Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem rozvedená, mám šestiletého syna. Žijeme s přítelem, je také rozvedený a má skoro čtrnáctiletého kluka. Náš vztah trvá asi dva roky, z toho spolu poslední půlrok žijeme.

Můj syn si na přítele zvykl, vycházejí spolu dobře, po téhle stránce je vše v pořádku. Problém je syn mého přítele. Nikdy to s ním nebylo zrovna jednoduché, je hodně rozmazlený, ale co s ním začala mlátit puberta, je to k nevydržení.

Chová se strašně. Klackuje, odmlouvá, neposlouchá. Neuklízí si po sobě, očekává, že mu snad budu posluhovat. Nectí žádnou autoritu, ani svého otce. Na mého syna je sprostý, provokuje ho a nedá mu chvíli pokoj. Když jedeme někam na výlet nebo kamkoli jinam, je nesnesitelný. Okázale dává najevo, jak se nudí.

Já vím, že je to pubertou, ale strašně mě to vytáčí. Přítel se to snaží vždycky nějak zahrát do ztracena, nechce mít s klukem konflikty, prý když se s ním vidí tak málo, tak to nechce kazit zbytečnostmi. Vůbec nevidí, že to kazí ten kluk a to jen proto, že mu to projde. Když mu řeknu něco já – a jakože řeknu, protože orat se mnou ani s mým synem nějaký puberťák nebude – je hned zle.

Hádáme se kvůli tomu opravdu hodně. Už to došlo tak daleko, že na poslední dva víkendy, kdy u nás mladej byl, jsem se s malým sebrala a odjela k našim. Jenže to není řešení na pořád. Přece nemůžu každý druhý víkend utíkat z vlastního bytu.

Navrhla jsem tedy příteli, že se vystřídáme. Jeden víkend pojedu já k našim a ten další odjede s klukem on zase ke svým rodičům. Jemu se to krutě nelíbí, cítí se velmi dotčený. Co to prý bude za život, když se budu takhle vyhýbat jeho synovi a když budeme trávit každý druhý víkend odděleně. Já ale jiné řešení nevidím. Nemíním se ve vlastním bytě nechat terorizovat nějakým nevychovaným klukem, který ani neví, jak se má chovat na návštěvě. Řekla jsem příteli, že dokud si syna nesrovná, bude to tak, jak jsem řekla.

Už týden máme tichou domácnost. Nemluví se mnou, tedy – mluví, ale neustále vyčítá. Vyloženě mě citově vydírá, snaží se ve mně vzbudit pocit viny, mám se prý nad sebou zamyslet atd.

A já opravdu nevím. Kdo z nás má pravdu? Rozsoudíte nás? Je moje řešení celého problému opravdu nemístné a nepatřičné?