Rodiče versus můj manžel. A co já?
.jpg)
Jsem skoro deset let vdaná, máme jedno dítě. Bydlíme v panelákovém bytě na sídlišti ve větším městě. Moji rodiče bydlí v tom samém městě jako my, v pěkné vilce v poměrně atraktivní lokalitě. A právě jejich vilka je kamenem úrazu našich vzájemných vztahů.
Jelikož jsem jedináček, od mala jsem slýchala, že jednou mi dům bude patřit. Když jsem se vdala, rodiče hodně těžce nesli, že jsme se odmítli přistěhovat do horního patra naší „rodinné“ vily a dali přednost sídlištnímu bytu, na který jsme si navíc vzali hypotéku. Naši to nedokázali pochopit, když jsme měli k dispozici tak výhodné bydlení prakticky ve svém.
Jenže my jsme chtěli být sami, bez dohledu rodičů. Stejně, jako má každý své, jsou sví i mí rodiče. A já jsem věděla, že soužití pod jednou střechou by nedělalo dobrotu. Rodinný dům a všechna ta práce kolem něj mi vadila už jako dítěti. Zvlášť, když můj otec trval na tom, že si všechno bude dělat svépomocí. Dětství a dospívání mám spojené jen s neustálým otročením baráku.
Problém je v tom, že rodiče, ač už mají své roky, dům stále udržují v podstatě sami a neustále zdůrazňují, že až jednou nebudou, zdědím ho já. Nutí nás – i citovým vydíráním – abychom se na našem „budoucím majetku“ podíleli rovněž. Jenže manžel není manuálně nijak zručný, tyto práce mu nic neříkají, a tak když už se uvolil, že tátovi s něčím pomůže, pokaždé to skončilo fiaskem, hádkou a jeho otráveným odjezdem. Doma jsem pak slýchala výčitky od něj, že tohle nemá zapotřebí, rodiče mi zas hustili do hlavy, jaký je můj muž nemožný a líný.
Trvá to už roky. Naši nám čím dál více dávají najevo, jak už starost o dům nezvládají a že by bylo na čase, abychom se nějak aktivněji zapojili. Jednou přece bude náš! Když jim navrhneme, že zaplatíme řemeslníky na určité práce, důrazně to odmítnou s tím, že si do domu nikoho cizího pouštět nebudou.
Teď si máma vymyslela, že ještě do Vánoc vymaluje celé spodní patro, což je velká chodba, příslušenství, prádelna, kuchyň a tři pokoje. Postavila si hlavu a přes to nejede vlak. Naší povinností – dle jejich představ – by bylo naklusat v montérkách a vydatně se na této akci podílet. Jenže my chodíme do práce, máme dítě, kterému se musíme věnovat a takhle naráz do kompletního vymalování bychom se nepustili ani v našem tři plus jedna.
Odmítli jsme jim pomoci a máme teď v rodině dusno. Naši na mne útočí, ať koukám svého muže dotlačit k tomu, aby šel tátovi s malováním pomoct, manžel doma burácí, že ho v tom baráku už nikdo nikdy neuvidí.
Jsem jak mezi mlýnskými kameny. Mám je ráda všechny, ale samozřejmě stojím na straně svého manžela. Chápu ho a nedivím se mu, několikrát jsem byla svědkem, jak ho můj otec, který má silné sklony k despotismu, doslova buzeroval, když něco společně dělali.
Už jsem rodičům dokonce řekla, ať dům prodají a koupí si menší byt. To jsem si dala. Označili mne za nevděčnou, ničeho si nevážící dceru, která nedokáže ocenit, co pro mne dělají, když se zuby nehty snaží udržet hodnotný rodinný majetek a tím mne i mou rodinu zajistit do budoucna.
Jsem v koncích. Na jednu stranu mají pravdu, vlastní dům je vlastní dům. Jenže za jakou cenu? Já tu vilu už teď nenávidím. Otrávila mi celé dětství a dospívání a otravuje mi život i teď v dospělosti, kdy mám svou vlastní rodinu.
Pořád přemýšlím, co mám dělat, jak se nejlépe zachovat. Nechci ublížit ani našim, ani manželovi. V současné době si už připadám jako blázen, protože pořád jen uhlazuji hroty a snažím se udržet rodinné vztahy na jakž takž snesitelné úrovni. Nějak mi na to už ale docházejí síly.
5.11.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rodiče versus můj manžel. A co já?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Jenže za jakou cenu? Já tu vilu už teď nenávidím. Otrávila mi celé dětství a dospívání a otravuje mi život i teď v dospělosti, kdy mám svou vlastní rodinu.
