Poslední bitva vzplála. Matka versus dcera.
.jpg)
Je mi 28 let, před půlrokem se mi narodil syn a žiju ve spokojeném manželství. Jediný problém, který řešíme, je moje matka. Skoro se dá říct, že my dvě na sebe nedokážeme promluvit normálně, věčně na sebe útočíme, hádáme se, chytáme se za slovo.
Stokrát si můžu říkat, že až příště přijde, radši si překousnu jazyk a nenechám se vyprovokovat. Marně. Každá její návštěva u nás končí jejím uraženým odchodem, kterému předchází ostrá hádka.
Moje máma totiž ve svých pětapadesáti letech dospěla k přesvědčení, že všechno ví nejlíp, všemu rozumí a že je povinna svá moudra předávat a šířit dál bez ohledu na to, jestli o ně její okolí stojí, nebo ne. Žena mého bratra už s ní skončila úplně a zakázala jí k nim chodit, protože na to neměla nervy. Bratr s dětmi tedy jezdí k rodičům sám, aby se naši mohli potěšit s vnoučaty.
Vzhledem k tomu, že je to moje matka, takhle radikální řešení praktikovat nemůžu a ani nechci. Přes to, jaká máma je, ji mám ráda a nechtěla bych náš kontakt přerušit. Někdy však mám pocit, že je to nad mé síly.
Ona má totiž dojem, že musí všechno, co děláme nebo naopak neděláme, komentovat. Spoustu věcí už pouštím jedním uchem tam a druhým hned ven, ale na některé reagovat musím. Když se třeba začne navážet do mého manžela, že příliš pracuje, je málo doma, že by se měl malému víc věnovat... Nebo když mi dává téměř příkazy, co a jak mám svému půlročnímu synovi dělat.
Malý už není kojený, o mléko jsem přišla v jeho třech měsících. A kdyby bylo na mámě, snad by ho nejradši od té doby krmila pomalu jako dospělého. Stokrát jsem jí říkala, ať si svoje stravovací experimenty nechá, marně. Využije každé příležitosti a snaží se mu podstrčit něco, co takhle malé dítě rozhodně ještě jíst nemá. Martínek nedělá s jídlem problémy a ochotně otvírá pusinku v podstatě na cokoli. A já si pak vyslechnu, že jsem krkavčí matka, když mu to tak chutná a já mu to odpírám. Ale copak budu jenom kvůli tomu, že je moje máma bláznivá, krmit takhle malé dítě svíčkovou s knedlíkem nebo rozmixovaným řízkem?
Nejde však jenom o jídlo. Máma mi mluví doslova do všeho. Když jsme si pořídili myčku na nádobí, chytala se za hlavu, co je to za rozmařilost. Ona ji prý nikdy neměla a taky žije. Každý nový kousek oblečení mi zkritizuje s tím, že bych měla být víc spořivá.
Je toho hodně, nemůžu sem všechno vypisovat. Peskuje mě, provokuje, mám pocit, že si v tom přímo libuje. Táta se ji snaží brzdit, můj manžel radši odejde pryč, když k nám máma dorazí, já se s ní hádám. Nic z toho nezabírá. Mele si pořád svou, a když už neví, kudy kam, demonstrativně se rozbrečí a uraženě odejde.
Už z ní mám žaludeční křeče, a když se ohlásí na návštěvu, vůbec se na ni netěším. Přesto nejsem schopná zaujmout vůči ní nějaké ráznější stanovisko. Připadám si jenom jako slepice, která se nechá strhnout ke zbytečnému handrkování.
Co s tím? Manžel tvrdí, že jsem příliš slabá a měkká, že kdybych udělala rázný krok a důrazně jí řekla, že jestli se nezačně chovat normálně, nebudeme se stýkat, tak by si dala pozor. Jenže pro mne je právě tohle strašně těžké. Pořád je to přece moje máma.
