Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S přítelem jsme se rozhodli, že se vezmeme. Pravda, přispěl k tomu i fakt, že jsem těhotná, ale dřív nebo později by ke svatbě určitě došlo. Chodíme spolu už čtyři roky, mně je 26 a jemu 31 let. Takže si myslím, že je to tak akorát.

Problém ale máme kvůli organizování svatby. Naše představy a představy rodičů, a to jak mých, tak přítelových, se totiž diametrálně liší.

Zatímco my bychom měli rádi svatbu jen komorní, v úzkém rodinném kruhu, oni plánují obrovskou veselku, na kterou se sjedou příbuzní z daleka široka. Moje máma mě vidí v nádherných bílých, nadýchaných šatech a předem roní slzy dojetí.

Pro mě je ale představa, jak se ve vedrech pařím v nějaké vyspodničkované róbě se závojem, absolutně nepřijatelná. Takové šaty bych nechtěla, ani kdybych se vdávala ve dvaceti pod nulou. Nelíbí se mi to, všechny nevěsty, které si na sebe něco takového vezmou, vypadají jako šlehačka na poháru. Já bych chtěla mít šaty jednoduché a vzdušné.

Zrovna tak hosté. Zastávám názor, že je zbytečné zvát na svatbu lidi, které jinak nevidíme celá léta. Proč? K čemu? Vždyť jim je přece úplně ukradené, že se vdává jejich neteř, kterou viděli naposledy, když jí bylo nějakých pět let.

Když jsme rodičům sdělili svou představu, málem je odvezli. Máma začala plakat, že tohle si nezasloužila, že se tolik těšila, až se jednou budu vdávat, jak si ten den krásně užije, jak budu za princeznu. Táta zase spustil, že snad má na to, aby mohl své jediné dceři uspořádat svatbu, jak se sluší a patří, a že to, co chceme my, v žádném případě nepřipustí.

Naše představa je totiž taková, že půjdeme na obřad my, naši rodiče a prarodiče a bratr mého přítele se svou ženou. Ti nám zároveň budou dělat i svědky. Po obřadu zajedeme na oběd a krátkou oslavu a pak to ukončíme. Opravdu nestojíme o nějaké šaškárny s rozbitým talířem, hromady přiopilých strýčků a nedejbože ještě fórky s únosem nevěsty atd. A tomu bychom se při velké oslavě asi nevyhnuli. Jenže nechceme dělat kašpárky všem ostatním. Chceme si svůj den užít sami podle svého.

Už dokonce uvažujeme o tom, že se vezmeme tajně a našim to pak dodatečně oznámíme. Ale bojím se, že to by mohlo zásadně narušit naše vztahy. Protože jak vidím, naši si na té mé svatbě velice zakládají.

Co byste dělali na našem místě? Podřídili byste se, nebo byste si to zařídili podle sebe, bez ohledu na příbuzné? Nechci dělat nějaké rozbroje, ale připadám si jak mezi mlýnskými kameny a nevím, jak z toho ven. Přítel je totiž ještě větší odpůrce okázalých svateb než já. Řekl, že jestli bude na programu nějaká opičárna, tak se toho prostě nezúčastní.