Rodiče se o nás nezajímají
.jpg)
Moje kamarádka si často stěžuje na svou matku, která v ní prý stále vidí malou holčičku, ačkoli je už vdaná a má dvě děti. Několikrát v týdnu jí telefonuje a vyčítá jí, že kdyby nezavolala ona, tak by se asi nedočkala. Vyžaduje pravidelná rodinná setkání u nedělního oběda, mluví jim do výběru dovolených, do výchovy… Zkrátka až přespříliš řeší život své dospělé dcery a má dojem, že bez jejích rad a poučení by patrně přežívala jako troska někde pod mostem.
Pokaždé, když poslouchám kamarádčiny stesky, napadne mne jedno lidové moudro, které praví, že člověk vždycky chce to, co nemá. Možná by mi přehnaná aktivita její maminky šla taky na nervy, být na jejím místě, posoudit to však nedokážu. Říkám si totiž, co já bych dala za projevení alespoň nepatrného zájmu ze strany rodičů mého manžela.
Moji rodiče žijí na opačném konci republiky, takže se nestýkáme tak často, spíš si jenom telefonujeme. Přesto se o nás zajímají a vědí všechny důležité události z našeho života.
Rodiče mého manžela jsou úplně jiní, vím, že změnit je nemůžeme, přesto mne občas jejich přístup mrzí. Naše děti tak prakticky nemají častější kontakt se svými prarodiči ani z jedné strany.
Tchán a tchyně totiž působí dojmem, že výchovou a osamostatněním jejich dětí splnili svůj úkol a projevují o ně i jejich rodiny jen pramalý zájem. Je jim 65 a 67 let, nejsou tedy nijak zvlášť staří. Od chvíle, kdy oba dva vstoupili do důchodu, uzavřeli se do sebe ještě více a místo, aby volný čas využili k nějakým aktivitám, vystačí si s tím málem, co mají.
V podstatě s nikým se nestýkají, nenavštěvují. Nezajdou do kina, někam na večeři, nevyjedou si na výlet. K narozeninám posílají smsky (i vnoučatům), nikdy nepřijmou pozvání na návštěvu. Pokaždé se na něco vymluví. Když se objednáme na návštěvu my k nim, abychom alespoň jakž takž udrželi rodinné vztahy, je na nich vidět, jak moc jim narušujeme jejich klid a že se těší, až zase odejdeme.
Nezajímají se, co je v našich životech nového, jaké měly děti vysvědčení, zda jedou na tábor, nebo kam se chystáme na dovolenou. Když jim to vyprávíme sami od sebe, přikyvují, poslouchají, ale jiná odezva veškerá žádná. Vypadá to, že vlastně ani nevnímají, co jim člověk říká.
Připadá nám to, jakoby se pohřbili zaživa. Ani dřív nebyli nijak zvlášť aktivní, ale přece jenom když chodili do práce, měli nějaký kontakt s lidmi. Teď jsou jen sami dva, zcela odříznuti od okolního světa. O počítači nechtějí ani slyšet, když od nás dostali na Vánoce lístky do divadla, odmítli dárek s tím, že to pro ně není.
Jsme z nich nešťastní, rádi bychom je nějak probrali k životu, ale nevíme jak. Připadá nám, že v jejich věku mají na takhle přehnaně usedlý život bez zájmu o cokoli ze svého okolí, ještě spoustu času.
Možná, že jim to tak vyhovuje. Jejich vzájemný vztah je moc hezký, chovají se k sobě slušně, ohleduplně, pomáhají si. Jakoby si vystačili jen sami se sebou a nikoho dalšího k životu nepotřebovali.
Vím, že nemáme právo zasahovat do jejich života, žijí jej tak, jak jim to vyhovuje, třeba si ani neuvědomují, že jim o pár bloků dál vyrůstají vnoučata, která prakticky neznají. Jednou jim to bude určitě líto. Anebo ne?
