory, v létě moře. To byl náš běžný standard.
Teď je to jinak, ale hlady skutečně netrpíme. To, že si nemůžeme dopřát každý týden večeři a kulturu a ani na to moře letos nezbylo, nepovažuju za nic, kvůli čemu by bylo potřeba se hroutit. Pořád si žijeme slušně, máme i rozumnou finanční rezervu, kdyby se cokoli stalo. Platíme hypotéku, ale v podstatě ve stejné výši, jako bychom bydleli v nájmu. Žádná nehorázná částka to není. Po odečtení všech měsíčních poplatků zbývá z manželova platu 15 tisíc a k tomu můj rodičák cca 7 000, tedy celkem asi 22 000. To máme na jídlo, oblečení, nějaké výlety, ušetřili jsme z toho dokonce i na auto pro mne, abych byla soběstačná.
Nepřijde mi, že bychom si druhé dítě nemohli dovolit. Manžel to ale vidí jinak. Je pro něj důležité poskytnout synovi maximální komfort, vzdělání, zájmové kroužky atd. A tvrdí, že když bude ještě jedno dítě, ta částka za to vše by se zdvojnásobila a tím pádem bychom jim nemohli dopřát tolik, jako když zůstane syn sám.
Nesouhlasím s tím. Jsem přesvědčená, že víc, než veškeré nadstandardní zajištění je sourozenec. Pokud ho synovi nedopřejeme, ochudíme o mnohem víc, než o studium na prestižní škole. Sama jsem ze čtyř dětí, nikdy jsme v žádném luxusu nežili a přesto máme mezi sebou i s rodiči velmi pěkné vztahy a mé vzpomínky na dětství jsou krásné.
Manžel je ze tří dětí, rovněž jako dítě neměl na co si vzpomněl a myslím, že tím dodneška trpí. Možná je to způsobeno tím, že je ze svých sourozenců nejstarší, druzí dva bratři (dvojčata) se narodili až když mu bylo deset let . Přiznal se mi, že jejich příchodem hodně trpěl a dlouho mu trvalo, než si na ně zvyknul. Dnes jsou vztahy mezi nimi fajn.
Je mi to líto. Vím, že o tom, kolik bude v rodině dětí, se musí vždycky rozhodnout oba dva rodiče, bohužel, u nás to vypadá, že má touha po druhém dítěti zůstane nevyslyšena. Manžel je opravdu neoblomný.
Velmi se tím trápím, moc bych to miminko chtěla a nevím, jak na manžela zapůsobit, jak ho přesvědčit, že jeho postoj je nesprávný. A že čím déle budeme čekat, tím horší pak může příchod sourozence pro našeho syna být – viz jeho osobní zkušenost.
Chtěla bych se vás zeptat, jak jste se o počtu dětí rozhodovali u vás doma? Co hrálo hlavní roli, jaké byly vaše priority? Já si pořád myslím, že i když je dnes doba docela těžká (kdy nebyla?), tak uživit a postavit do života dvě děti by přece neměl být nijak zásadní problém?
23.7.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 38 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Co je víc? Sourozenec, nebo život v nadstandardu?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Dvě děti nestojí dvakrát tolik jako jedno.
Nemít veškerý komfort, muset si umět něco odepřít, aby bylo něco jiného, umět se rozhodnout, co chci, je pro život mnohem důležitější, tedy pokud člověk nežije v miliardářské rodině.
Kdyby byl syn jedináček, s jeho povahou bychom měli myslím teď problémy. Ale on se od malička učil, že se musí dělit, nemůže mít to, co chce, nemůže nikoho zmlátit, protože mu zboural věž z kostek, daleko snáz přesvědčí někoho ke spolupráci, když hezky poprosí než když mu nabančí. A je z něj naprosto skvělý, rozumný a zodpovědný puberťák.
Sourozenec není jen druhé dítě na péči pro rodiče, ale těžko nahraditelný výchovný prostředek pro sourozence, pokud to tedy rodiče nějak nepokazí, což se zřejmě stalo manželovi.
tornado-lou - hodně 
on takový hetrick je také umění 
Já mám hetrick, tři dcery, když se narodila třetí tak té první bylo téměř 16 a druhé 11.
Občas byl u nás i křik, jsem rádá, že je mám. Těší mne, když je vidím pohromadě a když vidím jak si umí udělat vzájemě radost a pomáhají si.
.jpg)
a naprosto souhlasím s druhým odstavcem Pentličky...
tornado-lou: gratuluju, pamatuju si když jsi čekala první 
Tak ať je vše jak má a jste všichni šťastní A samozřejmě zdraví...
.gif)
orinka: 
tornado-lou: gratuluju , naši mladí mají po dvou klucích princeznu, tak jsem byla moc šťastná když se narodila a snacha má své ženské šikovnosti a dovednosti komu předávat.......jen mají velký rozdíl...16, 9 , 3.....
tak ti přeju aby to vyšlo ...
