Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Do naší redakční pošty přišel zajímavý e-mail. Obrátily se na nás hned dvě čtenářky najednou. Matka s dcerou, které se nějak nemohou dohodnout a pochopit jedna druhou. Dohodly se, že napíší každá svou verzi problému tak, jak to vidí samy za sebe. A věří, že objektivní a nezúčastněný pohled vás, našich čtenářek, jim třeba pomůže lépe se vzájemně pochopit. Jejich problém má název Jaká má být správná babička?

Moje matka se téměř nezajímá o svá vnoučata – pohled dcery

Je mi 32 let, jsem vdaná, mám dvě děti – 7 a 5 let. Chodím do práce, protože manžel by nás ze svého platu všechny neuživil. Bohužel, děti jsou často nemocné, hlavně mladší dcerka. Ve školce chytne kdeco a musím s ní být často doma. Kvůli tomu mám samozřejmě nepříjemnosti v práci.

Mrzí mne, že se moje matka, která už je v důchodu (času má tedy dost), nemá k hlídání vnoučat, když to potřebuji. Pohlídá jen ve vyloženě akutní situaci. Třeba když mám v práci uzávěrku a skutečně tam být musím. Vzpomínám si ale, že sama svou matku k hlídání dětí využívala. Se svými sourozenci jsem u babičky bývala hodně často. Máma byla rozvedená a měla se určitě co ohánět, aby nás všechny uživila. Obdivuji ji za to, že to zvládla. Tím víc mě mrzí, že sama nám jako babička vypomoci nechce. Má přítele, s kterým tráví hodně času, a to je pro ni přednější. Chápu, že má nárok na svůj vlastní život, jenže dnes je těžká doba. Bydlíme v místě, kde se práce neshání zrovna lehko, a já mám obavy, že o tu svou brzy přijdu, když to takhle bude pokračovat. Někdy bývám i víc než deset dní v měsíci doma s dítětem; z toho je matka ochotná pohlídat třeba jen tři dny. Někdy ani to ne.

Zorka

Konečně můžu žít, povinností jsem si užila dost a dost – pohled matky

Je mi 62 let, mám tři děti a sedm vnoučat. Nejmladšímu jsou dva roky, nejstaršímu 14. Když byly mé děti ještě malé, manžel si našel jinou, odešel od nás a založil novou rodinu. My jsme pro něj prakticky přestali existovat. Platil sice nějaké směšné alimenty, ale to zdaleka nepokrylo všechny výdaje. Největší díl ležel na mně. Měla jsem se opravdu co ohánět. Kromě hlavního pracovního poměru jsem si musela vzít i vedlejší – chodila jsem uklízet kanceláře. Buď jsem to dělala večer, nebo hodně brzy ráno. Když bylo potřeba zaplatit dětem školu v přírodě nebo tábor, brala jsem i různé víkendové brigády. Děti mi často hlídali mí rodiče. Jinak bych to nemohla zvládnout.

Na osobní život jsem při takovém zápřahu neměla čas. Hlavně byl problém v tom, že málokterý muž byl ochoten uvázat si na krk ženu se třemi dětmi. Byla jsem tedy sama. Až když děti vyrostly a osamostatnily se, měla jsem konečně čas sama na sebe. Před dvěma lety jsem poznala člověka, s kterým je mi moc dobře. Konečně si užívám to, co mi celý život tolik chybělo. On je také v důchodu, a tak máme spoustu času. Jezdíme na výlety, chodíme za kulturou, zkrátka si to užíváme.

Jediné, co mne trápí, jsou výčitky mých dětí, že jako babička nefunguji tak, jak by si představovaly a potřebovaly. Možná mají pravdu. Nejsem ta klasická hlídací bábinka. Svá vnoučata miluji všechna bez rozdílu. Na střídačku je někdy bereme na různé výlety, občas jim uděláme společný víkend na chalupě, a když je to nutné, pohlídám, jsou-li nemocná. Ale přiznám se, že jich je na mě moc. Kdybych měla hlídat všechna svá vnoučata vždy, když onemocní, nedělala bych vlastně vůbec nic jiného. Jenom bych se střídala v domácnostech svých dětí. Tahle představa mě opravdu neláká. Celý život jsem znala jen povinnosti, honičku, a teď, když konečně můžu trochu vydechnout, nechci si svůj klid nechat vzít.

Děti mi můj postoj vyčítají.

Ludmila

Co tomu říkáte? Troufnete si zahrát na soudce? Pokusíte se najít pravdu? Je v právu spíše matka, nebo dcera? A dá se to vůbec jednoznačně určit?