Dokážete si představit, že byste své děti i s jejich rodinami takhle odstřihli ze svého života? Podotýkám, že jsme mezi sebou nikdy, ani v minulosti, neměli žádné konflikty nebo neshody.
28.7.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 15 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rodiče se o nás nezajímají
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ahojky Vando,prijde mi jako,kdyz neco ctu z tveho dopisu co se tyka z meho zivota.Pritel ma rodice,kteri tez se vubec o nej nezajimaji.Nikdy ani nemaji zajem co se deje zda je i nemocny.kde se nachazi.Presne jak popisujes vyletel v 18l z hnizda a tim asi uz splnili svuj ukol.Neni tam ani zadna laska nedokazi si nic projevit.S pritelem jsem ted na tom spatne ve vztahu.Vcerejsek zmenil vse.Pokud budes mit zajem radeji soukrome na emailu.Diky a budu se tesit.Dost jsem ted smutna a nestastna-Helca email bobibar@seznam.cz
Lidi jsou různí,nelze od nich nic dobrýho čekat,postarej se sám,atd.neměla jsem prarodiče,rodiče jsou už po smrti,sourozence nevidím třeba několik let,ale nezblázním se z toho-zkrátka je to tak a smíříla jsem se s tím.Vám asi taky nezbyde nic jiného...
Aby to někdo blbě nepochopil - nezávidím bráchovým holkám sladkosti, ale dědův zájem o ně . Za mýma dětma děda nepřijde ani když marodí - prý aby to nepřenesl na Budulínky ( třeba vyvrknutý kotník .... chacha ). Na narozeniny vzkáže ať se za ním děcka staví, že je tam sám - neujde ani těch 300 metrů na dort - prý ať mu ho přinesem ( a ať nezapomeneme na Budulínky - taky mají rádi sladké). Když slavíme kulatiny nebo plnoletost, řekne že nemá čas. Prostě on má své miláčky doma a ostatní jsou mu buřt.Když jsem děcka jednou táhla s sebou dědovi gratulovat - že je to slušnost, tak mi ten malý povídá "A děda slušnej není?" No v tomhle ohledu fakt není, ale předělávat ho je marné.
Můj táta má 3 děti, my děti máme dohromady 7 dětí, ale děda má jen 2 vnoučata - bráchovy holky. Můj nejmladší je "velký a musí mít rozum" od té doby co se bráchovi narodila první holka( cca od 1 roku ). Ostatní děcka ignoruje úplně a když je posílám ať jsou za dědou, tak se jen dozvím "Proč? Jeho zajímají stejně jen Budulínci." Když děda jede na nákupy, doveze 2 čokolády, 2 Kindervajíčka, 2 ledňáčky. Ti ostatní jen smutně koukají a teď už vlastně ani nekoukají - ser....ou na dědu jako on na ně. Mrzí mě to kvůli děckám, domlouvám mu ať si všímá i těch ostatních, ale zbytečně. On jen zavrčí že ti velcí klacci si nic nezaslouží - jenže oni mu za pozornost nestáli nikdy. Teď ti jeho Budulínci začínají poletovat i venku s kamarádama a děda naříká - že je doma sám. Nemusel - stačilo trochu brát na vědomí i ostatní vnuky, ne jen protěžovat mazlíčky.
Lubar: 
smutné, ale výstižné, hlavně ta poslední věta 
.gif)
Nezbývá, než se s tím smířit, taky to mám doma. Můj otec, ač bydlí přes les, vnoučata nezná, nenavštěvujeme se, když se tam náhodou zjevíme, tak obtěžujeme, a když se v telefonu zeptám, jak se mají, tak se mi dostane odpovědi "pracovně", ale už bez zpětného dotazu, jak že se máme my. Bolelo to, ale už jsem rezignovala, nemá cenu cpát lásku někomu, kdo jí nechce ...
