Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

A ještě se kus článku objevil několikrát, přijměte omluvu, nechci vám to tady zahnojovat spamem.

álky, že se mám o otce starat. Jenže to já neudělám ani kdybych měl kvůli tomu jít sedět, protože on se o sebe postarat dokáže. Prostě jen další jeho naschvál. Ze sociálky už mi ty dopisy chodit přestaly, protože pracovnice se na otce poptala a zjistila, že je mírně řečeno ne zcela normální. Co byste dělaly vy na mém místě, kdybyste měly takového otce? Nechci říkat, že Sylvie má menší problémy než já, ale určitě by se mnou neměnila. A promiňte mi ten román.

Jan K.

hodit, jakto, že jsem jim dědečka zatloukl. Dědeček byl ze začátku jako z cukru, ale pak jednou ulítl, jak už to psychopati dělají, a předvedl jim svoji okouzlující osobnost v celé kráse. Dokonce si dovolil dát facku naší starší vnučce, když na něho křičela, že je zlej a že to u něj doma smrdí, když na ni začal řvát, protože mu v neděli po obědě přepla televizi z formulí na pohádku. Naše malá bojovnice se ničeho nebojí a ozve se, když se jí něco nelíbí. Celý syn, když byl malý. U nás klidně může, my jí nic neuděláme, ale na nás nekřičí. Dědeček se ale s nikým nepáře. Jenže to ani náš syn. Tomu na jeho holčičky nikdo nesmí sáhnout. Odmala jsem s ním trénoval karate, aby si vybil svůj temperament (a já svoji frustraci), ve dvanácti začal s kickboxem a dělá ho dodnes, takže milý dědeček s překvapeným výrazem vyinkasoval pěkných pár po papuli. Samozřejmě jim došlo, proč jsem nechtěl, aby ho znaly, tak se ani nepochlubily, že ho byly několikrát navštívit. Bylo jim trapně, že to udělaly za našimi zády. Vlastně bysme se to nedozvěděli nebýt vnučky, která to na ně práskla. Syn nakonec přiznal barvu. Pak jsme si o mém dětství povídali až do večera. Syn byl bledý jako stěna, jen nevěřícně kroutil hlavou, a dcera bulila jako želva a hladila mě po pleši, že mi muselo slézt i těch posledních pár chlupů, co mi na temeni ještě rostlo. Nakonec mi děti řekly, že se nediví, že s ním nechci nic mít, a že by do mně neřekly, že jsem si něčím takovým prošel, protože jsem prý dokonce mnohem víc v pohodě než normální český rodič. Syn dodal, že kdyby tohle věděl, že by mu nedal jen pár facek, ale i pár kopaček s otočkou. A víte, co se stalo před třemi lety? Otec definitivně utrápil moji matku, takže ta umřela a on se o sebe nedokázal starat. Nebo spíš nechtěl, protože on jediný na všechny dřel celý svůj život, tak ať se o něho teď starají ostatní. Sehnali jsme mu teda místo v domově důchodců, ale představte si to, že toho milého starého pána už po měsíci vyhodili, protože tam vyvolávat konflikty a demoloval zařízení. Teď bydlí už dva roky zpátky v domku, co si s mámou koupili. Ten je v dezolátním stavu, všude tam ten hnusák má poházené odpadky, po městě vykládá, jaký jsem zmetek, že jsem se na něho vykašlal a nechávám ho tam shnít, a ty odpadky jim pak ukazuje. Mně chodily dopisy od soci&#

