Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když si představím, že bych ve svých padesáti hledala partnera mezi sedmdesátníky, to tedy opravdu ne. Janě se nedivím, že sem tak píše, ani ji neodsuzuji a nepodezírám z toho, že by ráda jako dcera jednou vše zdědila. Není to normální, protože padesátiletá ženská by měla mít zcela jiné koníčky, než vdavky s pánem o dvacet let starším. Chce se zaopatřit. Chlapi, nechají se lehko obalamutit, jak jsou i ve svém věku žádaní! Každý je ješita, mladý, starý! Čtyřicetiletý bude věřit, jak ho miluje sedmnáctka, padesátiletý, jak 25 letá, legrační. Pro sedmdesátiletého tatínka je ideální partnerka vdova ve stejném věku, můžou jít spolu na procházku, do divadla, na výlet, bydlet každý ve svém a mít čas pro svoje děti a vnoučata...Tomuhle druhu lásky, který popisuje Jana, prostě nevěřím. A nic na tom nezmění případné reakce ostatních, že to je tatínkovo věc, s kým chce žít. Té paní bych Jano po straně namluvila, že tatínek veškerý majetek dávno daroval vám dětem a její reakci bych si natočila na diktafon. Hnusný způsob, ale aby mu chudákovi jednou vůbec dala najíst, až bude na tom zdravotně špatně!

Necetla jsem reakce.
Tak nejak jsem v podobne situaci. Tata ma zenu o dvacet let mladsi, v zivote poradne nepracovala a jen utraci. Nebudu rozepisovat podrobnosti, ale jen musim rict, ze i kvuli tomu aby s ni tata na stary kolena nemel peklo, my ted resime bydleni s dvema malyma detma.
Uz davno jsem se s tim smirila. O dedictvi nemluvim, byla jsem cely zivot zvykla na model, ze na co jsem si sama nevydelala, to jsem nemela a nevim proc bych mela tenhle model menit. Aleson si muzu vazit sama sebe, protoze obcas jsem mela zivot krusny a vzdy jsem si pomohla sama.
Spis me obcas zamrzi, ze jsem castecne prisla o tatu a deti o dedu. Jedine chvile kdy ho vidime a je to zase ten fajn chlap je, kdyz ona neni doma. Kdyz byla jednou v zivote na dovolene v zahranici, tak byl uplne milionovy.
Ale bohuzel s tim mila Jano moc nenadelam, musela jsem se s tim nejak smirit.
I vy se s tim budete nejspis muset smirit, je to tatinka zivot a jeho volba, (predpokladam, ze je svepravny) a on je s ni stastny.
Jedine, co muzete udelat je, ze pokud by se vzali a sitace se zmenila, muzete mu byt oporou.

aninka01:
podle mne každá minulost o člověku něco ukazuje. nemusí to být ve zlém - zkrátka vypovídá.

osobně mám pupínky na všechno, co jen zavání nějakými právy potomků na dědictví - z toho, co Jana napsala, ale vážně nemám pocit, že jí jde o majetek pro ni - má zkrátka strach o tátu - a navíc si myslím, že právem.
padesátletá (po nejméně třech zjevně nepříliš uspěšných vztazích) po půl roce nezištně hrne starat o , jak tu nekdo psal, starouška. blbost - buď je uplně blbá (naivní ) a nebo vyčuraná - nic jiného mně nenapadá.

Hmm,nepříjemná situace. Ať si někdo tvrdí,že o dědictví mu nejde...jde! Každý chceme po svých rodičích získat něco-obrázek, knihy nebo chatu. Já bych třeba moc chtěla ložnici mých rodičů.Přiznám to otevřeně. Dost mě mrzelo,že když zemřeli moji prarodiče, nesměli jsme do chaloupky a vzít si nějakou maličkost. Já jsem třeba chtěla 2 sklenice ze zvláštního skla,ze kterých jsem pila jako dítě a z jiných mi nechutnalo.Pisatelka se navíc bojí, že ta paní otce oškube a vystrnadí někam do domova důchodců. Toto všechno se může stát. Pokud je člověk s morálkou na štíru,nepomůže ani předmanželská smlouva. Než se domůžete svých práv soudní cestou,uplyne hodně vody. Radu nemám, našla bych odborníka mezi právníky a požádala o radu tam.

Teoretik: ne, ne ....všechny výdělky jsou rozhodné, ty poslední nehrají velkou roli...............

