Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dobrý den, pokud chcete vyjádřit svůj názor k tématu nebo se Vás téma přímo týká, vyplňte prosím krátký dotazník:

bit.ly/dotaznik-spoluout

Děkujeme

Nevím, jak to s vašim synem doopravdy je, ale z vlastní zkušenosti se svým synem vám můžu napsat. Můj syn vystudoval hotelovou školu. Nikdy jsem ho neviděla se žádnou holkou. Kamarádil s klukem, který rovněž u nás přespával,.syn zase u nich.Kamarádi na život a na smrt.Spolu na lyže, brusle, fotbal, no nerozlučná dvojice. Někdy, když byli u nás zavřeni v pokojíčku, jsem tam nečekaně vešla a oni hráli šprtec /nevím jestli vám to něco říká, je to hra s knoflíky, strefují se do branky, váš muž asi bude tuto hru znát/.Najednou se kluci odmlčeli a pak jsme se dozvěděli, že kamarád čeká rodinu a bude se ženit. Náš kluk stále nic.Stačil mu i nadále sport a práce. Žádná diskotéka, nic.A to už mu bylo 26 roků.Najednou si dovedl domů holku, a za rok byla svatba.Jsou už spolu skoro 20 roků. A to jsem prožívala stejné pocity jako dneska asi vy. Je mladý, každý není honem na holky, ani se jim nedivím. Najít slušnou holku je asi problém. Jsou vulgární, pijou, kouří, to kluci jsou slušnější než holky.Držím vám palce, at to dobře dopadne.

Sofffie: to není chyba, to je část charakteru. Není nic špatného na tom, že se někdo s něčím hůř vypořádává, ale právě proto je v takovém případě na místě vyhledat odborníka a tu citlivost zbytečně neukazovat. Není na místě to podstrkovat druhým. Jestliže mám problém, tak ho řeším, chybou je řešit cizí problémy a cizí pohnutí duše.
Mně nenapadne řešit, co někde někdo řekl, ať si žvatlá. Pokud chce odezvu, jsem dostatečně komunikativní, abychom si to vzájemně vyříkali, ale nějaké zbabělé postranní poznámky mě opravdu neberou.
MMCH výborná průprava jsou právě takové diskuse.
Jinak k té součásti společnosti, jistěže, ale tu část společnosti, která mi nevyhovuje, nemusím brát za svou.

Grainne: Jsem součástí společnosti, tak možná proto. V mém zaměstnání se potkám denně s cca padesátkou cizích lidí a jsem povinna s nimi hovořit. Dozvídám se spoustu věcí, které bych se dozvědět ani nechtěla, a nemám na to průpravu jako psychologové nebo psychiatři. Nehroutím se z toho, ale také už nemám iluze o stavu mysli PČČ (průměrného českého človíčka). Také mě zajímá, co se děje v mém okolí, a jsem citlivější dobrosrdečná nátura, které leccos není jedno (a to je věc, kterou ve své povaze těžko ovlivníš)...To mi věř, že sexuální orientace mého dítěte není zdaleka to nejhorší, co bych v životě musela řešit. Už toho mám za sebou taky dost, ale zatvrdit nebo obrnit se jsem se nikdy nedokázala. Do dnešního dne mě nenapadlo, že by zrovna tohle byla povahová chyba...

Sofffie: proč pořád řešíš cizí lidi? Takoví tě dokážou verbálně zlikvidovat i z daleko malichernějších příčin a přivést k pláči taky. To pořád není o tom, jak je těžké být zrovna homosexuálem. Je obecně těžší být odlišný, být menšinou atd.
Potíž je možná v tom, že dotyčný si to nevybral, jako třeba dredy, či piersing, nebo náboženství, ale stejně tak si někdo nevybral, že je Rom, černoch, asiat...
Malér je, že se to stalo zrovna nám, co? To není trest, to je prostě fakt, který je třeba zpracovat.

monacha1: to se ale jedná o kamarády, ne o sousedy a cizí lidi všeobecně

Ja si tedy vsimla spis opaku. Gayove se kamaradi s holkama daleko vic nez hetero. Dokonce bych rekla, ze maji spoustu kamaradek a s jinymi kluky si nemaji co rict. Ale osobne jich znam pomerne malo, abych mohla pausalizovat.

