Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Máma.“ To je to slovo, které se drtivá většina dětí naučí říkat jako první. U mě to bylo stejné. Dnes je mi třicet a mamince šedesát. Mám ji moc ráda. Provází mě celým životem a vždycky se na ni můžu spolehnout. Je tu pro mne i pro mého bratra vždy, když ji potřebujeme.

Ne vždy jsem si s maminkou rozuměla. Dětství a puberta – hrůza. Zbožňovala jsem jen tatínka. Předesílám, že rodiče nebyli rozvedeni, dnes jsou spolu už 45 let. Jenže tatínek to se mnou uměl nějak líp. Kupoval mi cestou ze školky tyčinky a všechno mi dovolil. Maminka byla přísná. Zbytečnosti se kupovat nebudou, uklízet se musí a učit se také.

Jako dítě jsem maminku poslouchala, musela jsem. Jako pubertální slečna jsem se tvářila, že poslouchám. Oči jsem při tom měla v sloup a nakonec jsem si vše udělala po svém. Vzpírala jsem se a chtěla mít za každou cenu poslední slovo. Tehdy mě maminka ještě zkrotila. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsem opět „paštikovala“. Máma mě varovala: „Ještě řekneš slovo a dostaneš facku!“ „Slovo,“ povídám na to já hrdě. A následovala facka. A já zase „Slovo!“ a máma facku. Takhle se střídalo moje „Slovo“ s matčinými fackami, dokud mě to nepřestalo bavit. Jsem tvrdohlavá, a tak mě to přestalo bavit až po delší době, kdy už mi kůže na tvářích skoro hořela.

Dnes je to jiné. S maminkou jsem si mnohem bližší než v dětství a pubertě. Zlom nastal, když se mi narodil syn. Najednou jsme si měly pořád co povídat a probírat. Mám pocit, že mi máma daleko víc rozumí. Ale přesto nám to někdy zaskřípe. Asi jako všude. Já si myslím, že ve třiceti mohu říct svůj názor, a maminka zcela logicky chce uplatňovat rodičovskou autoritu. To je pak nepříjemné.

Vztahy matek a dcer bývají velmi složité a citlivé záležitosti.

Já jsem měla dlouhou dobu pocit, že musím lhát a skrývat před mamkou svoje problémy, abych ji netrápila nebo aby se na mne nezlobila. Pak přišel kolotoč okolo mého rozvodu a já zůstala jako opařená: Moje máma mě podporuje, nezlobí se, nevyvádí, nedělá scény. Po třiceti letech jsem pochopila, že jsem zbytečně bála, zbytečně lhala, zbytečně trpěla. Vždycky jsem kamarádkám záviděla mámy, kterým mohly všechno říct, a ani jsem netušila, že ji mám sama doma.

Dokážeme si říct, že se nám něco nelíbí nebo že jedna s druhou nesouhlasíme. Neříkám, že je to příjemné, ale je to pokrok.

Jisté je, že stojíme jedna za druhou, jisté je, že k sobě máme výhrady, ale... ona je jen jedna!!

A jak je to u vás? Funguje u vás vazba matka – dcera bez zádrhelů? Dokážete si pomáhat, povídat, podporovat? Dokážete se svěřit i s intimními problémy a přijít si vyslechnout názor té druhé?