hodit, jakto, že jsem jim dědečka zatloukl. Dědeček byl ze začátku jako z cukru, ale pak jednou ulítl, jak už to psychopati dělají, a předvedl jim svoji okouzlující osobnost v celé kráse. Dokonce si dovolil dát facku naší starší vnučce, když na něho křičela, že je zlej a že to u něj doma smrdí, když na ni začal řvát, protože mu v neděli po obědě přepla televizi z formulí na pohádku. Naše malá bojovnice se ničeho nebojí a ozve se, když se jí něco nelíbí. Celý syn, když byl malý. U nás klidně může, my jí nic neuděláme, ale na nás nekřičí. Dědeček se ale s nikým nepáře. Jenže to ani náš syn. Tomu na jeho holčičky nikdo nesmí sáhnout. Odmala jsem s ním trénoval karate, aby si vybil svůj temperament (a já svoji frustraci), ve dvanácti začal s kickboxem a dělá ho dodnes, takže milý dědeček s překvapeným výrazem vyinkasoval pěkných pár po papuli. Samozřejmě jim došlo, proč jsem nechtěl, aby ho znaly, tak se ani nepochlubily, že ho byly několikrát navštívit. Bylo jim trapně, že to udělaly za našimi zády. Vlastně bysme se to nedozvěděli nebýt vnučky, která to na ně práskla. Syn nakonec přiznal barvu. Pak jsme si o mém dětství povídali až do večera. Syn byl bledý jako stěna, jen nevěřícně kroutil hlavou, a dcera bulila jako želva a hladila mě po pleši, že mi muselo slézt i těch posledních pár chlupů, co mi na temeni ještě rostlo. Nakonec mi děti řekly, že se nediví, že s ním nechci nic mít, a že by do mně neřekly, že jsem si něčím takovým prošel, protože jsem prý dokonce mnohem víc v pohodě než normální český rodič. Syn dodal, že kdyby tohle věděl, že by mu nedal jen pár facek, ale i pár kopaček s otočkou. A víte, co se stalo před třemi lety? Otec definitivně utrápil moji matku, takže ta umřela a on se o sebe nedokázal starat. Nebo spíš nechtěl, protože on jediný na všechny dřel celý svůj život, tak ať se o něho teď starají ostatní. Sehnali jsme mu teda místo v domově důchodců, ale představte si to, že toho milého starého pána už po měsíci vyhodili, protože tam vyvolávat konflikty a demoloval zařízení. Teď bydlí už dva roky zpátky v domku, co si s mámou koupili. Ten je v dezolátním stavu, všude tam ten hnusák má poházené odpadky, po městě vykládá, jaký jsem zmetek, že jsem se na něho vykašlal a nechávám ho tam shnít, a ty odpadky jim pak ukazuje. Mně chodily dopisy od soci&#

hodit, jakto, že jsem jim dědečka zatloukl. Dědeček byl ze začátku jako z cukru, ale pak jednou ulítl, jak už to psychopati dělají, a předvedl jim svoji okouzlující osobnost v celé kráse. Dokonce si dovolil dát facku naší starší vnučce, když na něho křičela, že je zlej a že to u něj doma smrdí, když na ni začal řvát, protože mu v neděli po obědě přepla televizi z formulí na pohádku. Naše malá bojovnice se ničeho nebojí a ozve se, když se jí něco nelíbí. Celý syn, když byl malý. U nás klidně může, my jí nic neuděláme, ale na nás nekřičí. Dědeček se ale s nikým nepáře. Jenže to ani náš syn. Tomu na jeho holčičky nikdo nesmí sáhnout. Odmala jsem s ním trénoval karate, aby si vybil svůj temperament (a já svoji frustraci), ve dvanácti začal s kickboxem a dělá ho dodnes, takže milý dědeček s překvapeným výrazem vyinkasoval pěkných pár po papuli. Samozřejmě jim došlo, proč jsem nechtěl, aby ho znaly, tak se ani nepochlubily, že ho byly několikrát navštívit. Bylo jim trapně, že to udělaly za našimi zády. Vlastně bysme se to nedozvěděli nebýt vnučky, která to na ně práskla. Syn nakonec přiznal barvu. Pak jsme si o mém dětství povídali až do večera. Syn byl bledý jako stěna, jen nevěřícně kroutil hlavou, a dcera bulila jako želva a hladila mě po pleši, že mi muselo slézt i těch posledních pár chlupů, co mi na temeni ještě rostlo. Nakonec mi děti řekly, že se nediví, že s ním nechci nic mít, a že by do mně neřekly, že jsem si něčím takovým prošel, protože jsem prý dokonce mnohem víc v pohodě než normální český rodič. Syn dodal, že kdyby tohle věděl, že by mu nedal jen pár facek, ale i pár kopaček s otočkou. A víte, co se stalo před třemi lety? Otec definitivně utrápil moji matku, takže ta umřela a on se o sebe nedokázal starat. Nebo spíš nechtěl, protože on jediný na všechny dřel celý svůj život, tak ať se o něho teď starají ostatní. Sehnali jsme mu teda místo v domově důchodců, ale představte si to, že toho milého starého pána už po měsíci vyhodili, protože tam vyvolávat konflikty a demoloval zařízení. Teď bydlí už dva roky zpátky v domku, co si s mámou koupili. Ten je v dezolátním stavu, všude tam ten hnusák má poházené odpadky, po městě vykládá, jaký jsem zmetek, že jsem se na něho vykašlal a nechávám ho tam shnít, a ty odpadky jim pak ukazuje. Mně chodily dopisy od soci&#