Asi bych jim to takhle řekla, ale dodala k tomu, že mileráda pomůžu, ale způsobem, který si určím já - zaplatím malíře
Mirko jakobych cetla svuj pribeh - akorat u nas uz to nevydrzela ani mamca a od taty utekla.
Bohuzel slysim to stejne i kdyz ziju ve Statech, bracha je a druhem konci republiky - tata zustal sam - porad stejne reci a kdyz mu chcem zaplatit remeslniky tak nas serve s tim, ze Ti hovno umi a ze udelaji jenom skodu - ma po operaci patere, ale holt si neda rict. Tahle situace je bezvychodna - rekni jim co si o tom myslis a pak uz se necit provinile.
Nechápu ty, co tu fňukají, že dostali barák. Sice ne v super stavu, ale dostali. Co by za to dali lidi, kteří celý život budou splácet vlastní bydlení, bez zahr.dovolených a s počítáním každé kačky.
sevenofnine: 
treperenda: Rodiče, kteří se de facto nesnesou s vlastní dcerou, která v rámci zachování manželství a duševního zdraví raději volí bydlení v paneláku místo v rodinné vile, těžko snesou ve svém domě někoho cizího.
A to i tehdy, pokud by platil zlatem a ještě se snažil udržovat dům dle představ svých domácích.
Znám takový případ, a obě strany se nemohly dočkat, až pronájem skončí.
Denně prosím pánaboha, abych nikdy neztratila tu zpětnou vazbu, kterou snad mám,a svoje dnes už dospělé děti otravovala takovýmhle způsobem.Chce to vytvořit si určitý nadhled a vydržet.
Prostě v žádném případě nikoho neorganizovat a nechat žít.
Snad se mi to daří, soudě podle toho, že se mé děti s partnery cítí prokazatelně daleko líp u nás, než u druhých rodičů....
Právě mě napadlo, dům je velký, horní patro volné, co ho pronajmout někomu, kdo by vypomáhal s údržbou? Byly by peníze z pronájmu a ještě by se vyřešila údržba. Pochopitelně by to muselo být řádně ošetřeno smlouvou. Taky je to řešení.
"přijdou roky, kdy budeš ráda v domě se zahradou" tuto větu by měli do kamene tesat hned za "každá žena má mít dítě a která jej nemá tak bude za pár let litovat" 
já jsem bytová, pro mě by žádný dům, chata a chalupa nemuseli být, rajče si raději koupím než vypěstuju a navíc si myslím, že spousta lidí z paneláku žije bohatým životem. Opravdu si nemyslím, že kvalita člověka je určena počtem domů, dětí nebo čehokoliv.
Zlatej panelák
Důležité je, že jsi s manželem zajedno. Dům je Tvých rodičů. Pokud oni chtějí malovat, je jejich problém, jakým způsobem si to zařídí. Protože dokud tam budete jezdit pomáhat, budou dům držet a chtít po vás stále častější pomoc. Oni k tomu musí dojít sami-a vy je na to přijít nechte! Až budou usínat v binci, rozmalované a rozestěhované spodní části domu, budou je bolet záda a nebudou vědět, zda zítra vstanou - pak jim snad dojde, že je holý nerozum držet zuby nehty dům, který je nad jejich síly a o který Ty nestojíš. Myslím, že řada lidí žije v paneláku spokojeně, každý se nenarodil jako všeuměl, důležitá je pohoda a ne kolik mám doma pokojů....zkrátka stůjte za svým i za cenu, že po rodičích jednou nedostaneš nic. Samozřejmě, že vlastní dům je vlastní dům, ale důležitější je soudný rozum a uvážlivé rozložení sil a času...Štvát se kvůli domu-tuhle cestu bych nevolila.
Minda: to naprosto chapu.
Stanik: To tedy je... peněz nazbyt nemám, abych je do baráku cpala odtud, ale taky je nepotřebuju, abych musela tlačit na prodej... takže je nechávám, ať se zařídí jak je libo... a řešit to budu až holt barák zdědím... 
Kdybych byla tam, tak by mi určitě ruply nervy už dávno ...
Minda: hmm... mit podil u takove nemovitosti je vyslovene vyhra
Stanik: Právě, jen prosté konstatování: Ano, nadřeli jste se na domě... ne, nechceme, aby chátral... ale nezvládáme to, nejsme tak zruční, výkonní, whatever... jako vy, tak je snad lepší dům prodat hned, aby se dostal do dobrých rukou a bylo o něj postaráno podle vašich představ... Šmytec.
Právě řeším to samé, ale dům není jen můj ale i sestry a tatínka, já jsem v zámoří... jim se to tam rozpadá... ale držet ho budou za každou cenu. I když opravy nezvládají a na řemeslníky nemají peníze. 
Minda: je v tom sice kus skodolibosti... ale taky bych je malinko vyklidnila, kdyby me takhle dusili