21.11.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 54 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Poslední bitva vzplála. Matka versus dcera.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Proč si brát servítky. Mlčet za cenu žaludečních vředů a schýzy, která nakonec naruší vztah partnerský i mezi vnoučaty a babičkou, to nemá cenu. Požádat manžela o podporu, dojednat schůzku na neutrální půdě (nejlépe v restauraci, tam se blbě křičí a uraženě pláče) a naprosto asertivně jí vysvětlit jak se cítíš, v čem vidíš problém a navrhnout řešení. nechat babku vymáčknout se. V případě se obrátit o pomoc na jejího manžela. Buď to s babkou půjde nebo to nepůjde a pak nezbyde než přerušit styky. Dát jí klidně půl roku na přemýšlení. obvykle to zabere
Jako bych četla o mé matce
. S tím rozdílem, že u nás je to moje máma i táta, kteří nás deptají. Když jsem byla těhotná, dali jsme jim jedny klíče, kdyby manžel nebyl doma a něco se stalo. No a těď číhají, když nejsme doma a pak nám sem lezou a vše prošmejdí a řádně zkritizují. Jak jsem přišla z porodnice, měla jsem je doma denně, aby zkontrolovali, jestli vše dělám správně. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem ztratila mléko a máma mi do toho nadávala, že jsem neschopná a nemám navařeno ani uklizeno! Když malej dostal koliku, můj táta ho vzal a chtěl odvézt a starat se dokud se nevyléčí, protože jsem mu prý nebyla schopna zajistit kvalitního doktora. Ve 4 měsících dala moje máma malému zmrzlinu! Chodím k nim jednou měsíčně aby se neřeklo a manžel vůbec, ani na Vánoce tam nechce. Jednou za měsíc se to snést dá, i když pořád slyším, jak budou malého navádět aby nám dělal to co my jim (muselo být hrozné, když jsem domů nosila samé jedničky, vystudovala střední a dostala se na Vysokou a přitom jsem samozřejmě chtěla mít právo i na soukromý život, který jsem si představovala trochu jinak, než že mi máma vtrhla do pokojíku, když jsem tam měla přítele nebo když mě táta špehoval na prvním rande..). Všude je něco a možnosti jsou dvě. Buď si s nimi promluvit a vysvětlit co Vám vadí (u mě to nezabralo), nebo omezit návštěvy na úplné minimum (úplně to nemá cenu utnout, budete ta nejhorší). Držím palce
problém=netolerance matky
Jsou takové matky, které nejsou schopné akceptovat, že jejich děti nejsou jejich klony nebo odnože, ale naprosto jiné bytosti s vlastním cítěním a názory. Hlavně nejsou schopné akceptovat zrání a dospělost vlastních dětí, snaží se je udržet v roli nesvéprávných blbečků.
A samy si tím dodávají sebevědomí, protože demonstrují, že oni jsou ty, které ví všechno nejlíp, i kdyby ve skutečnosti věděly velké kulové.
.jpg)
Někdy mám dojem, že ta puberta pokračuje. Když jsem o ně jevila zájem, třeba jen jak se mají a co dělali a dělají - tak " co je jí do toho, co se stará " a teď ?" Proč se ani nezeptá, jak se máme, co děláme , vůbec ji nezajímáme " Prostě puboši.
Já tyto vztahy řeším tím, že nic neříkám, ale na mý slova dojde.
a mluvím s nimi jen o počasí a o tom to je.
.gif)
Jéje, jakobych četla o svý mámě. Trochu to u ní přičítám tomu,že byla celej život učitelka, že chce pořád radit. Teď je jí 80 a pořád jí to drží. Ale naučila jsem se ty rady pouštět hodně rychle z hlavy a tak nějak nereagovat.I když je to někdy těžký, zvláště, když si notujou s moji o rok starší sestrou (52). Ta byla učitelka asi 3 roky po škole, ale vliv zůstal.. Omezila jsem trochu kontakty, jiná rada asi není. A pro Klapačku- nevím, co poradí odborná poradna, taková osoba si nepřipustí, že dělá něco špatně, to vidím u nás.
Klapačka: no já si ty příspěvky prošla a spočítala. Těch opravdu direktivních, jak ty píšeš, tedy ve stylu: Zuzko, udělej tohle... je asi sedm ze 47. 