hodit, jakto, že jsem jim dědečka zatloukl. Dědeček byl ze začátku jako z cukru, ale pak jednou ulítl, jak už to psychopati dělají, a předvedl jim svoji okouzlující osobnost v celé kráse. Dokonce si dovolil dát facku naší starší vnučce, když na něho křičela, že je zlej a že to u něj doma smrdí, když na ni začal řvát, protože mu v neděli po obědě přepla televizi z formulí na pohádku. Naše malá bojovnice se ničeho nebojí a ozve se, když se jí něco nelíbí. Celý syn, když byl malý. U nás klidně může, my jí nic neuděláme, ale na nás nekřičí. Dědeček se ale s nikým nepáře. Jenže to ani náš syn. Tomu na jeho holčičky nikdo nesmí sáhnout. Odmala jsem s ním trénoval karate, aby si vybil svůj temperament (a já svoji frustraci), ve dvanácti začal s kickboxem a dělá ho dodnes, takže milý dědeček s překvapeným výrazem vyinkasoval pěkných pár po papuli. Samozřejmě jim došlo, proč jsem nechtěl, aby ho znaly, tak se ani nepochlubily, že ho byly několikrát navštívit. Bylo jim trapně, že to udělaly za našimi zády. Vlastně bysme se to nedozvěděli nebýt vnučky, která to na ně práskla. Syn nakonec přiznal barvu. Pak jsme si o mém dětství povídali až do večera. Syn byl bledý jako stěna, jen nevěřícně kroutil hlavou, a dcera bulila jako želva a hladila mě po pleši, že mi muselo slézt i těch posledních pár chlupů, co mi na temeni ještě rostlo. Nakonec mi děti řekly, že se nediví, že s ním nechci nic mít, a že by do mně neřekly, že jsem si něčím takovým prošel, protože jsem prý dokonce mnohem víc v pohodě než normální český rodič. Syn dodal, že kdyby tohle věděl, že by mu nedal jen pár facek, ale i pár kopaček s otočkou. A víte, co se stalo před třemi lety? Otec definitivně utrápil moji matku, takže ta umřela a on se o sebe nedokázal starat. Nebo spíš nechtěl, protože on jediný na všechny dřel celý svůj život, tak ať se o něho teď starají ostatní. Sehnali jsme mu teda místo v domově důchodců, ale představte si to, že toho milého starého pána už po měsíci vyhodili, protože tam vyvolávat konflikty a demoloval zařízení. Teď bydlí už dva roky zpátky v domku, co si s mámou koupili. Ten je v dezolátním stavu, všude tam ten hnusák má poházené odpadky, po městě vykládá, jaký jsem zmetek, že jsem se na něho vykašlal a nechávám ho tam shnít, a ty odpadky jim pak ukazuje. Mně chodily dopisy od soci&#

