Máme doma tříletou hysterku
Už nevím, co mám dělat se svou tříletou dcerou. Zatím jsem s ní stále ještě doma, do práce se chystám od září a malá půjde do školky. Už teď se toho však upřímně děsím.
Naše holčička je totiž hysterka. Vím, že to asi zní hloupě a možná i drsně, napsat tohle o malém, a navíc ještě vlastním dítěti, ale je to bohužel tak. Ne, není vzteklá, ani nezvladatelná, ani takový ten klasický „fracek“. Je spíš přehnaně přecitlivělá.
Často pláče, doslova kvůli každé prkotině, přitom ten pláč není vzteklý nebo nucený, ona pláče upřímně, lítostivě, usedavě. Doslova mi to rve srdce. Stačí, když jí oznámím, že večer odcházím na cvičení a ke spánku ji bude ukládat tatínek, a už roní slzy a prosí mě, abych zůstala doma, abych ji neopouštěla. Odejdu vždycky, ale pokaždé si připadám jako krkavčí matka.
S ostatními dětmi si moc hrát nechce, spíš se jich straní. Občas k nám přijde na návštěvu kamarádka se čtyřletým klučíkem a naše dcera si ho ani nevšimne, pořád se drží u mě a odmítá si s ním hrát. Vůbec si nedovedu představit, jak bude snášet školku.
Nejhorší to je u doktora. Natahuje už během cesty a v čekárně pak brečí a brečí po celou dobu, než přijdeme na řadu. V ten okamžik se pak její vytrvalý pláč změní doslova v děsivý jekot, takže kolikrát není v ordinaci slyšet vlastního slova. Doktorka už mi navrhovala návštěvu psychiatra, protože tohle prý není normální.
Nepomáhá nic. Klidné vysvětlování, ujišťování, že je všechno v pořádku, ani důraznější reakce. Jednou jsem se neovládla a dala jí pár na zadek a myslela jsem, že to s ní šlehne. Třásla se jako osika, ztrácela dech a škytala ještě dvě hodiny po tom.
Jsem z ní nešťastná. Nic jí nechybí, máme ji rádi, doma se nehádáme, je jedináček. Je obklopena klidným a láskyplným prostředím, ve kterém by se měla cítit bezpečně. A ona se chová úplně jinak. Ze všeho je vyděšená, vystresovaná, všechno si moc bere. Nejčastější projev, který u ní známe, je pláč.
Šílím z toho a nevím, co s tím. Je taková už od miminka, byla vždycky plačtivá, ale říkala jsem si, že to časem přejde. Jenže v říjnu jí byly tři roky a je to pořád stejné, ne-li horší.
Návštěvu psychiatra zatím odkládám, ale obávám se, že pokud se to v dohledné době nezmění, nevyhneme se tomu.
Nemá někdo z vás zkušenost s takhle nadměrně citlivým dítětem? Poraďte mi, co s ní.
9.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 46 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Máme doma tříletou hysterku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
tak probémy tohoto charakteru by mohl pomoci yřešit právě ten Equazen. Koukněte na internet na co vše se doporučuje. má dost široký záběr symptomů
Koukla jsem teď po netu a mají stránky www.equazen.cz a je tam toho napsáno hodně. Nemáte s ním někdo zkušenost s podáváním vaším dětem?
a co ji takhle strčit pod studenou sprchu, ono by ji za pár krát to hysterčení přešlo, to mi věřte, mám také děti a jenom jedny nervy.Jsou to naše berušky
Nevím, ale asi bych s malou k psychologovi šla. Domluvila bych se s ní (-m) už po telefonu, vysvětlila, jaké situace dítě nejvíc a nejčastěji rozlítostní, aby už tam s Vámi mohl řešit konkrétní věc. S malým (Michal, 3r.) jsem už absolovovala nejedno takové vyšetření - je hyperaktivní, vzteklý (nález ADHD syndr.), ale lidí se absolutně nebojí a s každým je hned kamarád - takže asi pravý opak malé. Ale návštěvu DOBRÉHO psychologa (ten náš si s Míšou i hraje a při tom zjišťuje co potřebuje) bych moc dlouho neodkládala. Protože to asi nebude jen na jedno sezení. Rozhodně přeju, ať všechno dobře dopadne.
.gif)
Tak jsem dočetla reakce a ještě jednou článek - vážně si na rozdíl od části lidí tady nemyslím, že tohle je klasické vydírání a vzdory tříleťáka.
Vypíchla bych z článku: BOJÍ SE NEZNÁMÝCH LIDÍ A SITUACÍ ...doktora, cizích dětí...NEUSTÁLE SE DRŽÍ U MÁMY...BOJÍ SE, KDYŽ MÁMA ODCHÁZÍ..cvičit atd....pokud jsou to situace tohoto ražení, jednoznačně mi vychází, že vaše dcerka trpí nějakou separační úzkostnou poruchou...
prostě kromě přecitlivělosti je nezdravě fixovaná na matku, potažmo rodinu a známé prostředí...není "hysterická" že nedostala NĚCO NEBO V NĚČEM se jí nevyhovělo...
podle mě je labilní z toho, že se prostě nadměrně bojí...tohle rozhodně není k tomu jí "ignorovat", nebo jí něco "ručně vysvětlovat"
tříleté děti už docela rády navazují kontakty, tohle není přirozené
ještě jednou - poradte se s odborníkem, nebo se to s ní povleče třeba i celý život
Možná jste jí opečovávali až moc a moc chránili...chtělo to postupně otužovat od miminka, přinášet od miminka styk s jinými lidmi, nejen s matkou...
