Reklama: Moderní tapety na zeď a povlečeníModerní vliesové tapety IMPOL TRADE 

Problémy s rodiči tchán tchyně

Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.

Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.

Prožívám hodně náročné období. Připadám si jako ve zlém snu, skoro nespím, nemůžu jíst, sžírají mě vzpomínky na dětství a dospívání, nedokážu se jich zbavit. Přitom jsem si myslela, že už je to všechno za mnou, ale jak je vidět, není. Všechno se mi vrátilo před třemi týdny, kdy jsem se dozvěděla, že můj otec je na tom velmi zle. Má rakovinu a jeho stav se rapidně horší. Jenže já ho skoro třicet let neviděla. Teta, jeho sestra, na mne naléhá, abych přišla, že o mně táta pořád mluví.

Na svého otce nemám hezké vzpomínky. Když jsem byla malá vyloženě jsem se ho bála, později ho dokonce až nenáviděla. Chodil domů opilý několikrát v týdnu, řval na nás, mlátil nás, i maminku. Bylo to hrozné, kolikrát jsem byla tak vyděšená, že jsem si i v deseti letech počůrala. Až když mi bylo skoro osmnáct, se mamka odhodlala k rozvodu a přes všechny otcovy výhružky a agresivní scény to opravdu udělala. Starší bratr už byl v té době samostatný a žil sám.

My jsme se s maminkou odstěhovaly do nového bytu, který mamka zdědila a konečně začaly žít v klidu. Dodělala jsem střední školu, nastoupila do práce, v pětadvaceti jsem se vdala a postupně se mi narodily tři děti. Otce jsem od chvíle, kdy jsme se od něj odstěhovaly, neviděla. Nikdy jsem ho nekontaktovala, ani on mne. Postupem času se všechno špatné, co nám kdysi prováděl, zasunulo někam hluboko do mých vzpomínek a já na něj vlastně téměř zapomněla.

A teď mne zkontaktovala otcova sestra, která, jak jsem se dozvěděla, se o něj stará, že je s ním zle a že by mě chtěl vidět. Prý je to teď někdo úplně jiný, vyhublý, bezmocný, už nedokáže ani chodit. Dokonce prý pláče, když o mně mluví. Teta mě prosila, ať přijedu, ať se přemůžu, že když to neudělám, budu si to do smrti vyčítat.

Mluvila jsem o tom s maminkou a ta mi řekla, že co udělám, je čistě moje věc, ať se zachovám tak, jak to cítím.

A já nevím. Je mi z toho opravdu zle. Přesto, že je mi jasné, že táta asi žije poslední dny nebo týdny svého života, není ve mně vůči němu ani kousek lítosti. Spíš naopak. Když si na něj vzpomenu, okamžitě se mi vybaví to všechno zlé a špatné. Neumím si představit, jak tam přijdu. Co bych mu měla říct? Pochybuji, že bych mu dokázala odpustit a tím ho nějak utěšit. Nemám k němu ani špetku náklonnosti, třicet let jsem ho neviděla a bylo mi bez něj dobře. Těch osmnáct, co jsem s ním prožila, bylo peklo na zemi.

Kdybych tam jela, tak asi jen kvůli sobě, kvůli vlastnímu svědomí, abych si to pak, jak říká teta, nevyčítala. Rozhodně bych za ním nešla kvůli němu samotnému. Je to ošklivé, ale mně je opravdu jedno, že umírá, že je mu zle a zpytuje svědomí. Necítím k němu nic, vlastně cítím. Pohrdání. Když byl v plné síle, terorizoval svou ženu a bezbranné děti a teď, když je na dně, by chtěl prosit o odpuštění. Mluvila jsem o tom i s bráchou a ten má jasno, tátu ze svého života definitivně vymazal, doslova mi řekl, že pro něj je mrtvý už dávno.

Asi je to zmatené, jak jsem to napsala. Stejně, jako jsem zmatená já, nebo ne zmatená, já prostě nevím, co mám udělat. Jedna moje půlka mi říká, abych tam jela a alespoň v rámci slušnosti se s ním nějak usmířila, druhá zase říká že ne, že si to nezaslouží. A pak je tu takový malý, sobecký červíček, který mi našeptává, abych tam jela kvůli sobě, kvůli svému svědomí a taky možná proto, že tím v sobě definitivně něco špatného uzavřu. Že všechno to zlé, co mi způsobil, bude pohřbeno.

Opravdu nevím. Je to pro mne moc těžká situace. Co si o tom celém myslíte vy?

