Nechci se stěhovat do zděděného domu. Prý jsem nevděčná.
Jsme s mužem momentálně na rozvod. Až dosud bylo naše manželství téměř bez mráčku, ačkoli jsme spolu už přes třicet let. Nikdy by mě nenapadlo, že mezi námi vznikne konflikt, který bude takřka nepřekonatelný a ani jeden z nás nebude ochoten ustoupit ze svého.
Důvodem našeho sporu je dům. Respektive stará barabizna, kterou manžel zdědil po svých rodičích. Teď, když zemřela jeho maminka, připadl celý dům manželovi jako jedinému dědici. A on pojal opravdu úchvatný nápad, totiž, že se tam přestěhujeme. Což já nemohu vydýchat a hned vám povím proč.
Ten barák je hodně starý a zanedbaný, potřebuje totální rekonstrukci. Dole je kuchyň, obývák a ložnice, velká chodba, koupelna se záchodem a prádelna. V patře jsou pak ještě další tři místnosti. K domu náleží dvorek s přilehlou zahradou a navrch ještě stráň s ovocnými stromy, která navazuje na zahradu. Je to ohromné. Barák i ty pozemky. V domě se za posledních padesát let nic neměnilo, kromě nutných oprav, aby byl aspoň jakž takž k užívání.
Jsou tam staré podlahy, na chodbě taková ta kamenná dlažba – kostky šedé na střídačku s černými, koupelna je katastrofa, omlácené umyvadlo a vana, opadané kachlíky. Kuchyňská linka pamatuje ještě Gottwalda jako prezidenta a v horních patrech je to podobné. Stará okna, vysloužilé dveře atd. Prostě hrůza hrůz. Celý dům je cítit takovou tou starou zatuchlinou, kterou nejsem schopná přestat vnímat ani když jsem tam celý den. Prostě to tam páchne.
Můj názor je, že bychom ten barák měli prodat a koupit si byt. Bydlíme totiž v nájmu. Máme možnost si byt, ve kterém jsme odkoupit, což bych já velmi ráda. Je hezky zrekonstruovaný, nic nám tady nechybí. Všechno máme v dosahu, od lékaře, přes obchody až po blízkost zaměstnání. Kdybychom se přestěhovali do toho baráku, o tohle všechno bychom přišli. Žili bychom na vesnici, což si já osobně neumím představit, jsem od malička zvyklá na město.
Manžel má ale jiný názor. Pro něj je ten dům domov. Vyrůstal v něm. Prý si nedokáže představit, že by ho prodal cizím lidem. Žili v něm už jeho prarodiče a on cítí jako povinnost ten barák zachovat jako rodinné dědictví, či co. Ty nedostatky, které vidím já, on nevnímá tak dramaticky. Tak si prý dáme dohromady nejdřív spodní patro a pak budeme pokračovat dál. Už se vidí jak chová králíky, rýpe se v záhonech a plánuje, jak to bude jednou v důchodu fajn, být takhle hezky ve svém, na zahradě, venku, stále aktivní.
Já to nedokážu skousnout. Možná jsem pohodlná, zhýčkaná městským životem v paneláku, kde mi nic nechybí a kromě úklidu se nemusím o nic starat. Mě představa náročné rekonstrukce baráku vůbec neláká, nejsem odvázaná ani z té zahrady. Nikdy mě to nebavilo a skutečně nemám žádné pěstitelské ambice. Jeho matka rok co rok zavařovala a nakládala všechno možné jako o život, já jsem nikdy nezavařila ani skleničku marmelády. Radši ji koupím v obchodě.
Řeknu vám upřímně, mám osypky jen si představím, jak se tam nastěhujeme a já začnu žít jako typická vesnická hospodyně.
Je to těžká situace. Vím, že ten z nás, který tomu druhému ustoupí, bude nešťastný. Kdybychom měli děti, tak by bylo řešení možná snazší, třeba by se jim barák hodil. Ale jsme bezdětní, já bohužel děti mít nemůžu. Takže je to jen na nás, co s domem bude. Navrhovala jsem variantu nechat si ho jako víkendovou chalupu, ale s tím muž nesouhlasí, o takový dům je prý potřeba se celoročně starat a žít v něm. Řekl mi, že jsem nevděčná, když to odmítám. Co by prý za to jiní lidi dali, kdyby jim takhle do klína spadl dům.