Sofffie: nám se místní čarodějnice srocovaly rovnou pod okny a utichaly...z mnohem malichernějších příčin. Je třeba děti vybavit tím, že mají pevné zázemí a tam se může i plakat a řešit.
Potíž je v tom, že spousta lidí to řeší preventivně, jako třeba vy - co já udělám, až uvidím ty dva, či ty dvě, jak se objímají....Mnohdy to řeší i před dětmi, netušíc, že by je to mohlo potkat.
V dávnějších dobách to můj kamarád řešil tak, že se odstěhoval do Prahy. Tam se nikdo nebude blamovat nějakými poznámkami, pokud už tu nutkavou potřebu má, protože by z toho sám vyšel jako křupan.
Z místa znám několik párů, které se tím netají, víceméně chodí tam, kde to nikdo neřeší, lidi si zvykli - malé město a rozruch postupně ustal. Myslím, že v tom je podstata věci - překonat to první období, než rozruch utichne, tam můžiou být rodiče hodně nápomocní, poskytnout právě to zázemí, ale opravdu jen na požádání.

Grainne: Nemyslím si, že si odporuju. Jak něco takového může člověk nevnímat? Mám kamarádku lesbičku a ta při podobné reakci zachová kamennou tvář, ale toma brečí své přítelkyni na rameni. Člověk asi tedy musí být dostatečně silná osobnost, aby toto nevnímal. S tím se ale všichni nerodí.
Příklad 1: panelák na sídlišti, muž a žena v italském soužití, ona marně skrývá monokly, protože ji muž pravidelně mlátí a sousedi to slyší. Pokud ji někdo potká na schodech nebo ve výtahu, bude vlídný, ženy ji budou zvát na kafe a utěšovat ji, důchodkyně jií budou nosit buchty, aby ji potěšili, muži si budou představovat, jak by nejradši toho jejího shodili ze schodů.
Příklad 2: tentýž panelák, v jiném bytě spolu žijí dva gayové v harmonickém svazku. Pokud jednoho z nich někdo potká na schodech, nepodívají se mu ani do očí, hovor sousedek bude ustávat, jakmile se někdo z nich přiblíží, na schůzích domovního výboru na ně bude civět úplně každý, aby zachytil jejich sebemenší vzájemný dotek a doma to patřičně komentoval i před dětmi, kteří si na ně budou ukazovat prostem a pokřikovat kdeco.
Obojí jsem zažila. Nejlépe je tento problém vystižen ve filmu Účastníci zájezdu. Primitivů je mezi námi ještě pořád spousta. A taky tahle situace nemá řešení...

Sofffie: problém je, že si odporujete. Je vám jedno, co řeknou lidi, na druhou stranu vnímáte urážky typu: Tý vole, teplouši".
Taky bydlíme ve vidlákově, jsme poněkud odlišní svými prioritami a budíme svou existencí rozruch. To bych musela opravdu skočit z okna, kdyby mě to mělo jakkoliv rozhodit. Tudí zavíráme vrata a neslyšíme, realizujeme se prostě jinde. Když jsme to zjistili, prostě jsme vyčkali, až to "vyšumí" a nastanou jiné zajímavé situace - nemanželské dítě naší sousedky (v dnešní době úsměvné, rozvod naproti přes náves), už jsme zkrátka nudní a nezajímaví a naši kamarádi taky už "nekradou slepice".
Citově angažovaná jsem od jistého věku svých dětí až na požádání. Líto mi ho nebude a nebudu trpět, homosexualita není důvodem k utrpení, ani litování. V dnešní době tedy.
Trpět budu v případě nemoci, bolesti a litovat budu, když se jedná o situaci, která nemá řešení.