Nechte je byt... nechte je zit... muze te to mrzet, ale to je tak vsechno. Snazit se menit cokoliv je bitva s vetrnymi mlyny a myslim si, ze ani na to nemas pravo... tak jako rodice by nemeli zasahovat do zivota deti (pokud o to deti nestojej), tak to podle me plati i obracene... mladi by nemeli zasahovat do zivota rodicu... pravo na soukromi a respekt by mel platit z obou stran... 
.jpg)
nojonono.... ono je to těžký a nikdo nemá právo je soudit.
U nás to je takový mix, moje rodina jsme spíš takový chladný a moc si nescházíme), sourouzenci jsou rozesetý po světě a moc často spolu nemluvíme, lépe řečeno moje žena o nich ví přes Skype možná víc než já. Její rodina je zase hyperkontaktní ( taky jsem z toho byl v šoku a žena zase z mé) a kdyby si dvakrát za den nezatelefonovali, neposlali tři maily a deset sms tak by si mysleli, že se něco stalo...
Takže máme dva extrémy, když nám jeden den nefungoval telefon tak tchyně dostala regulerní hysterák a obvolávala příbuzné ( včetně své staré matky kterou tím docela vyděsila) jestli o nás neví ....a jednou zase nutila nás aby jsme volali do ameriky, protože ona se nemůže dovolat druhé dceři a oni " měli a to je ta hrůza jet 300 mil do Vegas esli se jim něco nestalo, to je hrůza kilometrů atd a volejte do nemocnic volejte policii atd " .... fakt scéna protože nakonec se nám zjevili u vrat už od zvonku volali co se vám stalo, stalo se něco dětem atd ......
No a já nevím co dělají sourozenci třeba 2-3 tejdny a moje žena se už s tím smířila....
Taky jsme na tom stejně.
Manžel je jedináček (nechtěný), s mými rodiči vycházíme dobře,bydlíme ve stejném domě ( ale nebylo tomu tak vždy), jeho rodiče bydlí v blízkém městě ( od nás asi 8 km).Již několik let u nás nebyli, ke svátku, narozeninám nám chodí sms, k vánocům pohlednice. Dřív jsme jim dávali dárky, ale po tom, co na nás naposledy řvali, že od nás nic nechtějí,jsme toho nechali.Nejmladší dceru viděli 3x , tchán dělal, že ji vůbec nevidí, ale tchýně se o ní kupodivu docela zajímala.Aspoň když to vezmu s porovnáním se staršími dětmi. Ty teď studují ve stejném městě na gymnáziu a ani je nenapadne se u babičky a dědy stavit.Proč taky? Pokud tam s nimi jdeme, babi a dědu vnoučata naprosto nezajímají, mluví jen o sobě a popřípadě o tom, jak my se máme a jak oni jsou na tom špatně( myslí jen na peníze).No, nevím, manžel je dělník, já v PID, to zrovna na vyskakování po finanční stránce moc není, ale možná to bude tím, že si na peníze nestěžujeme, snažíme se šetřit, 1x za rok jedeme na dovolenou někde v Čechách... Aspoň do té doby, co s námi jsou děti ochotné jezdit 
Ale pokud se něco děje, volají mému manželovi a -zařiď to...A on jde a snaží se, přestože mu ani nepoděkují...
A co se týče zájmu o vysvědčení vnoučat, vždy si vzpomenu na to, jak jsem kdysi starší dceři na návštěvě říkala, proč babičce neřekne, jaké měla vysvědčení.Ta mi na to odpověděla, že to babičku stejně nezajímá, ale k mému údivu se na ni otočila a prohlásila, že měla 4 trojky.Nevěřila jsem vlastním uším, měla totiž samé jedničky,ale Míša se na mě otočila zpátky, usmála se a řekla: ,,No, co jsem ti říkala, ani mě neposlouchá!" Za celou dobu babička nereagovala...A ne že by špatně slyšela 
, v té době jí bylo asi 50 let a uši měla zdravé...