Co si myslíte vy? Byly byste ochotné se do takového baráku přestěhovat a v padesáti letech od základu změnit svůj životní styl? Já si to nějak nedokážu představit.
5.4.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 82 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci se stěhovat do zděděného domu. Prý jsem nevděčná.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
V 50 bych tohle neudělala,renovace-dle Vašeho popisu-by stála majlant.Ať si manžel renovuje dědictví,můžete tam jezdit jako na chalupu s tím,že až budete v důchodu a bude to hotové,můžete tam bydlet...do té doby prohlédne.
.gif)
Co se týče té rekonstrukce domu.
Buď to chce HODNĚ peněz.
Nebo peníze, sikovneho manzela, rodinu, ci kamarády co pomůzou.
Ahoj vsem.
Minulý týden to bylo nachlup sedm roků co jsme se odstehovali 400 km daleko, z mesta do manzelovo rodné vesnice na Moravě.
Pravda obec, která ma pres 3000 obyvatel a vse potrebné v místě.
Mě bylo 53 roků a manzel sel akorat do duchodu.
Domek jsme nezdedili, ale koupili.
Vybírali jsme bezbarierový, aby byl vhodny pro nas na stáří a take pro naseho zdrav.postizeného syna.
A pochopitelne take podle penez.
Podarilo se nam koupit starý domek, ale ve velice dobrem stavu 
Prvni tri mesice jsme i tak venovali nejpotrebnejsí rekonstrukci (bydleli jsme v jedné místnosti).
Nové podlahy, nové rozvody vody a elektriny, nová koupelna..
A mohlo se bydlet.
A dobře !!
Já panelaková od malinka jsem jeste nelitovala ani hodinu. Synovi to tu vysloveně prospívá a manzel je ve svem zivlu.
Ted po tech sedmi letech se poustime do vetsi rekonstrukce, strecha, okna, dvere a vrata.
Sice to jeste neni akutní, ale chceme mít uz na opravdové stáří s domem klid.
PEGG: 6.4. 15:42 přesně. Pokud se pustí do rekonstrukce při práci, budou se tam minimálně 5 let, spíš víc , štvát, trávit veškeré volno prací na baráku. Pokud jsou přes 30 let manželé, tak jim je kolik? 55-60. Má na to pán skutečně energii a zdraví? A stojí ten barák za to? Skutečně snil celý život o tom, že bude bydlet na venkově nebo to chce udělat jen z náhlého pocitu odpovědnosti po smrti rodičů? A skutečně by rodiče chtěli toto nebo je to jen jeho špatné svědomí, že se jim dost nevěnoval zaživa?
Návrhy aby se teda rozvedli, když mají jiný názory, mi přijdou absurdní. To je nějaký novodobý trend rozvést se při první vážnější neshodě? Soužití přece znamená neustálé kompromisy, ohled na mínění a pocity toho druhého. Pokud mi na někom záleží, tak se snažím najít přijatelné řešení pro oba, vidět problém i z jeho pohledu. Zapojit spíš rozum než emoce.
Asi by bylo dobré , aby se navzájem do ničeho nenutili a pokusili se uvažovat věcně, dát si čas, neodmítat rezolutně nic, ono se to nějak samo vyvine.
.jpg)
A manzel je nejak remeslnicky zdatny? A nebo je to urednik co v panelaku zatloukne tak max hrebik na krivo????
Umim si predstavit zmenit zivot a postavit ho uplne na hlavu. Umim si predstavit ze se naucim nove veci ktere jsem v zivote nedelala typu zavarit marmeladu. Neumim si predstavit zit v 18. stoleti a tahat vodu ze studny a to mi ve tvem popisu baraku tak pripada.
