Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme v rodině problém s naší maminkou. Je jí 62 let a před dvěma měsíci jí zemřela matka – naše babička. Bylo jí 86 let. Všem se nám po ní samozřejmě stýská, byla naše sluníčko, pro každého měla dobré slovo a měli jsme ji moc rádi.

Jak ale její smrt zamávala s naší mámou, to nikdo z nás nečekal. Doslova se zhroutila. Celé dva měsíce skoro nemluví, nic ji nebaví, přestala se starat o domácnost. Jen pořád sedí, prohlíží si fotky a každý den chodí na hřbitov. Někdy i dvakrát. Neustále pláče a my už nevíme, jak ji máme utěšit.

Nejhůř to snáší táta, který s mámou je po celý den – jsou už oba v důchodu. První týdny byl maximálně trpělivý a ohleduplný, ale teď už tu trpělivost ztrácí. Snažil se všemožně mamku z té deprese dostat, ale bezvýsledně. Ona sama se totiž vůbec nesnaží a dělá to na nás dojem, jakoby si v tom zármutku libovala.

Pravda je, že vždycky měla tak trochu sklon k hysterii. Všechno až moc prožívala, jakmile se stalo něco, co se vymykalo běžným záležitostem, hned ji rozbolela hlava, sesouvala se do křesla, někdy dokonce vykřikovala, že vyskočí z okna (To třeba tehdy, když jsem oznámila, že se budu rozvádět.).

Přemýšlíme, co s ní. Už jsme ji chtěli dostat k psychologovi, ale to bychom ji tam museli dovézt násilím. Když její nářky a pláč ignorujeme, ještě přitvrdí a obviňuje nás, že jsme necitliví a prý je nám jedno, že babička už tady není.

Táta se na ni minulý týden hodně rozzlobil. Natvrdo jí řekl, že jestli se okamžitě nesebere a nezačne se sebou něco dělat, na čas se od ní odstěhuje. Máma začala vyvádět jako podebraná, pláčem se doslova otřásala.

Jsme přesvědčeni, že potřebuje nějakou léčbu. Jenže jak ji k tomu doktorovi dostat? Odmítá to velmi zatvrzele a my jsme z jejího chování už opravdu vyčerpaní.