Hodně často se objevují formulace: Byla jsem v podobné situaci a udělala jsem tohle... Já bych udělala tohle... Co zkusit tohle...
A pokud se Zuzka svěřila magazínu a čtenářkám, tak myslím, že na tenhle magazín chodí. A pak taky ví, jak vypadají diskuse pod články. Že deset žen bude mít deset názorů. Pak si mezi nimi může vybrat ten nejbližší, nebo získat nadhled tím, že najednou uvidí problém i z jiného úhlu pohledu. Myslím, že nikdo neočekává, že ženský magazín bude suplovat odbornou poradnu
Drahá marier: jedna z nás neumí číst, neumí česky, případně oboje a já to nejsem. "Zuzka udělej to, Zuzka řekni tohle" To jsou rady.
Kdyby šlo o názor, byla by formulace asi takto: "Zuzka podle mého názoru bys měla udělat toto".
Buď tak hodná marier a ukaž mi jeden příspěvek, který je takto formulovaný.
Ve většině případů, skutečně o nic nejde, (na příklad přijímání dárků) ale v případě poruchy osobnosti, může v krajním případě dojít až k sebevraždě.
Potom je pozdě tvrdit, že nejste tety Libuše. Někteří lidé budou tvé řádky číst a myslet si své, ale jsou jiní, kteří tvá slova budou brát jako písmo svaté. Věř, že internet je plný těchto lidí.
V tom je to nebezpečí a tvá spoluzodpovědnost.
Klapačka: Nějak ti asi nedošlo,že tady se neradí,tohle je diskuze a každá si napíše svůj názor.Jestli je článek pravdivý nebo smyšlený,je úplně jedno.Prostě se nadhodí nějaké téma a diskutuje se.Nejsme žádné tety Libuše.
Je možné, že ten příběh je smyšlený a pak o nic nejde. Ale najednou jsem si uvědomila, jak nebezpečný je internet. Pokud Zuzko existuješ, nebo kdokoliv, kdo má podobné problémy. NEVĚŘ tomu, co se ti tady radí. Nikomu. Včetně mě. Poraď se s odborníkem. Poruchy osobnosti jsou jednou z výdobytků moderní doby a mohou mít tragické následky nejen pro postiženou osobu, ale pro celou rodinu
1234-5: Nemáš někdy pocit, že to přísloví o prazdných sudech platí čím dál víc?
Markýza: Nevím co tím myslíš. Nejsem sice nejmladší, ale padesát mi není. Tak nevim kam jsi mířila a vůc už ne co jsi trefila. Také bych chtěla vědet co so ozývá když někdo trefí houf slepic
Markýza: a potrefený housata
Milá Zuzko, Tvůj muž má bohužel nejspíš pravdu. To, že ta paní je Tvá matka a o generaci starší, ji skutečně neopravňuje k zasahování do vašich věcí tímto způsobem. Matka se nezmění. To chceš, aby se Ti rozpadlo manželství, nebo dostat vředy, nebo abys byla rozklepaný uzlík nervů? Když si to dovolila její snacha, proč bys nemohla říct: MAMI, MÁM TĚ SICE RÁDA, ALE UŽ NEHODLÁM PLÝTVAT ENERGIÍ NA NAŠE NESMYSLNÉ SPORY. BUD JE PŘESTANEŠ VYVOLÁVAT, NEBO SE BUDEME MUSET JEDNA BEZ DRUHÉ OBEJÍT. JINÉ ŘEŠENÍ NEVIDÍM. ROZMYSLI SI TO DO PŘÍŠTÍ NÁVŠTĚVY, ZDA SEM CHCEŠ NADÁLE CHODIT. POKUD ANO, RESPEKTUJ PROSÍM PRAVIDLA - DO NIČEHO MI NEMLUVIT. A až to zkusí s vydíráním...co pro Tebe udělala, jak je sama, jak to myslí dobře, trvej prostě na tom, cos řekla. Klidně, věcně, důsledně.
.jpg)
Klapačka - 21.11.2008 12:08 - že by "potrefená husa" .gif)