Tereza


26.3.2013   Rubrika: Problémy s rodiči   |   Komentářů 63   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-68
Immanuel
Immanuel - 11.4.2013 14:13

30 let ti "bylo dobře" bez jeho agresivního jednání, ale NE bez něj. Tvé vzpomínky na špatné zkušenosti s ním tě ničí a budou tě deptat dál. Chápu, že není snadné mu odpustit, ale je to ve tvém vlastním zájmu se rozhodnout pro úplné odpuštění. Musela by ses strašně nenávidět, aby ses dobrovolně týrala vlivem neodpuštění. Existují určité zákonitosti, které fungují nezávisle na tom, zda je někdo zná a co si o nich myslí. takže poslechni ten hlas, který ti radí tam jet a smířit se - nejen "ze slušnosti", ale opravdově v jeho i svém zájmu. Ostatně je pravděpodobné, že jeho zdravotní stav taky souvisí s tím, jak jednal - i když se tyto souvislosti ignorují.
A pak je tu další otázka: CO Je po smrti??? Chceš se nechat podvádět iluzí o "blažením NIC" (konci existence), reinkarnaci, očistci a podobných zhovadilých bludech - nebo poznat pravdu a podle ní jednat?? I v této souvislosti je nutné opravdové odpuštění - v jeho i tvém zájmu. Napiš vzkaz.

 
Danie
Danie - 28.3.2013 7:11

Jen dodatek, není sobecké dělat něco kvůli sobě. Naopak. Důležité je jen, jestli to myslíš upřímně bez toho, že bys vědomě chtěla ublížit. Což neznamená, že nemáš říct, co si myslíš a jak to cítíš, naopak.
smajlik - 45

 
Danie
Danie - 28.3.2013 7:07

Za sebe můžu říct zkusit tam jít. Ne kvůli otci, ale právě kvůli sobě. Ale jen, jestli to tak cítíš, aspoň trochu, což bych řekla, že ano. Za sebe vím, že není dobré pěstovat zášť, byť dobře zasunutou a tudíž jakoby vyřešenou. Sama teď cítíš, že vyřešené to není ani náhodou. Tohle je dobrá příležitost se pokusit to u sebe opravdu vyřešit. Nešla bych tam ale s tím, že jsem "lepší" než on. To by ti asi moc neprospělo. Jen kvůli sobě samotné a svému prožívání. Vždyť s ním nemusíš ani nic řešit, když nebudeš chtít, nenechat se do něčeho takového ani zatáhnout, stejně se čas nevrátí. Myslím, že je vždycky lepší něco udělat než neudělat. I kdyby jsi tam měla jen chvíli posedět a vnitřně se pokusit smířit. JE to těžké, ale kvůli tobě samotné to stojí za pokus, protože pro TEBE je to důležité. A pak to nechat (třeba až doma) odplavit slzami bolesti a smíření. A hlavně si nevyčítat, že to třeba nedopadne tak, jak bys potřebovala, protože nemůžeš moc ovlivnit chování a jednání druhého člověka. Jen to svoje vlastní. Takhle to cítím já.¨
Hodně štěstísmajlik - 45

 
sqwela
sqwela - 27.3.2013 7:33

Verera: možná máš pravdu, ale já jsem tohle prožívala s kolegyní z práce - kamarádkou, která měla cca před 3 lety přesně stený problém a do teď lituje toho, že něco takového otci neřekla, dokud ještě žil, že do dneška s ním vede imaginární rozhovory na téma jaký to byl dacan a do teď se nesmířila s tím, že za ním nešla a pěkně od plic mu to neřekla. tudíž mám dojem, že by bylo lepší tam jít a pěkně si to s ním srovnat.ale každý ej jiný, někdo by se na to vykašlal a neřešil a jiný to řeší 3 roky a nic..

 
Verera
Verera - 26.3.2013 23:37

sqwela: jenže to dělá člověk pro sebe, aby se od toho špatného mohl odpoutat a žít si po svém, aniž by ho to pořád ovlivňovalo. Těžko se to dá udělat na povel a proto, že ten mizera zrovna teď umírá.

A připadá mi, že není ani nutné s tím člověkem mluvit, že možná stejně učinkuje i to, když si někdo dokáže říct "Stalo se to, ale už je to pryč, už je to jen špatná vzpomínka, nic víc a ten člověk mě nezajímá " a je o tom vnitřně přesvědčen. Ale pokud mě někdo nezajímá, nemám potřebu mu dokazovat, že jsem lepší, to postrádá smysl.

 
sqwela
sqwela - 26.3.2013 21:18

Verera 19:02 : myslím, že s tím odpuštěním je to asi tak: vlastní vnitřní smíření se s člověkem, který nám ublížil, není to ale pokrytecké náhlé "mít rád a nechat si srát na hlavu" to by bylo špatně. ale pokud se člověk nesmíří a neodpustí, táhne se to s ním léta a strašně to nahlodává duši. nemusí dojít k žádné srdcervoucí scénce ála padnutí do náručí, ale přijít vyrovnaná, smířená a říct: odpouštím ti. byls a jsi hajzl, ale víš co, já ti to odpouštím, jsem totiž lepší, než ty. nazdar. ... tak asi tak nějak si to představuji smajlik - 58

 
Verera
Verera - 26.3.2013 20:54

Pokud opravdu tak touží tě slyšet, může zavolat, pokud tedy není nemocný tak, že nemůže mluvit. Nebo může napsat SMS nebo nechat napsat sestru... Prostě mi chybí z jeho strany jakákoli snaha o kontakt a nápravu vztahů. Opravdu si spíš myslím, že hořekuje, jak děti nemají zájem. Ale na to by se dalo zeptat tety- v jaké souvislosti o tobě mluví a podle toho posoudit, co vlastně on od setkání očekává.

