Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Hned v úvodu bych chtěla předeslat, že tento článek není zaměřený na babičky všeobecně. Jsem přesvědčená, že drtivá většina z nich problém, o kterém bude řeč, nemá.

Bohužel, jsou ale i takové, jejichž chování k vlastním vnoučatům je – mírně řečeno – zarážející. Možná, že se s tím některá z vás setkala také, nebo je to pro vás momentálně aktuální problém…

„Problém“ se jmenuje první vnouče.

Většina matek miluje své děti úplně stejně, ať má jedno, dvě, tři nebo třeba deset, u některých babiček tomu tak ale není. Zatímco na první vnoučátko se velice těší a užívají si je, ty další v pořadí už pro ně nemají to „kouzlo“ prvního. Pokud zůstane jen u vnitřního, osobního pocitu a nedávají dětem rozdíly najevo, v podstatě o nic nejde. Bohužel jsou ale i takové, které to neukočírují, a pak je na problém zaděláno. A trpí nejen děti, ale i jejich rodiče.

„Na svou tchyni mám hrozný vztek,“ říká Jarmila. „Ona se doslova zamilovala do naší starší dcerky, udělala by pro ni všechno. Když jsme oznámili, že čekáme druhé dítě, ani se neusmála. Jen pronesla, že doufá, že Lucinka tím nebude ošizená. Teď je holkám 9 a 6 let a začíná doslova peklo. Mladší dcerka zatím nějaké rozdíly v babiččině chování neviděla, ale teď už je dost velká na to, aby si některé věci uvědomovala. Že si ji babička nikdy nevezme na víkend, ale starší sestru ano, že si s ní málo hraje, pořád ji napomíná a odhání, aby nepřekážela.“

Zní to až neuvěřitelně, ale skutečně je to tak.

Čím to je, že jsou některé babičky tak upnuté na to – většinou první – vnoučátko a ty další berou jen tak nějak do počtu? Vždyť je to přece zrovna tak jejich krev, jejich rodina…dítě, které má právo cítit lásku a pozornost. Proč si při svých zkušenostech nedokáží uvědomit, jak moc těm „druhým“ dětem ubližují?

Naštěstí je ale naprostá většina babiček normální. Zeptala jsem se naší čtenářky kubikm na její vztah k vnoučatům. Zda nějak pociťuje rozdíl mezi tím, jak vnímá své prvorozené a druhorozené vnouče.

„Ano, všimla jsem si, že některé moje kamarádky – babičky preferují své první vnouče. Některé říkají, že je to prostě jiný pocit, že už k těm dalším nemají stejný vztah. Já jsem si první vnouče, holčičku, moc užívala a říkala jsem si, že to druhé... už bude prostě jen druhé. Ale potom se narodil vnuk a bylo to stejné jako s tím prvním. Možná proto, že to nebyla kopie prvního, ale zcela jiný tvoreček. A tak se k oběma chovám stejně - úměrně jejich věku - a moc si to užívám. Byla jsem ale připravená na to, že pokud bych měla pocit, že to první je prostě „něco lepšího“, nikdy bych to druhému nedala vědět. Když jsem byla malá, velmi jsem trpěla tím, že se po mně narodil brácha, kterého měly babičky raději. To jsem cítila. Akorát pro jednoho dědu jsem byla jediná /ale nebylo v tom nic sexuálního, aby nedošlo k omylu/.“

A jaké jsou vaše babičky? Patří k těm rozumným a opravdu moudrým, nebo řešíte stejný či podobný problém jako paní Jarmila v tomto článku?

Jste už babičkou? Jak si své babičkovství užíváte? Má pro vás jedno z vnoučat větší kouzlo než ty ostatní? Dokážete si představit, že některé vnoučátko okatě preferujete před ostatními?