hodit, jakto, že jsem jim dědečka zatloukl. Dědeček byl ze začátku jako z cukru, ale pak jednou ulítl, jak už to psychopati dělají, a předvedl jim svoji okouzlující osobnost v celé kráse. Dokonce si dovolil dát facku naší starší vnučce, když na něho křičela, že je zlej a že to u něj doma smrdí, když na ni začal řvát, protože mu v neděli po obědě přepla televizi z formulí na pohádku. Naše malá bojovnice se ničeho nebojí a ozve se, když se jí něco nelíbí. Celý syn, když byl malý. U nás klidně může, my jí nic neuděláme, ale na nás nekřičí. Dědeček se ale s nikým nepáře. Jenže to ani náš syn. Tomu na jeho holčičky nikdo nesmí sáhnout. Odmala jsem s ním trénoval karate, aby si vybil svůj temperament (a já svoji frustraci), ve dvanácti začal s kickboxem a dělá ho dodnes, takže milý dědeček s překvapeným výrazem vyinkasoval pěkných pár po papuli. Samozřejmě jim došlo, proč jsem nechtěl, aby ho znaly, tak se ani nepochlubily, že ho byly několikrát navštívit. Bylo jim trapně, že to udělaly za našimi zády. Vlastně bysme se to nedozvěděli nebýt vnučky, která to na ně práskla. Syn nakonec přiznal barvu. Pak jsme si o mém dětství povídali až do večera. Syn byl bledý jako stěna, jen nevěřícně kroutil hlavou, a dcera bulila jako želva a hladila mě po pleši, že mi muselo slézt i těch posledních pár chlupů, co mi na temeni ještě rostlo. Nakonec mi děti řekly, že se nediví, že s ním nechci nic mít, a že by do mně neřekly, že jsem si něčím takovým prošel, protože jsem prý dokonce mnohem víc v pohodě než normální český rodič. Syn dodal, že kdyby tohle věděl, že by mu nedal jen pár facek, ale i pár kopaček s otočkou. A víte, co se stalo před třemi lety? Otec definitivně utrápil moji matku, takže ta umřela a on se o sebe nedokázal starat. Nebo spíš nechtěl, protože on jediný na všechny dřel celý svůj život, tak ať se o něho teď starají ostatní. Sehnali jsme mu teda místo v domově důchodců, ale představte si to, že toho milého starého pána už po měsíci vyhodili, protože tam vyvolávat konflikty a demoloval zařízení. Teď bydlí už dva roky zpátky v domku, co si s mámou koupili. Ten je v dezolátním stavu, všude tam ten hnusák má poházené odpadky, po městě vykládá, jaký jsem zmetek, že jsem se na něho vykašlal a nechávám ho tam shnít, a ty odpadky jim pak ukazuje. Mně chodily dopisy od soci&#