 
saletka
saletka - 26.3.2013 20:52

ne a 100x ne, nejela bych...podobnou situaci jsem řešila před 2 lety. Můj otec mě mlátil za střízliva, nezajímala jsem ho.
Kdyby se takhle ke mě choval v dnešní době, tak by seděl v kameňu. Takže za mě...já jsem neodpustila a bohužel nezapoměla. smajlik - 11

 
rychenza
rychenza - 26.3.2013 20:42

Pokud mas v sobe vztah s otcem vyreseny, nejela bych.
Narozdil od ostatnich predpokladam, ze ti jen vycte, jak si se jako dcera k nemu "osklive" chovala. Pohadate se a ty budes mit roky na taliri, jak ses chovala k umirajicimu otci a ze jsi bezcitna.
Nenech se vydirat a manipulovat sebou.

 
Verera
Verera - 26.3.2013 19:02

Jak je to vůbec s tím odpuštěním. Přece to nemůže být myšleno tak, že někdo ubližuje, všechno mu projde a my mu ještě máme říct, že nám to nevadí, že ho máme i tak rádi.
Tenhle způsob odpuštění by mi teda ještě zhoršil následky toho, co mi kdo dělal.

Pokud je to myšleno tak, že se dokážeme sami vyrovnat s následky, nenecháme si tím ovlivňovat dál život a dotyčnému dáme najevo, že si z něj nic neděláme a je nám lhostejný, tak snad.

 
Verera
Verera - 26.3.2013 18:52

Nevím, proč by se mělo někomu odpouštět svinstvo jen proto, že je už nemohoucí. Jsou věci, které se odpustit nedají, jen si to může člověk v sobě srovnat, uzavřít pro sebe a jít dál a dotyčnému dát najevo, že už se ho to nijak nedotýká. Odpuštění ve smyslu tom, že dotyčnému řekneme, že už vůči němu nemáme žádné negativní pocity, je snad možné jen ve chvíli, kdy on sám uzná, že se choval špatně a aktivně se to snaží odčinit.

Jenže co dělal otec těch 30 let? Jestli se za tu dobu nepokusil ani omluvit, tak proč za ním chodit teď? A z čeho usuzujete všichni, že se hodlá omlouvat a lituje svých činů? Co když jen vzpomíná a hořekuje, že má dvě děti, ale ani jedno za ním nezajde, když umírá?

Co když návštěva nebude probíhat z jeho strany jako kajícná snaha o usmíření, ale naopak zahrne Terezu výčitkami. O to, aby ona přijela a vyčetla otci, že jí zničil život asi teta nestojí, může bratra bránit a celé se to zvrtne v ošklivou hádku a pak bude mít Tereza na talíři jak hnusně se zachovala k umírajícímu.

Když to vezmu ze svého pohledu, já bych nejela nikam. Lhaním ze soucitu pomůže leda tomu, kdo si to nezaslouží a sobě uškodí, upřímně Tereza odpustit nedokáže a kdo ví, jestli má otec pocit, že on je ten, kdo by měl odpouštět a jet tam jen že se to dělá....proč?

Ale tohle si musí každý posoudit za sebe. Každopádně posuzuj to pouze podle toho, co chceš ty, ne nikdo jiný.

 
Anahir
Anahir - 26.3.2013 18:11

Jinak řeči typu...že když to neudělám, budu si to do smrti vyčítat.....považuju za citovou manipulaci.

 
mashanka
mashanka - 26.3.2013 17:49

Jinak .... zapomeň na "měla bys" a udělej to, co cítíš, jak Ti radí maminka - jestli toho máš později litovat, má to tak být

 
mashanka
mashanka - 26.3.2013 17:47

Myslím, že ať tam pojedeš nebo ne, nic si v sobě neuzavřeš, dokud si budeš v sobě udržovat zášť nebo nenávist. Každý člověk žije nejlíp, jak umí - pokud někomu ubližuje, nedělá to proto, že si to předem naplánoval a baví se tím - jsou to jeho nezvládnuté věci, zkoušky, strachy, bezmoci .... a mohou se projevovat jakkoli. V okamžiku, kdy si uvědomíš, že každý žije tak, jak umí, nebudeš mít co odpouštět a uleví se hlavně tobě.

 
zrnko
zrnko - 26.3.2013 14:48

nenechaj sa do nicoho dotlacit... urob tak ako to citis a ak sa rozhodnes nestretnut sa s otcom, nikto nema pravo Ti to vycitat... slovo otec ani pre mna nema citovy podton... otec bol agresivny alkohoholik a vyrastala som bez neho skoro cely zivot. Nikdy za cely cas neprejavil snahu o stretnutie, ja som sa takeho stretnutia obavala. svojim sposobom som bola rada, ked sa otcov pohreb konal vtedy, ked som bola na dovolenke v zahranici....

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-68
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 78488.
Archiv anket.