Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já bych zvolila kompromis - tu placenou pečovatelskou službu. Koneckonců, nemusí tam přece vpadnout jako blesk, můžete se domluvit a s tou osobou, co bude docházet, ji postupně seznamovat, aby si zvykla. Nikdo nemá rád cizího člověka ve svém soukromí, ale až by se babička osmělila, už by ji jako cizího nebrala. Ovšem to je jen moje úvaha, já nevím, jak to prakticky probíhá a jestli ty pečovatelky vydrží u klienta delší dobu, nebo jestli se střídají...

no nasi to takhle maji ted a reknu, ze je to peklo.. tata sice nevyslovil nesouhlas, ale vidim na nem, ze je na prasky.. vlastni pokoj babi ma.. ale.. nebude tam, protoze chce spolecnost, coz se da pochopit, ale chapu i tatu, ktery porad chodi do prace, je mu pres sedesat a ta absloutni absence soukromi ho proste zmaha...
pokud mam rict svuj nazor.. ne , nestehuj si ji k sobe, pokud manzel nesouhlasi... tedy pokud ho nemas dost a nechces se rozvadet...
drzim palce, at to vsecko dobre dopadne

Milá Dito, soucítím s tebou...vím že tě to moc trápí. Před delší dobou jsme tohle řešili s manželovou maminkou. Vyřešili centrem pro seniory. Je strašně naivní říci, je naivní i pomyslet si, kopíruji: měla by vlastní pokoj, v něm své soukromí, takže by nijak nezasahovala ani do našeho života. Zasáhla, a to velmi. Všechno se bude zhoršovat, včetně hygienických návyků....Naše babička např. v mrazivé zimě stála nevím jak dlouho na dvoře, když jsme byli v práci - vyšla ven a už si neuměla otevřít ODEMČENÉ dveře, celou dobu je tlačila na opačnou stranu, až jsme přišli z práce... do jídla si dala místo lžičky kapesník...celý den hledala "to okno, co měla v kuchyni = rozuměj brýle!) atd atd, bylo by to na román. Já pracuji v Centru pro seniory, vidím to na denním pořádku... ubrečené a uštvané rodiny k nám posléze s výčitami svědomí dávají vzpírající se a vzteklou babičku (dědečka) která si to za chvíli u nás pochvaluje, neboť zde má společenské vyžití a lidi příbuzného věku a se stejnými problémy, se kterými se může bavit a stýkat, kdežto doma bude jen číhat až přijdete z práce a vyčítat že se jí nevěnujete. Jak to budeš dělat, když budeš v práci (a na důchod v 65 si vydělat musíš...) babička se bude stále zhoršovat....

Ota: ten výměnek zní dobře

dadka: mám takový matný tušení, že maje tři kluky tak se o sebe budem muset postarat a že moje žena je o dost mladší tak snad jako dědek umřu v klidu domova .....
Jinak řečnej a vyčerpávájící to prosím pěkně jsem .... budu nesnesitelnej dědek

Dito,
Nemáš to lehké rozhodování, ale chtěla bych být tvoje babička

Ota: Vyčerpávající odpověď!
A v podstatě si to buduješ i pro sebe, až jednou budeš starý.My jsme tchýni takto upravili byt, vše bezbariérové,sjezd pro invalidní vozík až na zahradu.Tchýně umřela, byt je prázdný a čeká na nás, až my nebudeme jednou moci.Teď je mně to k smíchu, ale jednou....Dcery říkají, že nás tam nastěhují i se švagrovou a švagrem a budeme prima parta staříků....

Milá Dito, jsi opravdu v těžké rozhodovací situaci.Já bych se zachovala asi takto: Pokusila bych se s manželem domluvit, že si vezmeme babičku domů na zkoušku. Do DD jí můžete dát pokud byste zjistili, že to nezvládáte.Muselo by to být pro babičku obrovské zklamání, když jí tam dáte proti její vůli.Určitě by se tam utrápila. A vy si pak budete celý zbývající život vyčítat, že jste to udělala.Všechno, co se dělá proti vůli toho druhého se jednou vymstí.Sama máím mainku, které je 87 let a vím z vlastní zkušenosti, jak je to někdy těžké. Hodně štěstí !!! .

musím souhlasit s manželem... žila jsem kdysi s paní, která měla přesně tyhle příznaky, tenkrát se tomu říkalo "stařecká demence", dneska Alzheimer... pamatuju na ty šílený nervy, kdy jsem letěla z práce a děsila se, co babi zas provede - jestli chodí se zapálenou sirkou ve sklepě kolem uzávěru plynu a hledá syna, nebo jestli vyběhne na ulici v noční košili a sousedi jí povedou domů.... její syn si jí k sobě bohužel nemohl vzít, umíral na rakovinu tlustého střeva a jeho manželka byla po dvou infarktech.... takže po několika měsících, které stály nás všechny spoustu nervů a mě pár kilo dolů (jediný pozitivní efekt ), se mi podařilo umístit ji do LDN, kde po necelém roce zemřela, bylo jí 93.... chodila jsem za ní téměř každý den, ke konci už vůbec nevnímala, neumím si představit, že by u ní byl fakt někdo z rodiny 24 hodin.......
chápu tebe a vazbu na babičku, na drunou stranu více chápu manžela, protože tuhle péči prostě nemáte šanci zvládnout, aniž by se to nepodepsalo negativně na tvém zdraví, manželově zdraví, nervech, chodu celé rodiny.... já bych se fakt přikláněla aspoň v počátku k pečovatelce,a později k pečovatelskému domu..... a ty budeš klidná, že je o babičku postaráno....

co pamatuju tak tohle se na štastných ženách debatovalo minimálně 5x a výsledek je vždy stejný.