Grainne: No nevím, je to váš postoj. Asi žijete v jiném prostředí, než já - časteji se setkávám s reakcemi "hele, tý vole, teplouši!" než s tolerantním přehlížením odlišností (a postoji typu "lze se tomu vyhnout" se můžu jedině shovívavě pousmát)... A pokud osoba, které se to týká, je mi blízká, samozřejmě mu do toho nebudu kecat a přijmu ho takového, jaký je, to ale neznamená, že mi ho nebude líto a nebudu s ním trpět, totéž se týká chybného hetero-výběru partnera alkoholika apod. Co tomu řeknou lidi - sousedi apod., je mi smrtelně jedno, dokud se mu nebudou vysmívat, případně pro zábavu mlátit (aby to z něj vymlátili - i s tím jsem se už setkala). Citově angažovaný, láskyplný a OPATRNÝ zájem rodiče se mi zdá nejen pochopitelný, ale i potřebný. Ale jsem asi holt jiná. Stejně bych jako dítě měla radši rodiče typu autorky článku, než vychovatele, jako vy (připomínáte mi mou citově chladnější matku a proto reaguju tímto způsobem, za což samozřejmě nemůžete).

Ještě dodám, že k životním komplikacím nepatří jen homosexualita, nebo spíš, homosexualita k nim patří úplně stejně, jako třeba bolestný rozvod. Před tím nikdo své děti ochránit nemůže, bohužel, můžeme jen stát při nich a tiše doufat, že to ustojí. Nemůžeme to za ně řešit.
Ne nebylo by mi jedno, že se dítě řítí do komplikací, ale samotnou homosexualitu k nim v tomto smyslu nepočítám.

Sofffie: to není chladná nadhled, to je repekt ke všem lidským odlišnostem. Možná to mám jednoduché, není to naučené. Neřadím to k: nenormální, řadím to k: jiné, nebo nějaké. Každý z nás je jiný, nebo nějaký.
Pokud syn bude mít potřebu, svěří se, nebo vyhledá pomoc sám. Naprosto nevidím důvod se v tom "šťourat" dřív. Je to zásah do soukromí, na které má právo každý jedinec, včetně našich dětí (samozřejmě s ohledem na věk).
To, že rodiče mají vyhledat pomoc, pokud cítí, že to pociťují jako problém, je zcela na místě a měli by to udělat dřív, než nevhodně zasáhnou do života svého syna a možná navždy naruší rodinná pouta. Chyba je už v tom, že tápou, pokud by vztahy byly tak jednoduché, věděli by.
Homosexualita je v naší společnosti přinejmenším tolerována a jedincům s jiným postojem se lze prostě vyhnout. Neviděla bych to tak, že se chlapec řítí do neštěstí.
Rodiče se tím nemohou jen smířit, to totiž nestačí, musí se s tím ztotožnit, přijmout to jako samozřejmost a hlavně odhodit to klišé :Co tomu řeknou lidi.
Pak mu popřejí štěstí a spokojené partnerství se stejnou samozřejmostí, jako by protějškem byla dívka a o to tu jde.

Sofffie: souhlasim s Grainne.. kdyby jim to nevadilo.. nebuou o tom tlachat a navrhovat odborniky.. je to vrozena vec.. takez jake riceni se do komplikaci? to by bylo kdyby chtel zit s nekym kdo chlasta, nebo mlati ho.. pak by mozna psychologa potreboval ten hoch... jinak ho potrebujou rodice, protoze evidentne nedokazou respektovat dospeleho syna...

Myslím si že tohle nic neznamená! Vlastní děti ještě nemám, ale mám kamaráda, o kterém sem si již od dětských let myslela že je gay. Vždy se holkám vyhýbal, byl pořád s klukama, a když začali všichni jeho kamarádi postupně mít na střední holky a machrovaly sami před sebou jací jsou borci, on se vždy jen zasmál a snažil se evidentně vymyslet jiné téma! Dokonce si pamatuji jak jsme se mu smáli a o přestávkách počítali kolikrát se dotknul kluka! Holek jako by se bál! Nyní je mu 23 našel si znenadání před rokem ženskou o dost starší, ale zdá se že mu to naprosto vyhovuje! Najednou se změnil! A když se sejdeme vypráví jen o ní, tak nevím! Třeba jen tehdy hledal sám sebe! Né každému vyhovuje partner stejně starý, jen je potřeba najít tu pravou osůbku. I kluci jsou citlivý a stydlivý a je pak pro ně těžké se seznámit!