Sedla bych si s manzelem a at mi predstavi svuj plan - PODROBNY PLAN!!!! Oba pracujete - budete rano vstavat v 5 aby jste byli na osmou ve meste v praci? Domu prijetede oba dva v 18-19h? Autem nebo hromadnou dopravou? Existuje tam vubec hromadna doprava? A potom budete po vecerech delat pomalu opravy a nebo vam zbyva jenom vikend? Mate nejake penize na event, remeslniky a nebo budete ve svem veku tahat kyble s maltou sami? Proste at ti tu svoji idulu a postupnou opravu baracku ukaze v realite nez mu na to kyvnes. Nemam nic proti drobnym upravam ci opravam, ale stavet sam vsechno? Aby vas nakonec nevyslo levneji zbourat a postavit si na pozemku neco noveho prijatelne velikosti a minimalnich oprav do budoucnosti a zachovat si dojem puvodniho rodinneho domu starym vybavenim. Navic jak popisujes zatuchlinu ten barak je prolezly vlhkosti a kdo vi jestli vubec zaklady a nosne steny prezijou rekonstrukci - klidne bych venovala penize na odbornika ,ktery by moznosti prezkoumal PREDTIM nez se manzel pusti do sveho snu.
PEGG - 6.4.2016 15:42 naprostá pravda.
.jpeg)
kubikm - 6.4.2016 22:42 máš pravdu, to je další věc, kterou si asi pán neuvědomuje. Je fakt, že v tomto věku si to nechce uvědomit nikdo, ale bohužel i to se stává.
Někdo tady psal, že pokud to zrekonstruují, mohou to ve stáří prodat a peníze použít na zaplacení kvalitní péče. No už vidím, jak to prodávají, když se na tom budou několik let dřít, to tam raději umřou bez pomoci, než by se hnuli. Zvláště pán, když se nechce teď zbavit ruiny, opraveného se už vůbec nevzdá. Budou stejní jako většina starých lidí, kteří na majetku lpí do posledního dechu. Barák chátrá a smrdí, na nic se nesmí sáhnout, protože to je škoda, to dělal ještě děda
nevím, zda to tady někdo nezmiňoval
přestěhujete se...fajn, ale lidi jsou smrtelní, když zůstane jen 1, bude tam schopný žít?
To je jak muj tatinek, co uz 20 let tvrde odmita byt jen pronajmout byt po babicce (jeho matce), natoz aby se byt prodal :-(
Porad si predstavuje jak tam budu jednou bydlet ja nebo bratr a vubec ho nezajima, ze to proste neni pro nas, ze my chceme neco jineho. 
Takze tam "bydli" bratr - ve skutecnosti tam jde jednou za tyden vyvetrat, jinak zije se svou pritelkyni.
Asi bych zkusila rok. Pokud vas netlaci penize, tak tyden tam a tyden doma. Pokud by to neslo, tak zkusit manzela premluvit, ze po dobu rekonstrukce budete bydlet v byte, treba ho to prejde, kdyz uvidi kolik je tam starosti.
Ja bych moc rada nekde baracek, klidne i na vesnici - ale maly, se zahradkou. Do barabizny se schodama (na stari jako delany) a obrovskyma pozemkama, bych se rozhodne nehnala a uhnat bych se ani nedela.
Jeste mozna - byl by manzel ochotny ty pozemky prodat a nechat si jen kousek zahradky kolem domu?
A muzete manzelovi rict, ze ja bych za tohle nedala nic.
Líbo, každý máte s mužem svůj úhel pohledu a každý máte na ten svůj názor právo. On to nevidí tak drasticky jako Vy, Vy to nevidíte tak růžově jako on. Mezi námi realisty, chce se po Vás, abyste se dřela na něčem, co není Vaše a šetřila na sobě, svém pohodlí po práci, odepřela si něco, co se Vám líbí - nové šaty, lístek do divadla, výměně staré sedačky za novou - kvůli domu, který bude odnynějška jen polykat vaše společné peníze a konec rekonstrukce bude v nedohlednu. Je diskutabilní, jak dlouho vám to potrvá a kdo z vás má víc pravdy. Můžete si to nechat jako chalupu, Vy tam přetrpíte víkendy, Váš muž to s Vámi přetrpí přes týden ve městě. Do důchodu to máte nějakých 10,12 let, a byl by čas na to, rozmyslet si to pořádně. V první řadě musím za sebe říct: Váš muž by Vás neměl nutit jít tam natrvalo a Vy byste mu neměla podsouvat prodej. Tak by byl vždycky zákonitě jeden z vás nešťastný. Život je kompromis.Domluvte se. Rozumně. S ohledem na druhého. Už jsem viděla páry, kde jeden prostě ze vztahu utekl kvůli venkovu, kde žít nechtěl. Ale i takové, kde ten druhý časem našel zalíbení a jezdil tam nakonec rád. Nezapomeňte na jedno: SÍLY VÁM OBĚMA BUDOU UBÝVAT!!!