Taky jsme tohle prodělali a celá rodina jela podle harmonogramu, dneska ten, zítra ten pak ona , oni , ony, babičce jsme napřed pořídili přímotopy a zrušili kamna a sporák a místo toho rych.konev a samovypínací desku, filcovali jsme jí špajz, ledničku a šatník a dávali prášky do skleniček a volali jí v době kdy si to měla brát a de fakto byla sama jen přes noc atd atd .... na víkendy si jí rodina brala a dozorovali ji sousedi důchodci ve smyslu aba třeba neseděla na lavičce u domu v dešti.......
Nakonec stejně musela do domova i když speciálního protože ono když si vezmeš do domu člověka který ti z vděku bude prát, vařit, umejvat okna případně například sekat zahradu a ono už mu to bohužel nemyslí tak máš doma nášlapnou minu ... naše babička byla až do poslední chvíle neskutečně činorodá, vytvrvalá a výborně chodila jen mysl už byla víceméně pryč ....

Nám teda hodně pomohlo v přechodu do domova, že musela na oční operaci a trochu si zvykla , že není doma a taky bydlela v obecním bytě a neměla vlastní zahrádku jen zahradu před domem.....

Takže pokud jsi si jistá, že zvládneš 48 hodin denně tak si ji vem domu, pokud máš možnost doporučuji ne samostanou místnost ale samostatný malý domek ...

jedni známí si nechali postavit na zahradě dřevostavbičku za cca 2-3 měsíce betonová deska + bungalovek 2+kk bez schodů, s invalidní koupelnou a záchodem a zabezpečením tam dali svého dědu na zhruba 5 roků, měl tam i malej kousek "svý zahrádky" a terásku kde seděl a bánil.
Chce to ovšem peníze, na druhou stranu pak máte domek pro omladinu. Dá se pak najmout pečovatelka na nějaký ten tvůj odpočinek, jinak to máš na 48 hodin na den ....

My teď zrovna se ženou řešíme jestli nemáme koupit souseduv domek pro přesně stejný budoucí účel i když zaplať pánbůh moje máma i její rodičej jsou zatím docela akceschopní

Také se připojuji s DD. V dnešní době už to tam není tak strašné (dělala jsem v DD hodně let jako dobrovolnice - společnice) a zapomínací babička potřebuje 24 hodin péče. Je ale taky fakt, že se musí najít specializovaný DD, nervově postižené (a to Alzheimer je) neberou všude. Zejména ne v pečovatelských domech (co doporučuje Jasmine). A pokud se budete dlouho rozmýšlet, vyzbyde jen LDN. Tady je všechno marný, lepší už to nebude. Svědomí to člověku nechce dát, ale tady jde o 100% obětování - snadno se může stát, že bys musela zůstat doma (babička by zapomněla i za tu chvilku, než se stihneš přijít podívat), pak by se následně těžko hledala práce a spoluživit rodinu musíme asi každá z nás. Je to hrozné rozhodování, tak Ti přeju a duševní sílu to zvládnout

Ještě mě napadlo- co donáška jídla, aby nemusela vařit? Co církevní společenství? My měli prababičku doma od 85 let po zlomenině krčku- 7 let byla OK, pak začala bláznit a v 95 umřela..ty 3 roky byly docela maso- ve finá¨le z ní byl agresivní ležák co nikoho občas nepoznal. Taky byla z vesnice- ty mají tuhý kořínek

jsi oravu ve velmi těžké situaci,nezávidím ti to,ale každá,která semjiž přispěla svým názorem má pravdu,když si ji vezmeš domů,pijdeš o vše,odovolenou,o klid,tito lidéač ná byli velmi v mládí blízcí si ve své nemoci neuvedomí své chování,které velmi obtěžuje,už to nebude u tebe hodná babičkaale nemocná ,bude náladová,budeš i dost vyčerpaná jejíchm protivným chováním a že to tak v těchto nemocech je,ona za to nemůže,ty budeš utrápenápřijdeš o svůj klid,budeš pak stejně řešit,jestli jsi vlastně udělala dobře,ted to vidíš jen hezky,jak se o ni postaráš,ale co bude dál si domysli ,tvůj manžel ji jistě má rád ale uvědomil si dříve nežli ty o co byste v životě přišli ,pak byste byli rádi,až by bylo v ústavu,její nemoc se bude zhoršovat a to nechci ani pomyslet na neshody s manželem,kterého máš jistě ráda.Pokud bydlí vedle ,nech ji v domečku,mášli na pečovatelku,vsoučastné době neiděálnější řešení,ale nemusí do domova důchodců,cžyt i existují pečovatelské domy,kde mají stařísvůj malý byt a přito asistenci pečovatelek,to bych volila já,

zaplať pečovatelku a berte babičku na týdenní návštěvy..a ten DD taky nezní špatně. Ale taky mám proti němu předsudky- ať se tam babička jede podívat. Naše babička občas nějaké důchodce potkávala a ti ji pořád někam zvali, něco podnikali, dvořili se jí- možná by se tam měla líp než doma...

Píšou ti ty, které na vlastní kůži zažily opatrování starého člověka ve svém domě nebo bytě. Není to asi nic s medem, člověk stárne, neduhy se prohlubují a bude čím dál hůř. Kdybyste si přídili pro babičku pečovatelku na celý den, tak se nedoplatíte. Mluvíš o domově důchodců, ale přijetí trvá i několik let, máš už aspoň podanou žádost?Ale asi bych to nehrotila tak, že i přes nesouhlas manžela si babičku nastěhuješ domů.