Cást je možná vrozená, ale zčásti mi přijde, že si na vás jako matce vybudovala závislost. Scény, které dělá hraničí s nějakou úzkostnou poruchou...nevyhrožujte jí psychiatrem, ale najděte jí nějakou hodně sympatickou a empatickou paní doktorku v pedagogicko-psychologické poradně.
Rozhodně to nenechávejte ladem, tohle nevypadá, že by se samo vyřešilo. Může to časem přerůst v neurózy, sociální fobie, strach ze školy...ona to jakoby navenek třeba zvládne, půjde do školy, ale bude trpět třeba bolestmi břicha, bude mít problém navázat kontakt s vrstevníky atd...
Rozhodně to nepodceňujte, takový případ znám ve svém okolí.
Samozřejmě, důležité je mít dítě rád a poskytovat mu pocit bezpečí, ale to vy mu dáváte a zjevně to nestačí, ona nezvládá běžný sociální kontakt a ted ve třech letech už bohužel bude muset, čím déle se bude "otužování" bránit třeba pozdějším nástupem do mš, tím hůř. Nic se tak nevyřeší.
Karolíno, totéž co Vy mám doma já v klučičím provedení. Do písmenka. U dětského psychologa jsme byli, rady naprd, zbytečný stres. Hodně jsem vypozorovala sama. Musíte se naučit mít ji ráda takovou jaká je, dráždivou a citlivou, nesmí mít pocit, že je to "její vina", pak je to daleko horší. U nás pomáhaly empatické reakce - "já vím že je ti smutno, ale..." "ty se asi bojíš, viď?"..... řekněte jí, že když jste byla malá, taky jste měla z ledasčeho strach.... řekněte jí, že se jí vždycky vrátíte, říkejte jí to pořád dokola. Učte ji vyjadřovat svoje pocity slovy - mám strach, je mi smutno a tak. Snažte se nenechat strhnout její blbou náladou. A dobrá zpráva, fakt se to věkem lepší, po čtvrtém roce veliký zlom, z našeho kloučka se pomalu stává rozumný tvor, kterému se dá ledacos vysvětlit. Strach z doktorů trvá, ale to prostě párkrát za rok vydržíme a na reakce okolí se můžu vybodnout, hlavně aby bylo šťastné moje dítě. Držím palce.
kominice: ručně stručně.... ehm, když je dítě v afektu, tak ho seřezat (= předvést vlastní afektivní jednání) mi nepřijde jako příliš konstruktivní jednání... z těch dvou by si alespoň jeden měl zachovat zdravý rozum a chladnou hlavu - a měl by to být ten dospělý....
Ono řezání z mých zkušeností vyřeší máloco. Ne, že by děti párkrát na zadek nedostaly, ale řešení je to opravdu jen ve specifických situacích. A uhodit dítě, které se žalostně rozpláče jen když se na něj zamračím, mi přijde jako jít s kanónem na komára. Když jsem plácla 14ti měsíčnímu synovi, který se rozběhnul do křižovatky za tím krásným náklaďákem, tak to mělo smysl a syn pochopil, že do silnice nesmí (věc, kterou jsem mu nebyla schopná v tom věku verbálně nějak vysvětlit nebo zprostředkovat) - ale tříleté dítě už potřebuje něco víc než prostý zákaz a prosté předvedení "já mám větší sílu, tak budeš poslouchat".
.jpg)
mamoch - návštěva dětského psychologa není nic stresujícího. Spousta rodičů , co má problémové, hyperaktivní,špatně mluvící, nebo různě dys (- lektické,-kalkulické) děti tam chodí a myslím, že je to jen pro dobro děcka. A spousta rodičů si bohužel myslí, že návštěva psychologa je ostuda a nechají dítě zbytečně trápit.
Dětská doktorka by asi měla jít sama na psychiatrii a né tam posílat třileté dítě!! Mám tříletou vnučku- má chorobný strach z knoflíků- na tříleté prohlídce děsný hysterák, paní doktorka měla plᚍ a na něm knoflíky, pak - druhý den ji to dcera vysvětlila, paní doktorka slíbila, že příště plášť sundá 
měla pro to pochopení.Moje dcery, když byly malé taky byly plačtivé, věkem se to srovná, hlavně ji nestresujte nějakým psychovyšetřením.
.JPG)
Almega: Na veřejné wc tu sedmiletou taky nepouštím, spíš s ní chodím čůrat ven 
monja: Ne, jedno příšerný a druhý ještě horší 
Rozdíl je jen v tom, že už mám zkušenosti, tak tu druhou přee jen líp zvládám. Ale obě jsou živé až moc, nespící a dosti uječené.
Myslím, že je ještě brzy na to, dělat ukvapené závěry.Všechno se může časem zmírnit až zmizet.U mé dcery to šlo dost pomalu, hrůza z braní krve jí vydržela od mala až do cca 15 let,na WC veřejné beze mě nechtěla jít asi až do 10 let.Dnes je úplně normální,jen s náma třeba 2 týdny nemluví,a pak zase mluví,a nedozvíme se proč.Na vaši dceru buďte hodní, i když řve,snažte se jí dávat najevo co nejvíc lásky,snad to bude stačit.
.jpg)
Křeček: 
ty máš obě děti stejné ? myslím, že tím, že ji nebude tolik sledovat a zaměstná ji něčím jiným, než sama sebou, jenom jí to prospěje 
já kdybych měla obě děti stejné, tak si hodím
Zaffira - ne všechny psychické problemy jsou zpusobené rozmazleností a opečováváním.