Líbo, každý máte s mužem svůj úhel pohledu a každý máte na ten svůj názor právo. On to nevidí tak drasticky jako Vy, Vy to nevidíte tak růžově jako on. Mezi námi realisty, chce se po Vás, abyste se dřela na něčem, co není Vaše a šetřila na sobě, svém pohodlí po práci, odepřela si něco, co se Vám líbí - nové šaty, lístek do divadla, výměně staré sedačky za novou - kvůli domu, který bude odnynějška jen polykat vaše společné peníze a konec rekonstrukce bude v nedohlednu. Je diskutabilní, jak dlouho vám to potrvá a kdo z vás má víc pravdy. Můžete si to nechat jako chalupu, Vy tam přetrpíte víkendy, Váš muž to s Vámi přetrpí přes týden ve městě. Do důchodu to máte nějakých 10,12 let, a byl by čas na to, rozmyslet si to pořádně. V první řadě musím za sebe říct: Váš muž by Vás neměl nutit jít tam natrvalo a Vy byste mu neměla podsouvat prodej. Tak by byl vždycky zákonitě jeden z vás nešťastný. Život je kompromis.Domluvte se. Rozumně. S ohledem na druhého. Už jsem viděla páry, kde jeden prostě ze vztahu utekl kvůli venkovu, kde žít nechtěl. Ale i takové, kde ten druhý časem našel zalíbení a jezdil tam nakonec rád. Nezapomeňte na jedno: SÍLY VÁM OBĚMA BUDOU UBÝVAT!!!
hm, tak já jsem asi jediná, co nechce prodat pole a zrušit zvířata a vyhvět tak golfistům, co se tu chtějí roztahovat, bojuji na vesnici o možnost chovat zvířata na svém několikahektarovém statku a jako dřinu to teda nevisím, když to srovnm s dobou, kdy jsem chodila do práce do kanclu, jsem teď naprosto spokojená a zbavená migrény a aludečních problémů
Možná to je je blbé a úplně mimo mísu, co teď napíšu, ale v podstatě se všichni za něčím celý život štveme, obětujeme tomu "něčemu" veškerý volný čas, mnohdy i zdraví a proč? Stejně jednou všichni prdneme do hlíny a bude úplně jedno, jestli jsme byli milionáři, kteří se celý život třesou o svůj majetek nebo chudí, ale svobodní, protože nás nesvazuje starost o majetek. Jistě, něco mít je fajn, ale neobětujeme se někdy tomu majetku? Nebylo by mnohdy lepší užít si život? 
V padesáti opravovat starý barák není dobrý nápad, my teď žijeme ve starém domě, který potřebuje tolik rekonstrukce, že na to nebude mít nikdy a nesplatíme to snad do důchodu, rozhodně doporučuju prodat. Snad to vyjde a i my tu naši ruinu raději prodáme a koupíme něco nového. Ty opravy jsou skutečně spousta práce, spousta peněz a práce kolem domu, pole, zahrady, to opravdu nikdy nekončí. Dojíždění je horor, vrátím se z práce a musím vařit, uklízet, práce venku, zvířata, seno v létě - nevím co dřív. Žiju na vesnici od mala, ale vím, že to za to nestojí. Člověk se pořád dře a jako kůň a co z toho života mám? Do paneláku bych nešla, to ne, ale nějaký menší domek bez hektarových pozemků někde poblíž města bych brala všema deseti. Je opravdu důležité mít do blízko do práce, do obchodu, k doktorovi. Myslím, že i kdyby se paní nechala přemluvit, nebyla by tam spokojená nikdy.
Bety - 6.4.2016 9:12 máš pravdu, je to od lońska a nebo 2014 úplně mě to vypadlo
.
dědičná daň se neplatí ale platí se notáři za vyřízení dědictví,to je poplatek dle hodnoty majetku a pak když se to prodává.
nevím kolik je v místě domku hodnota za metr, jakou hodnotu má dům
poplatek může být také i 30 000, kolik si vezme notář i za úkony..