Asi bych si s panem chotěm vážně promluvila. Takže za prvé, před manželstvím byla jasná řeč o rodině s více dětmi. Za druhé, skutečně považuje za ideální zahrnovat dítě maximálním komfortem? Tak trochu mi přijde, že ho poněkud popadla dračí nemoc a tomu zlatému teleti začíná krom poklon přinášet trochu moc nákladné obětiny. Člověk nemůže být živ jen z hrabání té hromádky pod sebe a chamtivé snahy, aby neubylo. Nemluvě o tom, že na draka trůnícího na hromadě skvostů obvykle čeká drakobijec. Není to, možná, jen o dítěti. Jestli ovšem slyším trávu růst, tak se omlouvám.
Já jsem jedináček. Jako dítěti mi to vůbec nevadilo, naopak jsem byla ráda, že jsem sama, ne že bych byla takový sobec, ale těžký introvert. Jsem ráda sama. Jako dospělé mi ale sourozenec chybí, rodiče zemřeli a nemám ani žádné bratránky a sestřenky, takže žádnou blízkou osobu. To mě moc mrzí. Je ale fakt, že nikde není zaručeno, že si sourozenci budou blízcí. Já sama mám dvě děti, chtěla jsem právě, aby měli někoho blízkého. Jsou od sebe necelé dva roky a moc si spolu vyhráli. Taky bylo období, kdy se nemuseli, ale te´d, co jsou dospělí, si docela rozumí a i když už každý bydlí jinde, rádi se vidí a chodí spolu třeba i do kina.
Nejsem proti jedináčkům, ale nelíbí se mi postoj vašeho manžela, který chce dítě zahrnout vším možným a nemožným. To je podle mě cesta do pekel, když si dítě zvykne, že má vše, nač si vzpomene. začne to považovat za standard a když náhodou bude hrozit, že něco nebude moct mít, tak to bude pro ně tragédie. To je věc, která by mi vadila mnohem víc, než případný jedináček.
.JPG)
Není lehké radit - stačí skončit na neschopence nebo v zaměstnání a z lehkého standartu je člověk o hodně níž.
Malé dítě zas tolik nestojí, výbavička se dá koupit za pár šupů z druhé ruky, ale co potom lyžáky, tábory, kroužky atd.?
A co teprve držet dvě děcka na škole - jasně jsou brigády, ale i tak je to velká zátěž.
Sama jsem pro víc než jedno dítě, ale taky dokážu pochopit obavy, proč dvě ne.
My jsme byli čtyři děti, byli jsme hodně chudí, nemůžu říct, že bychom tím netrpěli, ale přežili jsme a možná jsme odolnější v některých směrech než ostatní. Z těch čtyřech sourozenců se scházíme tři, mamka nám zemřela před osmi lety, táta předloni, takže máme aspoň jeden druhého.
tornado-lou: taky moc gratuluju
Diky:-) asi to u nas bude fakt sranda, budeme mit 3 deti v rozmezi 40mesicu
i dvou je obcas dost, ale tesime se. A beru sazky jestli to bude treti kluk nebo prozmenu holka.
Upřímně si myslím, že pro to dítě je sourozenec dar.... já vím, že hodně vztahů má i svoje mušky, na druhou stranu já mám bratry, které opravdu mám ze srdce ráda a vzájemně se hodně podporujeme .... 
Z hlediska rodiče je to něco jiného...
tornado-lou: 8:21 Moje slova
Hodně štěstí!
A ještě mi napadlo: obavy z přílišné drahoty a neuživení se s druhým dítětem jsou zbytečné. Pořízení výbavičky, pokud se hledá na správných místech, je za babku - navíc určitě zůstalo hodně oblečení po prvním dítěti. Ovšem pokud musí mít tatínek vše jen luxusní a nejdražší, potom ovšem jeho pohnutky chápu
, to by fakt nevystačil.
Je to těžké rozhodování...Dříve bylo dětí mnoho,neb nebyla antikoncepce,a když jedno,či dvě zemřely,tak se skoro nic nestalo...Dnes máme jen jedno,dvě děti a přijde -li neštěstí,je to tragédie.Já jsem pro víc dětí,když už,maximálně dvě,tři už jsou moc.Nejde to nikomu nakázat,jedině znovu probrat veškerá pro a proti...Já mám dvě děti necelé tři roky od sebe,v dětství byli spolu velmi zadobře,pak už méně,dnes má každé svůj život a nijak zvláště spolu nekomunikují,snad jen po netu.Já mám tři sourozence vlastní a dva nevlastní a vídáme se maximálně 1-2 za rok jen s jedním bráchou,o těch dalších ani moc nevím,rozhodně se mi po nich nijak nestýská...
