Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná vám bude můj problém připadat trochu postavený na hlavu, ale já jsem vážně v koncích. Je mi 35 let, mám tři děti, chodím do práce a můj manžel je pracovně velmi vytížený. Takže si asi dovedete představit, že mám docela fofr, abych všechno stihla.

Práce, domácnost, úkoly, vodění dětí do kroužků atd. Všechno je jen na mně. A poslední dva měsíce mi přibyla ještě starost o nemocného otce. Prodělal dost vážné onemocnění a potřebuje, aby se o něj někdo postaral. Je soběstačný v takových těch základních věcech jako je osobní hygiena a tak, ale nezvládá si uvařit, uklidit, vyprat.

A v tom je ten problém. Jsem jedináček, nemám sourozence a tím pádem nikoho, kdo by se se mnou o starost o tátu podělil. Naši se rozvedli, když my bylo 17 let. Otec sice po rozvodu žil několik let s přítelkyní (která byla údajně důvodem rozvodu), ale po nějaké době se rozešli. Posledních deset let je sám.

Maminka se už po rozvodu nikdy nevdala. Žije si docela spokojeně ve své garsonce a vypadá to, že jí nic nechybí. Je zdravá, dokonce chodí i pravidelně cvičit a plavat, hodně si užívá kulturu a posezení s kamarádkami. Je už taky v důchodu.

A já lítám jako blázen a nevím, co dřív. Několikrát v týdnu musím k tátovi, uklidit, nakoupit, přinést jídlo, vyměnit špinavé prádlo za čisté, posedět s ním a popovídat. Mám ho ráda a vím, že není nikdo jiný, kdo by mu takhle posloužil, ale nemůžu se zbavit pocitu, že moje máma to má všechno moc jednoduché. Já vím, že jsou už skoro dvacet let rozvedeni a nemá k němu žádné povinnosti, ale přesto si myslím, že by mi trochu pomoci měla.

Snažila jsem se s ní o tom promluvit. Ani táta by nebyl proti, kdyby se za ním máma přišla občas podívat. Ale ona o tom nechce ani slyšet. Tvrdí, že je to pro ni úplně to samé, jako by se měla starat o cizího člověka. Že jí táta moc ublížil a už s ním nechce mít nic společného. Že mu nebude dělat služku.

Jsem zoufalá, protože je toho na mě opravdu moc. Peníze na to, abychom mu zaplatili nějakou hospodyni, nemáme ani my, ani on. A tak to všechno zůstává jen a jen na mně. Kdyby mi máma aspoň pomohla s dětmi, ale ona se nehrne ani do toho. Jednou za týden, dva se na ně přijde podívat a to je vše. Prý jsou na ni všichni tři dohromady už moc.

Jsem unavená, podrážděná, už se to odráží i na našem vztahu s manželem. Nemám chuť se milovat, protože večer vždycky opravdu doslova odpadnu a muž je z toho podrážděný. Neustále naléhá, a když zase nic není, urazí se.

A já si připadám jak v nějakém soukolí, které mě mele a mele a já se z něj nemůžu dostat. Všichni po mně něco chtějí, něco vyžadují a nárokují a mají pocit, že já jsem povinna to prostě nějak zvládnout. Ale já jsem přece taky jenom člověk. Co mám dělat? Děti odstavit na vedlejší kolej nemůžu v žádném případě, jsou malé, potřebují mě ještě hodně, rozbít si manželství taky nechci a vykašlat se na tátu, který mě potřebuje, to prostě nejde.

A tak se můj vztek obrací směrem k mámě, o které si myslím, že je sobecká. Copak je normální, aby jí bylo úplně jedno, jak žiju a jak mě to zmáhá? Kdyby měla nového partnera, neřeknu ani slovo. Ale ona žije opravdu sama, má spoustu času a navíc to k tátovi nemá ani daleko. Co by jí to udělalo, kdyby za ním občas zaskočila třeba s nákupem?

Chci po ní nemožné? Co byste dělaly na mém místě vy?