Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Strašně jsme se pohádali s přítelem. Řekl mi, že jsem cimprlich a nevychovaná, prý jsem urazila jeho rodiče.

Chodíme spolu tři měsíce, v neděli nás jeho rodiče pozvali na oběd, prý mě chtějí poznat. Moc se mi nechtělo, nemám takovéhle povinné návštěvy ráda, ale nakonec jsem souhlasila.

Když jsme k nim dorazili, vypadalo všechno v úplném pořádku. Kromě přítelových rodičů mě přivítal i jejich pes – taková křížená obrovská obluda. Bohužel hodně uslintaná, což mi docela vadilo. Ale tohle jsem ještě zvládla.

Problém nastal při obědě. Matka naservírovala polívku. Když jsme ji dojedli, udělala něco, co mi dokonale obrátilo žaludek. Slila zbytky polívek do jednoho talíře a dala to vylízat tomu jejich psovi! Udělalo se mi opravdu nevolno, protože něco takového považuji za vrchol nevkusu. Pes má přece mít své vlastní misky!

Nevydržela jsem to a druhé jídlo jsem odmítla. Všichni se na mne dívali nevěřícně, nechápali, proč najednou nechci jíst. Něco jsem blekotala, že se mi udělalo trošku nevolno. Odmítla jsem i kávu a zákusek. Opravdu jsem nemohla. Matinka se cítila uražená, otec byl naštvaný. Rozloučili jsme se velmi vlažně.

Přítel se do mě hned před domem pustil, co to mělo znamenat, že prý se chtěl hanbou propadnout. Tak jsem mu vysvětlila, že by si měli uvědomit, že nemusí být každé návštěvě příjemné vědomí, že jí ze stejného talíře jako jejich uslintaný pes.

Urazil se, vynadal mi, že jsem cimprlich, že na něco takového ještě nikdo neumřel a že je vidět, že jsem nikdy žádného psa neměla. Protože jinak by mi prý něco takového nemohlo vadit.

Má pravdu, psa jsem nikdy neměla. A tak nevím. Jsem skutečně nějaký přehnaný estét, nebo ne?