Mrzí mě to, možná jsem jim nepadla do oka já, ale syna mají jen jednoho a vnoučat mít víc taky nebudou... Jenže s tím nic nenaděláme... Ještě, že mají druhého dědu a babičku a ti jsou z nich nadšení a užívají si je.
.jpg)
Tak mám pocit že to někdo napsal za mne rodiče mého muže taky jenom posílají SMS k narozeniním i k svátku a mého sy na ( je mu 16 let ) viděli asi 3 x za život a nijak jim to nechybí už jsme se s tím smířili a necháváme je ať si žiji jak oni chtějí upřednostnují svého mladšíh syna ten zůstal svobodný a oni ho opečovávvají jako malého kluka a to je mu 37 let .
Každý jsme jiný a nemá cenu jim do jejich života zasahovat. Mají jeden druhého a když jim to tak vyhovuje, nechej to být. Třeba opravdu mají lidí plné zuby a chtějí být sami. S vnoučaty je to sice škoda, ale hoď to za hlavu....Extrémně se starající tchýně nebo vlastní matka by snad byla ještě horší.
Vando, správně jsi napsala, že člověk obvykle chce to co nemá....o nás se tchánovci zajímá až přespříliš, do všeho mluvili a kde co kritizovali a doslova jsme žili pod drobnohledem, vysvětlit si to nedali a tak jsme se rozhodli se odstěhovat o 150 km dále abychom měli trochu svého soukromí. Dnes se vídáme tak jedenkráte do měsíce a je to mnohem lepší, prostě zlatá střední cesta 
.JPG)
Každý jsme nějaký. Tcháni k nám na návštěvu taky přijdou jen na narozeniny a svátky - zatím tak 4x ročně, ale po nás vyžadují, abychom je navštěvovali. Děti se mají o rodiče zajímat a jezdit k nim, ne naopak...
Když jsem se ptala, kde na to přišli, tak to tak prostě je.
A to je jim teprve 53.
Kdž vyčítali, že jsme se nestavili už 14 dní, tak jsem řekla, ať přijdou oni, že to mají stejně daleko k nám.
Bydlíme ve stejné vesnici, asi 5 minut od sebe autem.
Jenomže oni nemají čas. Mají moc práce...
Totéž provozují se svojí dcerou - tam to dotáhli do takového extrému, že jezdí jenom na "kulatiny".
Mrzí mě to, ale člověk nenadělá nic.
Je to o prioritách. Pro někoho je na prvním místě rodina, pro někoho práce.
Jen chci vidět, jak jim ta práce bude v důchodu dělat společnost...
Stejně jako někteří rodiče žijí jen pro a skrze své děti a na partnerský vztah víceméně rezignují, tak jsou naopak i lidé, kteří žijí pouze jeden pro druhého, naplňuje je jejich partnerství, a děti do toho přichází jaksi mimochodem, třeba proto, že se to "sluší" je mít, ale vlastně o ně ti rodiče nemají niterný zájem. Takový případ znám z blízkého příbuzenstva a připadá mi, že tady je to podobné. Myslím, Vando, že se ty, ale hlavně bohužel tvůj muž, budete muset smířit s tím, že jste jim lhostejní a že o vás nestojí. Jak napsala mashanka, kdyby tomu tak nebylo, zajímali by se o vás a vnoučata sami. Je to škoda, ale nic s tím nenaděláte
.jpg)
Teď jsou jen sami dva, zcela odříznuti od okolního světa - třeba už toho okolního světa mají plné zuby.
Já bych je nechala být. Ruce, nohy i mozky mají, tak asi vědí, o co mají zájem a o o co ne.
Je to sice škoda, když vaše děti nezažívají s babičkou a dědou to, co bývá obvyklé, ale je to škoda pro vaše děti, pro ně zjevně ne. Kdyby měli pocit, že o něco přicházejí, asi by se zajímali.