hodit, jakto, že jsem jim dědečka zatloukl. Dědeček byl ze začátku jako z cukru, ale pak jednou ulítl, jak už to psychopati dělají, a předvedl jim svoji okouzlující osobnost v celé kráse. Dokonce si dovolil dát facku naší starší vnučce, když na něho křičela, že je zlej a že to u něj doma smrdí, když na ni začal řvát, protože mu v neděli po obědě přepla televizi z formulí na pohádku. Naše malá bojovnice se ničeho nebojí a ozve se, když se jí něco nelíbí. Celý syn, když byl malý. U nás klidně může, my jí nic neuděláme, ale na nás nekřičí. Dědeček se ale s nikým nepáře. Jenže to ani náš syn. Tomu na jeho holčičky nikdo nesmí sáhnout. Odmala jsem s ním trénoval karate, aby si vybil svůj temperament (a já svoji frustraci), ve dvanácti začal s kickboxem a dělá ho dodnes, takže milý dědeček s překvapeným výrazem vyinkasoval pěkných pár po papuli. Samozřejmě jim došlo, proč jsem nechtěl, aby ho znaly, tak se ani nepochlubily, že ho byly několikrát navštívit. Bylo jim trapně, že to udělaly za našimi zády. Vlastně bysme se to nedozvěděli nebýt vnučky, která to na ně práskla. Syn nakonec přiznal barvu. Pak jsme si o mém dětství povídali až do večera. Syn byl bledý jako stěna, jen nevěřícně kroutil hlavou, a dcera bulila jako želva a hladila mě po pleši, že mi muselo slézt i těch posledních pár chlupů, co mi na temeni ještě rostlo. Nakonec mi děti řekly, že se nediví, že s ním nechci nic mít, a že by do mně neřekly, že jsem si něčím takovým prošel, protože jsem prý dokonce mnohem víc v pohodě než normální český rodič. Syn dodal, že kdyby tohle věděl, že by mu nedal jen pár facek, ale i pár kopaček s otočkou. A víte, co se stalo před třemi lety? Otec definitivně utrápil moji matku, takže ta umřela a on se o sebe nedokázal starat. Nebo spíš nechtěl, protože on jediný na všechny dřel celý svůj život, tak ať se o něho teď starají ostatní. Sehnali jsme mu teda místo v domově důchodců, ale představte si to, že toho milého starého pána už po měsíci vyhodili, protože tam vyvolávat konflikty a demoloval zařízení. Teď bydlí už dva roky zpátky v domku, co si s mámou koupili. Ten je v dezolátním stavu, všude tam ten hnusák má poházené odpadky, po městě vykládá, jaký jsem zmetek, že jsem se na něho vykašlal a nechávám ho tam shnít, a ty odpadky jim pak ukazuje. Mně chodily dopisy od soci&#

čení nebo když kluk v v šestnácti letech sebral naše auto a totálně opilý ho rozbil. Dokonce ani když jsme zjistili, že dcera už ve třinácti není panna, protože jsme ji načapali v naší ložnici přímo in flagranti. Ne s klukem, toho by možná manželka skousla spíš, ale s manželčiným poměrně velkým vibrátorem, který si to třináctileté dítě zavádělo do své třináctileté vagíny, která měla ještě pár let zůstat panenská, a koukalo u toho na porno, které si nechalo poslat poštou. Bylo to v devadesátých letech, tenkrát na to byly reklamy skoro v každém časopisu. Ne, nebil jsem ji. Nikdy ani jednoho z nich. Manželka ji tenkrát seřvala pěkně. Málem ji z toho ranila mrtvice. Dceři pak ještě prohledala pokoj, kde našla další dvě porna a malý vibrátor. Pak to se mnou chtěla probírat další dva měsíce, až už jsem před ní začal utíkat, abych už po třistapadesátésedmé neslyšel slova masturbovat nebo ta malá čubka, atd. Že s ní ty dva měsíce v posteli nic nebylo, je celkem logické. Moje do té doby klidná a racionální ženuška vtipkující s lehce ironickým nadhledem na dva měsíce doslova zešílela. Jenže co naděláte když už se to stalo, že jo. Nakonec jí to došlo. Dneska se tomu smějeme až nám tečou slzy. Zkrátka jsme se ty naše dvě trdla snažili podporovat do výše našich možností, i když to vždycky nebyly úplně hodné dětičky. Taky proto máme dnes naprosto bezproblémový vztah, jsou u nás dvakrát třikrát týdně, a nechodí kvůli penězům. Ty dokonce hrdě odmítají. Ráda chodí i snacha, dokonce mnohem častěji než k jejím rodičům a ti od nás bydlí jen kousek. Její otec se do ní strefuje, že je tlustá, ale sám má pupek, že si nevidí ani na špičky bot. Máme už i vnoučata, dvě holčičky, a s těma s manželkou pořád vyvádíme kraviny. Jsou ve věku hraní si s panenkami, tak třeba mně a manželku nedávno zmalovaly jako šlapky z Perlovky a hráli jsme si na princezny. Já mám plnovous a na hlavě "zrcátko", manželka tomu říká "na Rumla", takže mi to se rtěnkou, maskarou a stínama muselo opravdu slušet. Ale člověk se nesmí brát moc vážně. Byly s námi i na dovolené a rodiče jim nechyběli. Samozřejmě se naše děti dozvěděly, že dědeček je naživu, nejsou blbé, ty dopisy si tak nějak daly dohromady, a tajně za ním jely. Nám nic neřekly, chtěly nás tím překvapit a pak na mně u