Ale ono se může docela klidně i stát, že ta nová paní se o něho bude opravdu dobře starat a dcera bude jednou ráda, že tak nemusí činit ona. A to jistě zazila již při dlouhodobé nemoci své maminky,jak píše. Stále delší doba pro odchod do důchodu nikomu nezaručuje, že se bude moci postarat o tatínka, když poslední výdělky jsou rozhodující pro jeho výpočet. Takže dobrá snaha může skončit i odložením rodičů do DD.

Verera: kolikrát nepoznáš ani po dvaceti letech.....a lidi se mění...

Nevím jak dlouho už spolu bydlí, píše se jen, že se po půl roce nastěhovala. Pokud jen krátce a už se hrne do svatby, tak je to fakt divné. Známost půl roku, rok, to je krátká doba v každém věku na to aby člověk někoho všestranně poznal.

Nevím jak dlouho už spolu bydlí, píše se jen, že se po půl roce nastěhovala. Pokud jen krátce a už se hrne do svatby, tak je to fakt divné. Známost půl roku, rok, to je krátká doba v každém věku na to aby člověk někoho všestranně poznal.

Kaliban: jasně stává, ale ono je to všechno....co když....co kdyby.....to si vážně musí vyřešit oni....ale s paní bych si nejdřív promluvila a pak tu psala...nevím, je to těžký když není na první pohled dobrý člověk......

Teoretik a Sharon: Ono tu přece nejde je o to dědictví, ale o to, že má strach,že s k němu ta paní nebude chovat hezky, až dosáhne svého. Jako někdo, kdo s tím má zkušenost z vlastní rodiny vím, že se to prostě stává. A že se o to stará? No, asi by mi taky nebylo jedno, kdybych měla podezření, že se mého otce někdo snaží využít.

Myslím, že to má dvě strany mince. První je starost o tatínka, aby se slepě nezamiloval a neudělal tím sňatkem chybu. Druhá je strach o dědictví, majetek.
S tou první stranou asi moc neuděláte, paní moc neznáte, ale stejně předpokládáte špatné úmysly, což tak být může a nemusí. Souhlasím, že ten věkový rozdíl, rozhazování a tlačení na svatbu nic dobrého neznačí, ale také to tak být nemusí a Vy můžete být předpojatá kvůli právě té druhé straně mince. Varovala bych tatínka, že se mi to moc nezdá, nějak decentně, že prostě takové věci se stávají, např. uvést nějaký příklad z okolí, že o něj máte obavy, ale to je tak asi všechno.
Co se týká toho dědictví a majetku - to si asi hlavně Vy musíte na rovinu přiznat, jak to je, jak moc o něj stojíte a jak moc Vy si myslíte, že na něj máte právo a kolik pro to chcete udělat. Riskujete, že o všechno přijdete i to, že naprosto narušíte vztahy s tatínkem a jeho partnerkou. V sázce je tedy dost, ať už tak nebo tak. Protože i když se může zdát, že na lecos právo máte, tak asi by člověk neměl počítat s ničím, co opravdu ještě nemá. Tyhle přepoklady, které se pak ukázali jako mylné, už narušili, často defintivně, hodně vztahů. Takže k přemýšlení je toho hodně...
Osobně se mi líbí navrhnout nějakou tu předmanžeskou smlouvu, tak aby byla spravedlivá k Vám, uchránila tatínkovi majetek a byla fér i k jeho partnerce v případě, že s ním skutečně zůstane dlouho a bude se o něj starat, atd. Decentně bych mu to navrhla, pokud odmítne, tak bych to nechala být, nedá se nic dělat. Tedy samozřejmě dá, např. promluvit si s jeho partnerkou, co od toho sleduje, chtít po tatínkovi podíl po mamince (jestli to lze), atd., vyhrožovat, že se s nimi přestanu stýkat, popř. vnoučata, ale to vše považuji za nevkusné a nesnížila bych se k tomu, ať už by šlo o co chce.
Nakonec, každý je strůjcem svého štěstí, i když jeho rozhodnutí můžou mít dopad i na jeho okolí, ať už je tím strůjcem sedmdesátník nebo ne...

Teoretik: přesně, nikdo přece nemůžeme počítat s tím, že nám něco spadne do klína....no a když spadne je to milé překvapení...

Co to je - ztratit soudnost. Ono to vyplývá i z příspěvků. Docela pěkně se z nich dá vyčíst stáří a zkušenost přispěvatelek. Není dobré v životě jen myslet na dědictví. Daleko důležitější je umět žít a to dopřát i lidem okolo sebe. Co více si můžeme dát než pochopení. Připouští si pisatelka, takéí již není nejmladší, že ji otec může klidně přežít? I takové případy se stávají.