Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tento příběh se odehrál téměř před šedesáti lety. Můj tatínek se po delší známosti rozhodl, že je nejvyšší čas požádat o ruku své vyvolené – mé maminky.

Oblékl se do svátečního, na nosič kola pečlivě upevnil kytici pro nastávající tchyni a vyrazil. Jen na jednu věc tehdy zapomněl: oznámit prostřednictvím milovaného děvčete svůj úmysl také budoucím příbuzným. Když překvapení, tak překvapení!

Jako skoro každý na vesnici v těch poválečných letech i můj dědeček s babičkou chovali kromě různé drůbeže také pořádného čuníka. Jelikož byl podzim, pašík už měl pěkných pár kilo. To odpoledne se moje babička rozhodla, že čuník je prostě čuník, podle toho to v chlívku vypadá, a je nejvyšší čas udělat mu v obydlí pořádek.

Navlékla si to nejhorší oblečení, co doma našla, a s písničkou na rtech se jala uklízet. Na podzim se rychle stmívá, a tak když pílila do finále, venku už se smráklo. Ve chvíli, kdy na dvorek dorazil budoucí ženich, se právě s nevábně páchnoucím kbelíkem v jedné ruce a s umatlaným koštětem v druhé chystala vyjít z chléva.

Můj tatínek slyšel z dvorku jakési zvuky, a tak s kyticí před obličejem vyrazil nejdříve tam. V šeru spatřil páchnoucí příšeru v hadrech, couvající pozpátku z chléva, a zařval. V tom okamžiku se babička otočila a pro změnu uviděla cizí mužskou postavu, třímající cosi velkého před obličejem, zaručeně lupiče, a zaječela. V obraně svého obydlí hodila před sebe kbelík a zaútočila na vetřelce smradlavým koštětem.

Nebudu popisovat, jak dopadl sváteční oblek a kytice nešťastného žadatele, ale protože jsem tu já, je jasné, že oba příhodu přežili a svatba se nakonec konala.

Jako dítě jsem si tenhle příběh poslechla z obou stran a vždycky jsem se pobavila. A co vy? Zažili jste či máte v rodině nějakou podobnou povedenou historii? Taková žádost o ruku nemusí být přežitek, ale i legrace ne?