ště za komunistů, takže policajti byli v podstatě nedotknutelní a tohle si klidně mohli dovolit. Pak už si samozřejmě svoje choutky kompenzoval jinak. Cokoliv jsem udělal nebo řekl, byla pi**vina a já kretén, debil a ču***, zkrátka mě deptal psychicky. Nakonec to dopadlo jak to dopadnout muselo. V den mých osmnáctin, kdy jsem jako obvykle nedostal žádný dárek, abych nebyl "rozmazlenej fracek a věděl, že v životě budu mít jen to, co si koupím", jsem odešel s jedinou igelitkou. Víc jsem si totiž vzít nesměl, protože "jsem si na to nevydělal, tím pádem to není moje, tak na to nehrabu, když to neni moje", a sedl do prvního vlaku, který jel trochu dál. Ten můj jel 320 km daleko a v tom městě už jsem zůstal. Při odchodu mi otec tvrdil, že stejně za pár dnů přilezu špinavý a hladový, protože jsem totální lemra, co se o sebe nedokáže postarat. To bylo před víc než třiceti lety. Ne, neměl pravdu. Nepřilezl jsem, to bych radši opravdu chcípl ve špíně nebo hlady. Dopisy od něho neotevřené zalepuju do obálky a posílám zpátky a když se vrátí (obvykle s nějakou urážkou napsanou rovnou na obálce), letí neotevřené do smetí. Ano, pořád píše. Je skutečně vytrvalý, píše dodnes několikrát ročně. Dokonce si vždycky nějak dokáže zjistit naši adresu přestože jsme se už třikrát stěhovali. Ne kvůli němu. No, přiznám se, že teď už ty dopisy rovnou vyhazuju. Párkrát i přijel a domáhal se vidět vnoučata, že je to prý jeho právo, ale vzhledem k tomu, že teď jsem já ten silnější, neumožnil jsem mu to. Dokonce jsem toho zmetka pokaždé s chutí nakopl a není pravda, že se vám potom neuleví - uleví se vám a jak. Manželka věděla, co je zač. Potkala ho jednou a vydýchávala to skoro měsíc, no a dětem jsem už jako malým řekl, že dědeček umřel, protože jsem z nich chtěl mít zdravý a sebevědomý lidi a ne to, co udělal můj otec ze mně. Myslím si, že se nám to celkem podařilo, protože jak dcera, tak syn jsou celkem bezproblémoví a až na dceřin nepříliš šťastný výběr přítele a s tím spojené následné peripetie (je to děvkař par excellence a ta pipka pořád ne a ne ho kopnout do pr****, protože má prý velké TAMTO - no když jí nevadí, že na to jeho TAMTO není sama...) vedou celkem úspěšný život. Nikdy jsem na ně nevztáhl ruku a zařval snad asi třikrát na kluka, který byl jako dítě velice temperamentní. Nedělali jsme jim zle kvůli horšímu vysvěd&

Zdravím Sylvii i vás ostatní děvčata!

