Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Naplánovala jsem si krásné prázdniny. Můj syn, já a můj drahý. Jenže málokdo je takový šťastlivec jako já. Předpokládám, že když si něco naplánujete, že vám to vyjde. Jestli ano, tak vám závidím, protože moje plány se téměř vždy zhatí. Můj milý značně zkomplikoval situaci, když místo toho, aby trávil léto v chladu rodinného kruhu (teplo rodinného krbu je v tomto ročním období sebevražda – zvlášť u nás v Chorvatsku), musel odjet pracovat na ostrov Lošinj.

Moje vysněné prázdniny jsou v loji. Kromě pláže a návštěvy McDonalda, bez něhož syn odmítá absolvovat jakýkoliv výlet. Krom toho mi leze na nervy tchán – ještě, že s námi nebydlí. Například nedávno přijel jen proto, aby mi v mých skoro třiceti letech vysvětloval, jak zalévat zahradu. Tím začal neuvěřitelný sled událostí. Zkrátka další veselá historka z natáčení.

V průběhu vyučovací hodiny na zahradě jsme se dozvěděla, v kolik hodin přesně musím zalévat papriky, jaká rychlost větru je nutná při zalévání rajčat, jaký tlak vzduchu mají nejraději okurky. Tiše trpím, přikyvuji a nemám sílu zařvat: „Já nejsem blbáááá!“. Takže ve finále mu za vysvětlení poděkuji a myslím, že jsem z nejhoršího venku. Omyl!

Tchán mě naléhavě volá zpět na zahradu. Asi má jedna paprika o dva květy míň, než si naplánoval, myslím si škodolibě, nicméně rychle a poslušně jsem dusala k němu. Papriky jsem obvinila neprávem. Za všechno může …želva. Krásná dospělá želva si pochutnává na naší okurce. Je nádherná!

Jenže tchán je jiného názoru a povídá nemilosrdně : “Dej ji někam pryč, nebo nám sežere všechny okurky, krucinál!“. Rozkazu jsem uposlechla a želvu odnesla na jiné místo v zahradě, doufajíc, že je před ježidědou dobře ukryta. Měla jsem v úmyslu si ji vzít domů, až její nepřítel odjede. Dočkala jsem se. Asi za půl hodiny se přišel rozloučit a sdělit mi: “Jo a nic se neboj, želvu jsem hodil daleko.“ Při slově hodil se mi udělalo zle! Představila jsem si chudinku želvičku, jak padá na kamení, krunýř puká a jí tam teď zaživa a smrtelně raněnou ožírají mravenci. Brrr! A protože to mou citlivou duší otřáslo, vyslepičila jsem to mému milému ihned, jak zavolal. Hlas v telefonu povídá: “Tak tu želvu najdi a vem ji domů.“

Ještě než jsem stačila vzpamatovat, slyším, jak z okna synek řve :“Mamííí, co budeme dělat?“ Rezignovaně odpovídám: “Hledat želvu.“ „Mami, a jak se vlastně želva hledá?“ A tady oživla moje noční můra. Kdo trochu zná Chorvatsko, ví, že tu je moře kamení a kamenných zídek. A ještě navíc jsou pozemky kolem nás nedotknuté. Krom kamenných zídek je tu tedy také spousta roští, chrastí, trní a podobných lahůdek. Představila jsem si všechny ty zmije a bolavé škrábance a znovu se o mne pokusily mrákoty. Raději to nechám na zítra, rozhodla jsem zbaběle.

Co jsem to já nešťastnice udělala? Proč jsem nezůstala sedět na zadečku doma v Čechách? Tam by mi na zahradu želva nepřišla. Na druhou stranu dobře, že nežiju v Kanadě. Prý je tam hodně medvědů…Naštěstí byla želva rozumná a druhý den došla sama až k našim schodům. O želvu se starám poctivě. Ona se zase postarala o to, aby mé prázdniny byly ještě víc na houby.

Říkám jí Pepina. Dávám jí papat nakrájená jablíčka, okurky, meruňky – a to pěkně z ruky. Svědomitě po ní uklízím. Usmyslela si totiž, že nejlepší je vykonávat potřebu na dlažbě v obýváku a to vždy ihned poté, jak ji pustím z koupelny „na procházku“. A úplně nejraději za sebou své exkrementy rozmazává. Myslela jsem si, že mít želvu je větší sranda.

„Už nemůžu, už mě to fakt nebaví,“ povídám takhle asi po týdnu svému miláčkovi. „Prosím tě, vydrž, přijedu za 14 dní a udělám jí na zahradě klec. A vem ji občas ven, ať se projde.“ Chodím tedy venčit psa a želvu. Každého zvlášť, protože Pepina vyžaduje zvláštní pozornost. Je totiž přeborník v utíkání a ztrácení se. Už je u nás 14 dní, mužík přijede až za týden. Ale zato tu byl včera tchán a ptal se na želvu. Když jsem řekla, že je v koupelně, málem ho klepla pepka. „Ježíši, ty nejsi normální! Vyhoď to, dyť to smrdí. A hoď to někam daleko, ať nám to nesežere ty okurky!“

Chtělo se mi brečet, fakt vypečený prázdniny. Miláček daleko, pořád sama se synkem, vedro na zbláznění, protivnej tchán a želva, co pořád jen jí a kaká. To mi to zase jednou vyšlo.

A co vy, vychází vám plány, nebo jste na tom stejně jako já?