Jsem sice chlap, ale snad vám to tady ve vašem "dámském klubu" nebude moc vadit. Na dané téma bych mohl napsat celou knihu. Vím, že každý máme své problémy, a nechci ty Sylviiny nějak zlehčovat, ale až si přečtete můj příběh, bude vám ten Sylviin příběh připadat jako Červená knihovna. Mám totiž extrémně panovačného a násilnického otce, který si respekt ke mně vždycky podmiňoval tím, že jsem musel tancovat, tak jak on pískal, a i můj příběh je poněkud extrémní a pravděpodobně si o mně budete myslet, že to nemám v hlavě úplně v pořádku. To taky nemám a po tom, co jsem si s ním užil, to není nic divného. Moje dětství bylo peklo. Když jsem nedělal přesně to, co "hlava rodiny a pán tvorstva" chtěl, velmi sprostě mě urážel a když mě mohl shodit před návštěvou nebo kamarády nějakou velmi osobní urážkou, vypadal potom spokojeně jako kocour, který právě slupnul kanára. Taky nikdy nešel pro ránu daleko a "výchovných pohlavků do zásoby" jsem dostával několik týdně většinou hned po ránu. Potom samozřejmě taky když jsem něco provedl, a to i přesto, že jsem měl vždycky pár facek v zásobě. Důvod si vždycky našel. Jakákoliv známka horší než jednička - bum, když jsem donesl jedničku, zase jsem se na něho prý zle podíval nebo jsem odseknul nebo jsem měl špinavé boty - bum, a když jsem nic neprovedl, majznul mně prostě jen tak, že už prý budu vědět za co. Dvakrát mě skopl ze schodů a když jsem podruhé spadl na hubu a začal řvát, ještě mi nařezal, že jsem nemehlo, abych prý měl proč řvát. Když jsem povyrostl, facky ustaly, protože jsem se mu párkrát postavil na odpor, a ve třinácti mě v důsledku toho tak zmlátil, že jsem musel na deset dní do nemocnice s otřesem mozku. Byl jsem modrý jako švestka, takže bylo evidentní, co se stalo. Kvůli mámě jsem to na toho šmejda před policií zatloukl. Policajti ovšem nejsou úplně blbí, a protože věděli, že to nebylo poprvé, protože není normální, aby si dítě několikrát za sebou přivřelo prsty do dveří atd., milého tatínka odvezli za město, tam mu zlámali obě dvě ruce, a upozornili ho, že jestli se ještě někdy objevím já nebo moje máma s modřinou, tak se s ním už mazlit nebudou. Jako každý správný zbabělec jakmile narazil na někoho silnějšího, okamžitě byl jako jehňátko. Bylo to je&#

Nikdy bych do toho nešla být dcerou. Po přečtení článku mám pocit, že píšete o mojí tchýni. Ta bydlí od nás cca 80km, řidičák nemá a jezdí na návštěvy v průměru jednou za tři týdny a i to je dost. Kilometrů zase málo. Tak možná Austrálie by byla tak akorát. Zrovna při poslední návštěvě se tu ukřivděně rozbrečela, když jsme jí řekli, že si budem stravovat naše dítě po svém. Chová se jak rozmazlenej spratek a když není po jejím, tak zkouší všechny způsoby aby bylo. A to upozorňuju, že se jedná téměř vždy o naše soukromé záležitosti.Takovou ženskou mít v rodině je fakt PEKLO!

Moje maminka říkala: až se vdáš, odstěhuj se na druhý konec republiky než je zbytek rodiny a od nikoho nikdy nic nechtěj a neočekávej... věděla, proč to říká .

illča: nevím, neznám...já své rodiče milovala.....

sharon: ... no z vlastní zkušenosti vím, že existuje určitý druh rodičů, s kterými si situaci může člověk vyjasňovat do alelujá - a stejně je to k ničemu. Kdo se generálem narodil, jako generál umře .